Antonín Koniáš: Porovnání verzí
→Život: Pevné mezery. značka: editace z Vizuálního editoru |
m Verze 13846555 uživatele 83.208.213.75 (diskuse) zrušena – oprava pevných mezer. |
||
| Řádek 6: | Řádek 6: | ||
== Život == |
== Život == |
||
Celý svůj život zasvětil [[Protireformace|protireformaci]] v [[České země|českých zemích]]. Věnoval se jí jak v [[kázání]]ch, tak i ve své literární činnosti. Jeho boj proti [[Protestantismus|protestantské]] literatuře vedl k zabavení značného množství [[kniha|knih]] (30 |
Celý svůj život zasvětil [[Protireformace|protireformaci]] v [[České země|českých zemích]]. Věnoval se jí jak v [[kázání]]ch, tak i ve své literární činnosti. Jeho boj proti [[Protestantismus|protestantské]] literatuře vedl k zabavení značného množství [[kniha|knih]] (30 000 podle pečlivě vedených záznamů), z nichž některé byly poté spáleny. |
||
Byl vynikajícím [[kazatel]]em, což vydatně uplatnil při [[Misie|misiích]] v rámci [[rekatolizace]].<ref>Katolický týdeník, ročník XXI, č. 43, str. 4-5</ref> |
Byl vynikajícím [[kazatel]]em, což vydatně uplatnil při [[Misie|misiích]] v rámci [[rekatolizace]].<ref>Katolický týdeník, ročník XXI, č. 43, str. 4-5</ref> |
||
| Řádek 13: | Řádek 13: | ||
<!--Nutno dodat, že tyto misie byly mezi obyvatelstvem oblíbené.--> |
<!--Nutno dodat, že tyto misie byly mezi obyvatelstvem oblíbené.--> |
||
Horlivě kázal (pětkrát denně, německy a česky). Vedl asketický způsob života. „Bludné“ knihy nahrazoval katolickými<!--a to buď zadarmo nebo pouze za symbolický poplatek. Neházel všechny bludné knihy do jednoho pytle-->, některé „opravil“ (vytrhnutím listu, začerněním, vepisováním textu) a ostatní většinou odevzdával na [[biskupství]], malou část z nich (se souhlasem nadřízených) teatrálně pálil – celkem zabavil prý až 30 |
Horlivě kázal (pětkrát denně, německy a česky). Vedl asketický způsob života. „Bludné“ knihy nahrazoval katolickými<!--a to buď zadarmo nebo pouze za symbolický poplatek. Neházel všechny bludné knihy do jednoho pytle-->, některé „opravil“ (vytrhnutím listu, začerněním, vepisováním textu) a ostatní většinou odevzdával na [[biskupství]], malou část z nich (se souhlasem nadřízených) teatrálně pálil – celkem zabavil prý až 30 000 knih. Dle jiných údajů však Koniáš 30 000 knih vmetal vlastní rukou do ohně a odhaduje se, že z toho byla českých knih asi polovina.<ref>[[Jaroslav Vlček (literární historik)|VLČEK, Jaroslav]]. ''Dějiny české literatury. II, [Od století XVIII. k letům čtyřicátým století XIX.].'' 3. vyd. V Praze: L. Mazáč, 1940. 741 s. [Viz str. 61 a 68.]</ref> Podílel se též na konfiskaci a pravděpodobném zničení knihovny [[Jansenismus|jansenisty]] hraběte [[František Antonín Špork|F. A. Šporka]] v [[Kuks|Kuksu]].<ref>[[Vladimír Forst|FORST, Vladimír]] a kol. ''Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L.'' Praha : Academia, 1993. 597–1180 s. ISBN 80-200-0345-2. [Autorkou hesla „Antonín Koniáš" je Zdeňka Tichá; viz str. 829.]</ref> Základem pro zabavování knih mu byl seznam ''[[Index librorum prohibitorum|Libri prohibiti]]'' vydaný církví, který později doplnil o další položky dle vlastní praxe. Jako seznam nedovolených knih vydal „Klíč," který obsahoval 1233 titulů českých a dále knihy psané [[Němčina|německy]], [[Latina|latinsky]] a [[Francouzština|francouzsky]]. Značné procento knih tvořily ty, které byly vytištěny v německých, slezských a slovenských tiskárnách a podloudně dopravovány do [[Čechy|Čech]]. Všechny tyto knihy však nebyly nenávratně ztraceny, ale od každé z nich se zachovaly exempláře, které byly v klášterech uloženy do oddělení „libri prohibiti". Jeho cílem bylo „vytvořit nové katolické Čechy“. Jeho zápal považovali někdy za přehnaný a problematický i sami jezuité a byl ze strany svých představených za něj napomínán.<ref>''[[Historický magazín]]'' z 1. dubna [[2006]], dostupné: http://www.ct24.cz/vysilani/2006/04/01/10095687448-206452801280013-21:30-historicky-magazin/8/ (navštíveno 27. 10. 2008)</ref> |
