Přeskočit na obsah

Stjepan Radić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o chorvatském politikovi. O pianistovi pojednává článek Stjepan Radić (hudebník).
Stjepan Radić
Stranická příslušnost
ČlenstvíChorvatská selská strana
Narození11. června 1871
Martinska Ves
Úmrtí8. srpna 1928 (ve věku 57 let)
Záhřeb
Příčina úmrtístřelná rána
Místo pohřbeníMirogoj (45°50′6″ s. š., 15°59′3″ v. d.)
ObčanstvíKrálovství chorvatsko-slavonské a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
PříbuzníAntun Radić (bratr)
Pavle Radić (synovec)
Alma materZáhřebská univerzita
Pařížský institut politických věd
Profesepolitik, překladatel, spisovatel a publicista
CommonsStjepan Radić
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Střelba v jugoslávském parlamentu v roce 1928 - konec jedné etapy v dějinách státu a také i Stjepana Radiće, který byl zastřelen

Stjepan Radić (Trebarjevo Desno u Sisaku 11. červen 1871 – 8. srpen 1928, Záhřeb) byl chorvatský politik v časech království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jako předseda a zakladatel chorvatské selské strany byl vlivným politickým představitelem a reprezentantem nemalého počtu chorvatských obyvatel tehdejší Jugoslávie.

Životopis a politická práce

[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko

[editovat | editovat zdroj]

Stjepan Radić se narodil dne 11. června 1871 ve zmíněné vesnici Desno Trebarjevo. Studoval na gymnáziu v Záhřebu. V 6. třídě byl ze školy vyhozen za veřejý projev proti Károly Khuen-Hédervárymu, chorvatskému bánovi. Ten uskutečnil během představení opery Nikola Šubić Zrinski. V patnácti letech se Radić vydal na pěší tůru do Đakova, kde se mimo jiné potkal s Josipem Jurajem Strossmayerem a dále v Bělehradu s metropolitou Mihajlem. Metropolita mu doporučil studium v Rusku, pro které se Stjepan rozhodl, mimo jiné i proto, že sdílel myšlenky panslavismu.

Po absolvování gymnázia se v roce 1891 zapsal na právnickou fakultu univerzity v Záhřebu. Ze studií byl po dvou letech pro své politické postoje vyloučen a krátce vězněn. Po krátkém pobytu v Rusku pokračoval ve studiích práv v Praze a Budapešti. Během návštěvy císaře Františka Josefa I. v roce 1895 spolu se svými podobně smýšlejícími studenty zapálil maďarskou vlajku a bylo mu zakázáno studium na všech univerzitách v Rakousko-Uhersku.

V Praze se naučil plynně česky a seznámil se a v roce 1898 oženil s Marií Dvořákovou, s níž měl později čtyři děti. Během svého pobytu vydával různé knížky, které se věnovaly studiu chorvatštiny pro Čechy a studia češtiny pro Chorvaty. V letech 1897–1899 vystudoval v Paříži Vysokou politickou školu. Později se živil nějakou dobu v Praze ve spolupráci s českými listy. Jako znalec českého prostředí v roce 1900 v Praze politicky spolupracoval s Českou stranou národně sociální, když se na jejím sjezdu podílel na stranickém programu.[1] Jakmile byla situace nevhodná a policie začala Radiće pronásledovat, odešel do Zemunu (který byl před první světovou válkou nejvýchodnějším cípem Chorvatska). Tam pracoval jako zahraniční dopisovatel pro řadu deníků, ať už českých, tak i francouzských apod.

Od roku 1902 pracoval v Záhřebu jako sekretář Sjednocené chorvatské opozice; byl také redaktorem časopisu Hrvatska misao (Chorvatská mysl). Se svým bratrem Antunem založil roku 1904 Chorvatskou lidovou selskou stranu (HPSS). Do chorvatského Saboru byl poprvé zvolen v roce 1908 za volební obvod Ludbreg.

Království SHS

[editovat | editovat zdroj]

Po skončení první světové války se Radić jako politik nějakou dobu aktivní v chorvatské politické scéně podílel na vyjednávání uspořádání společného jihoslovanského státu. Při tom se ostře postavil proti centralizačním snahám, jejichž zastánci byli především Srbové. Ve Vídni, v Londýně a v Moskvě jednal o chorvatské otázce ve snaze získat podporu pro svoji myšlenku i mezi mocnostmi, ale neúspěšně. V roce 1919 se v této věci snažil oslovit Woodrowa Wilsona, ale neúspěšně. V Chorvatském Saboru řekl údajně poslancům, aby nestřílely, jako když se jdou ztratit husy do mlhy.[2]

Když se diskutovalo o budoucí podobě jugoslávské ústavy, Radićova HRSS stála zcela mimo všechny tábory, které se víceméně jen lišily mírou autonomie pro jednotlivé subjekty království. On naopak vypracoval návrh, ve kterém počítal s takovou podobou Chorvatska, uvnitř Jugoslávie, které by mělo statut plně suverénní selské republiky.[3] Na základě této koncepce také i fungovala HRSS[3] a takovou politiku Radić později prosazoval na půdě jugoslávského parlamentu. I přesto, že byla prosazena Vidovdanská ústava, která centralistické uspořádání posvětila; Radić neustále pokračoval v ostré kritice poměrů, které považoval za nevýhodné pro Chorvatsko[4][5] a své oponenty z řad hlavně Srbů velmi často napadal. V polovině 20. let se HRSS přiklonila k Selské internacionále, organizované z Ruska[6], což tehdejší silně antibolševickou jugoslávskou vládu vedlo k tomu, aby proti Radićově straně tvrdě zakročila. Nejprve tak tehdejší jugoslávský premiér činil výhrůžkami, později ale i konkrétními kroky. Radić věděl o tom, že se ho bude snažit vláda zatknout, a proto odešel na krátkou dobu do západní Evropy.[7] Nakonec byl ale dopaden, zatčen a odsouzen k odnětí svobody.[8] Byl proti němu použit stejný postup, jaký použila jugoslávská vláda proti komunistické straně v roce 1920. Souzeni byli také i členové vedení HRSSS[7]; bylo jim zakázáno vydávat politické publikace a konat sjezdy.

HRSS však mohla i nadále kandidovat ve volbách a svojí kandidátku sestavila na základě členů s nižším postavením.[9] Radić byl sám značně prorusky orientován; apeloval na jugoslávskou vládu, aby navázala diplomatické styky se Sovětským svazem co nejrychleji.[10] To však bylo právě vzhledem k vyhraněnému antikomunismu bělehradské vlády složité. Tehdejšímu premiérovi Svetozaru Pribičevićovi se naopak proruské postoje politického rivala ukázaly být jako dobrou politickou zbraní; sám o něm vydal dehonestující informace o jeho stycích s III. internacionálou.

Po úspěchu radićovců ve volbách v roce 1925 bylo ohlášeno, že jak předseda, tak i celá strana uznávají ústavu[7], státní zřízení a postavení dynastie Karađorđevićů. Nic tak již nestálo v cestě k Radićově omilostnění; HRSS sestavovala novou vládu a Radić v ní měl post ministra školství.[9]

Díky účasti ve vládě však nyní mohl snadno prosadit svůj cíl, kterým byla revize jeho stranou tolik nenáviděné Vidovdanské ústavy. Koaliční vláda však nakonec skončila v roce 1927 krachem (odchodem ministrů za HSS), neboť mezi jejími představiteli docházelo neustále k rozporům.[11] Po roce 1927 s vytvořili Radić s Pribićevićem opoziční blok s názvem Selsko-demokratská koalice.

V pozdních letech bydlel v domě v ulici Hercegovačka v Záhřebu.[12]

Radićova politická kariéra skončila střelbou poslance Račiće[13] v bělehradském parlamentu v červnu 1928, při které byl zasažen.[14] Na následky zranění počátkem srpna, několik měsíců od atentátu, zemřel na průstřel břicha.

Rodinné poměry

[editovat | editovat zdroj]

Stjepanův bratr Antun Radić byl profesí etnolog, publicista a také politik. Matka Stjepana Radiće Ana byla příbuzná záhřebského arcibiskupa Juraje Posiloviće a podporovala venkovský život. Podle historičky Branky Boban ovlivnila podobu ženské politiky Stjepana Radiće v HSS.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Slovnica a čitanka češkog jezika. Záhřeb, 1896.
  • Rječnik (češkog jezika) za Hrvate. Záhřeb, 1896.
  • Současné Chorvatsko. Praha, 1900.
  • Najjača stranka u Hrvatskoj. Rijeka, 1902.
  • Hrvati i Srbi: hrvatski odgovor na članak "Srpskoga Književnog Glasnika" od 1. srpna 1902. pod naslovom "Srbi i Hrvati". Záhřeb, 1902.
  • Slovanská politika v Habsburgske momarchii. Praha, 1902.
  • Uzničke uspomene I dio. Nový Sad, 1902.
  • Uzničke uspomene II dio. Nový Sad, 1903.
  • Stjepan Radić před mitrovačkim Sudbenim stolom. Záhřeb, 1903.
  • Kako ćemo iz zla u dobro : Prijateljska rieč hrvatskom seljaku. Lublaň, 1903.
  • Za jedinstvo hrvatske opozicije na rodnjačkom, demokratskom a slavenskom osnovu. Záhřeb, 1903.
  • Dvije studije nebo školstvu. Záhřeb, 1903.
  • K osnivanju Hrvatske seljačke stranke. Záhřeb, 1904.
  • Moderna kolonizacija i Slaveni. Zagreb, 1904.. Záhřeb, 1904.
  • Hrvatska pučka seljačka stranka. HPSS Záhřeb, 1905.
  • Hrvati i Madžari. Záhřeb, 1905.
  • A co Chorvatsko? Kako se Čeh brzo nauči hrvatski. Záhřeb, 1906.
  • Dolje Khuen II! Pod optužbu s Rakodczayem. Záhřeb, 1907.
  • Jakost i temelj Hrvatske. Záhřeb, 1907.
  • Što je i što hoće Hrvatska pučka seljačka stranka.. Záhřeb, 1908.
  • Današnja financijalna znanost. Záhřeb, 1908.
  • Gospodarstvo, prosvjeta i politika. Záhřeb, 1910.
  • Federalizam naše carevine i narodno oslobođenje. Záhřeb 1910.
  • Češki narod na početku XX. stoljeća. Záhřeb, 1910.
  • Hrvatska seljačka politika prvi put u hrvatskom državnom saboru. Záhřeb, 1911.
  • Savremena ustavnost  : Temelj, načela, jamstvo, obilježje. Záhřeb, 1911.
  • Češka vježbenica. Záhřeb, 1911.
  • Devet seljačkih zastupnika. Záhřeb, 1912.
  • Hrvatski politički katekizam. Cleveland, 1913.
  • Seljačko pravo u sto pitanja i sto odgovora. Záhřeb, 1913.
  • Za lakši i bolji seljački život. Záhřeb, 1913.
  • Javna politička poruka probuđenoj seljačkoj braći: naročito u Americi i po ostaloj tuđini. Záhřeb, 1913.
  • Za hrvatsku državu a za hrvatski seljački narod. Záhřeb 1915.
  • Mir pravica i sloboda. Záhřeb, 1917.
  • Temelji za budoucnost Hrvatske, Habsburská monarchie a Evropa. Záhřeb, 1917.
  • Obnovljena Bugarska  : od 1878. do 1913. Záhřeb, 1918.
  • Nauk i program: Hrvatske pučke seljačke stranke. 1919.
  • Gospodska politika bez naroda a proti narodu. Govor predsjednika Hrvatske seljačke stranke nar. zastupnika Stjepana Radića on noćnoj sudbonosnoj sjednici Narodnog Vieća dne 24. studena 1918. Záhřeb, 1920.
  • Stjepan Radić: književnik, narodni zastupnik on Hrvatskom državnom saboru a predsjednik Hrvatske seljačke stranke pred sudom jako veleizdajnik Kraljevstva SHS. Záhřeb, 1920.
  • Ustav neutralne seljačke republic Hrvatske. Záhřeb, 1921.
  • Seljačka sviest i narodna volja. Put seljačkoj republici. Záhřeb, 1923.