||
Koniáš neničil jenom umělecké skvosty [[Jednota bratrská|Jednoty bratrské]] či z doby [[husitství]]. Ve většině případů{{Fakt/dne|}} se jednalo o zábavnou či erotickou literaturu např.: kramářské sešitky nebo dobovou [[Pornografie|pornografií]]. Bývá vnímán kontroverzně - jako zasloužilý zbožný šiřitel katolické víry bojující proti „bludům", ale i jako netolerantní cenzor a ničitele české kultury<ref> [http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/502-schuzka-svaty-jan-a-mene-svaty-antonin--153744 Český rozhlas: Toulky českou minulostí - 502. schůzka: Svatý Jan a méně svatý Antonín]</ref> - např. pojmenování „koniáš" se občas užívá jako přezdívka pro libovolného člověka vnímaného jako ničitel a kulturní škůdce.<ref> [http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/487-schuzka-krvosvedek--137527 Český rozhlas - Toulky českou minulostí - 487. schůzka: Krvosvědek]</ref> V kontextu jeho doby, kdy byla na českém území oficiálně uznávaná jen katolická církev, Koniáš jako její zastánce bojoval proti „nekatolickým bludům“. |
Koniáš neničil jenom umělecké skvosty [[Jednota bratrská|Jednoty bratrské]] či z doby [[husitství]]. Ve většině případů{{Fakt/dne|}} se jednalo o zábavnou či erotickou literaturu např.: kramářské sešitky nebo dobovou [[Pornografie|pornografií]]. Bývá vnímán kontroverzně - jako zasloužilý zbožný šiřitel katolické víry bojující proti „bludům", ale i jako netolerantní cenzor a ničitele české kultury<ref> [http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/502-schuzka-svaty-jan-a-mene-svaty-antonin--153744 Český rozhlas: Toulky českou minulostí - 502. schůzka: Svatý Jan a méně svatý Antonín]</ref> - např. pojmenování „koniáš" se občas užívá jako přezdívka pro libovolného člověka vnímaného jako ničitel a kulturní škůdce.<ref> [http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/487-schuzka-krvosvedek--137527 Český rozhlas - Toulky českou minulostí - 487. schůzka: Krvosvědek]</ref> V kontextu jeho doby, kdy byla na českém území oficiálně uznávaná jen katolická církev, Koniáš jako její zastánce bojoval proti „nekatolickým bludům“. |
||
== Obraz v dějinách == |
== Obraz v dějinách == |
||
V době [[Národní obrození|národního obrození]] se z něj stal symbol domnělého jezuitského tmářství a útlaku české kultury. Zdůrazňovalo se – zvláště zásluhou [[Alois Jirásek|Aloise Jiráska]] – především jeho pálení knih, přičemž údaj o 30 |
V době [[Národní obrození|národního obrození]] se z něj stal symbol domnělého jezuitského tmářství a útlaku české kultury. Zdůrazňovalo se – zvláště zásluhou [[Alois Jirásek|Aloise Jiráska]] – především jeho pálení knih, přičemž údaj o 30 000 zničených knihách byl vztahován jen na knihy jazykově české (které ve skutečnosti tvořily z celkové počtu zhruba čtvrtinu). Je jisté, že z dnešního hlediska patří tato část jeho činnosti k nejproblematičtějším, v jiném světle se však může jevit s přihlédnutím k dobovému kontextu. V protestantském prostředí se sice knihy obecně pálily méně, zato však mnozí vyznavači nových [[Konfese|konfesí]] prosluli [[obrazoborectví]]m, jehož příkladem může být např. zničení výzdoby [[Katedrála sv. Víta|katedrály sv. Víta]] lidmi z okolí [[Fridrich Falcký|Fridricha Falckého]].<ref>[http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/publ_izurnal/_zprava/katedrala-svateho-vita-dejiny--174134 Český rozhlas - Katedrála svatého Víta, dějiny]</ref> Přesto se symbolem vypjaté religiozity [[17. století|17.]] a [[18. století]] stal právě on sám. |
||
Během komunistického režimu byla jeho činnost nadměrně zveličována a překrucována, aby poškodila obraz [[katolická církev|římskokatolické církve]] a účelově se zamlčovalo, že se snažil spálené problematické knihy plynule nahrazovat katolickou literaturou, nezřídka vlastní provenience. |