Význam a odkaz

[editovat | editovat zdroj]

Jeho smrt vyprovokovala mnohé Chorvaty k neústupnosti a vedla k vytvoření až mučednického obrazu tohoto politika.

V dobách existence socialistické Jugoslávie nebyl Radić předmětem zájmu ani z hlediska historiografie. Chorvatský spisovatel a encyklopedista Miroslav Krleža jej považoval za prototyp neklidného maloměšťánckého intelektuála s nejasnou politickou orientací.

I současné době je považován v Chorvatsku za jednoho z nejvýznamnějších předáků národa v meziválečném období. Dnes země uděluje Řád Stjepana Radiće.

V roce 1990 byla na jeho počest přejmenována vesnice Šabac Vrbovečki, nacházející se jihovýchodně od Vrbovce, na Naselje Stjepana Radića (tj. vesnice Stjepana Radiće).

V roce 2018 po něm byla pojmenována i ulice v Praze nedaleko Strahova s názvem Radičova.[15]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Výklad o programu Československé strany národně-socialistické, přijatém XII. valným sjezdem strany 5. dubna 1931 [online]. 1932 [cit. 2024-04-03]. Dostupné online.
  2. ↑ Hrvatskih 1000: Stjepan Radić. Magazín HRT. Dostupné online [cit. 2026-05-28]. (chorvatsky)
  3. 1 2 MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Izbori za ustavotvornu skupštinu i pripremanje ustava, s. 92. (chorvatština)
  4. ↑ MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Odjeci proglašenja ujedinjenja, s. 84. (chorvatština)
  5. ↑ BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb: Školska knjiga 589 s. S. 19. (chorvatština)
  6. ↑ ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich 652 s. Kapitola II., s. 516.
  7. 1 2 3 BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb: Školska knjiga 589 s. S. 22. (chorvatština)
  8. ↑ BENSON, Leslie. Yugoslavia: A Concise History. Londýn: Palgrave, 2001. Dostupné online. ISBN 0-333-79241-6. S. 28. (anglicky)
  9. 1 2 MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Stjepan Radić i HRSS od opozicije do vlade, s. 160. (chorvatština)
  10. ↑ ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich, 1936. 652 s. Kapitola II., s. 524.
  11. ↑ MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Seljačko-demokratska koalicija, s. 162. (chorvatština)
  12. ↑ Zadnje godine života Stjepan Radić proveo je u ovoj kući. Vecernji.hr. Dostupné online [cit. 2026-05-28]. (chorvatsky)
  13. ↑ BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb: Školska knjiga 589 s. S. 23. (chorvatština)
  14. ↑ Nationalism in Eastern Europe. [s.l.]: University of Washington Press, 1994. Dostupné online. Kapitola Nationalism and the Yugoslavs, s. 435. (angličtina)
  15. ↑ Stjepan Radić dobio ulicu u Pragu. Index.hr. Dostupné online [cit. 2026-05-28]. (chorvatsky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stjepan_Radić&oldid=25930574“