Během komunistického režimu byla jeho činnost nadměrně zveličována a překrucována, aby poškodila obraz [[katolická církev|římskokatolické církve]] a účelově se zamlčovalo, že se snažil spálené problematické knihy plynule nahrazovat katolickou literaturou, nezřídka vlastní provenience. |
||
Verze z 19. 6. 2016, 11:01
| Antonín Koniáš | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Antonín Ignác Nepomuk Koniáš |
| Narození | 13. února 1691 Praha  České království |
| Úmrtí | 27. října 1760 (ve věku 69 let) Praha České království |
| Povolání | spisovatel, katolický kněz, pastor, misionář, teolog, kazatel, cenzor a překladatel |
| Témata | teologie, homiletika, misijní práce, cenzura a překlad |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Matěj Antonín Koniáš, známý jako „páter Koniáš“ (13. únor[1] 1691 Praha – 27. října 1760 Praha), byl český kazatel, misionář, cenzor a náboženský spisovatel, člen jezuitského řádu, v některých starších dílech je česky označován jako Koňas[2] či Koňas z Vydří.[3]
Život
Celý svůj život zasvětil protireformaci v českých zemích. Věnoval se jí jak v kázáních, tak i ve své literární činnosti. Jeho boj proti protestantské literatuře vedl k zabavení značného množství knih (30 000 podle pečlivě vedených záznamů), z nichž některé byly poté spáleny. Byl vynikajícím kazatelem, což vydatně uplatnil při misiích v rámci rekatolizace.[4]
Narodil se v Praze Vojtěchu Jiřímu Koniášovi, knihtiskaři v jezuitském Klementinu, a jeho manželce Kateřině. Základní vzdělání získal při jezuitském kostele sv. Klementa, střední v koleji Klementina. Mezi roky 1705-1708 byl posluchačem filosofie na Pražské univerzitě. V sedmnácti letech, v roce 1708, vstoupil do jezuitského řádu. Pět let působil jako učitel na jezuitských školách. Po dokončení studií bohosloví v roce 1719 se věnoval misijní činnosti ve východních, jižních a západních Čechách. Celkem 26 let působil jako kající misionář, 14 let jako diecézní misionář, který měl mj. za úkol pátrat po nekatolických knihách.
Horlivě kázal (pětkrát denně, německy a česky). Vedl asketický způsob života. „Bludné“ knihy nahrazoval katolickými, některé „opravil“ (vytrhnutím listu, začerněním, vepisováním textu) a ostatní většinou odevzdával na biskupství, malou část z nich (se souhlasem nadřízených) teatrálně pálil – celkem zabavil prý až 30 000 knih. Dle jiných údajů však Koniáš 30 000 knih vmetal vlastní rukou do ohně a odhaduje se, že z toho byla českých knih asi polovina.[5] Podílel se též na konfiskaci a pravděpodobném zničení knihovny jansenisty hraběte F. A. Šporka v Kuksu.[6] Základem pro zabavování knih mu byl seznam Libri prohibiti vydaný církví, který později doplnil o další položky dle vlastní praxe. Jako seznam nedovolených knih vydal „Klíč," který obsahoval 1233 titulů českých a dále knihy psané německy, latinsky a francouzsky. Značné procento knih tvořily ty, které byly vytištěny v německých, slezských a slovenských tiskárnách a podloudně dopravovány do Čech. Všechny tyto knihy však nebyly nenávratně ztraceny, ale od každé z nich se zachovaly exempláře, které byly v klášterech uloženy do oddělení „libri prohibiti". Jeho cílem bylo „vytvořit nové katolické Čechy“. Jeho zápal považovali někdy za přehnaný a problematický i sami jezuité a byl ze strany svých představených za něj napomínán.[7]
Koniáš neničil jenom umělecké skvosty Jednoty bratrské či z doby husitství. Ve většině případů[zdroj?] se jednalo o zábavnou či erotickou literaturu např.: kramářské sešitky nebo dobovou pornografií. Bývá vnímán kontroverzně - jako zasloužilý zbožný šiřitel katolické víry bojující proti „bludům", ale i jako netolerantní cenzor a ničitele české kultury[8] - např. pojmenování „koniáš" se občas užívá jako přezdívka pro libovolného člověka vnímaného jako ničitel a kulturní škůdce.[9] V kontextu jeho doby, kdy byla na českém území oficiálně uznávaná jen katolická církev, Koniáš jako její zastánce bojoval proti „nekatolickým bludům“.
Obraz v dějinách
V době národního obrození se z něj stal symbol domnělého jezuitského tmářství a útlaku české kultury. Zdůrazňovalo se – zvláště zásluhou Aloise Jiráska – především jeho pálení knih, přičemž údaj o 30 000 zničených knihách byl vztahován jen na knihy jazykově české (které ve skutečnosti tvořily z celkové počtu zhruba čtvrtinu). Je jisté, že z dnešního hlediska patří tato část jeho činnosti k nejproblematičtějším, v jiném světle se však může jevit s přihlédnutím k dobovému kontextu. V protestantském prostředí se sice knihy obecně pálily méně, zato však mnozí vyznavači nových konfesí prosluli obrazoborectvím, jehož příkladem může být např. zničení výzdoby katedrály sv. Víta lidmi z okolí Fridricha Falckého.[10] Přesto se symbolem vypjaté religiozity 17. a 18. století stal právě on sám.
Během komunistického režimu byla jeho činnost nadměrně zveličována a překrucována, aby poškodila obraz římskokatolické církve a účelově se zamlčovalo, že se snažil spálené problematické knihy plynule nahrazovat katolickou literaturou, nezřídka vlastní provenience.
Vlasta Třešňák, inspirován jeho osobností a jistou událostí ze života Bohumila Hrabala, napsal text a hudbu k písni Tovaryš pátera Koniáše
„Jsem tovaryš pátera Koniáše
umím oheň rozdělat umím světlo zhášet …“ (album KOOH-I-NOOR, 1983)
Dílo
- Cytara Nového Zákona (1727, 1729, 1746 atd.) – náhrada starých evangelických kancionálů
- Clavis haeresim claudens et aperiens – Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající (1729) - seznam závadné literatury, jeho nejznámější dílo, tento seznam byl schválen až roku 1770, zakazuje většinu evangelické literatury z let 1414–1620 a exulantskou protikatolickou literaturu
- Jediná choť Beránkova (1729)
- Zlatá neomylná římsko-katolické pravdy dennice (1754) – náhrada nekatolických postil
- Vejtažní naučení
- Herbář
Reference
- ↑ Dle jezuitských pramenů, pokřtěn byl o den později
- ↑ Ivana Čornejová v Historickém magazínu z 1. dubna 2006, nedostupné: http://www.ct24.cz/vysilani/2006/04/01/10095687448-206452801280013-21:30-historicky-magazin/8/ (navštíveno 27. 10. 2008)
- ↑ Antonín Koniáš, Osobnosti.cz, Tiscali.cz
- ↑ Katolický týdeník, ročník XXI, č. 43, str. 4-5
- ↑ VLČEK, Jaroslav. Dějiny české literatury. II, [Od století XVIII. k letům čtyřicátým století XIX.]. 3. vyd. V Praze: L. Mazáč, 1940. 741 s. [Viz str. 61 a 68.]
- ↑ FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha : Academia, 1993. 597–1180 s. ISBN 80-200-0345-2. [Autorkou hesla „Antonín Koniáš" je Zdeňka Tichá; viz str. 829.]
- ↑ Historický magazín z 1. dubna 2006, dostupné: http://www.ct24.cz/vysilani/2006/04/01/10095687448-206452801280013-21:30-historicky-magazin/8/ (navštíveno 27. 10. 2008)
- ↑ Český rozhlas: Toulky českou minulostí - 502. schůzka: Svatý Jan a méně svatý Antonín
- ↑ Český rozhlas - Toulky českou minulostí - 487. schůzka: Krvosvědek
- ↑ Český rozhlas - Katedrála svatého Víta, dějiny
Literatura
- BÍLÝ, Jiří. Jezuita Antonín Koniáš : osobnost a doba. Praha: Vyšehrad, 1996. 277 s. ISBN 80-7021-191-1. Knihu ve skutečnosti napsal Josef Cyril Kebrle, viz SVATOŠ, Martin: Velká vědecká loupež, in Dějiny a současnost, 4/2002, str. 56–57, ISSN 0418-5129
- VLČEK, Jaroslav . Dějiny české literatury. II, [Od století XVIII. k letům čtyřicátým století XIX.]. 3. vyd. V Praze: L. Mazáč, 1940. 741 s. [O Antonínu Koniášovi viz str. 60–68.]
- Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 473–474; 489.
- FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha: Academia, 1993. 597–1180 s. ISBN 80-200-0345-2. S. 829–830. [Autorkou hesla „Antonín Koniáš" je Zdeňka Tichá.]
- Benedikt, Heinrich. Franz Anton Graf von Sporck (1662-1738). Wien : Manz, 1923, s. 217-223.
Související články
Externí odkazy
Osoba Antonín Koniáš ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Koniáš
- Heslo na Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
- Antonín Koniáš na WorldCat Identities
