Jan Křtitel: Porovnání verzí
m →Česká úcta: další drobnosti, co jsem při čtení našel :) značka: editace z Vizuálního editoru |
→Literatura: kategorizace |
||
Řádek 51: | Řádek 51: | ||
{{Portály|Křesťanství}} |
{{Portály|Křesťanství}} |
||
{{DEFAULTSORT:Jan Křtitel}} |
|||
[[Kategorie:Křesťanští svatí]] |
|||
[[Kategorie:Svatí]] |
[[Kategorie:Svatí]] |
||
[[Kategorie:Novozákonní postavy]] |
[[Kategorie:Novozákonní postavy]] |
Verze z 15. 9. 2014, 14:01
Svatý Jan Křtitel, v pravoslavné tradici zvaný též Předchůdce, je prorok z 1. století, jenž figuruje ve vyprávěných evangelií. Zmiňuje se o něm také židovský historik Flavius Iosephus ve spise Židovské starožitnosti.
Životopis
Narodil se postarším rodičům (Zacharjáši a Alžbětě), toto narození zvěstoval archanděl Gabriel Zachariášovi, ten mu nevěřil, proto oněměl až do provedení obřízky Jana Křtitele.
Jako mladý odešel do pouště, aby se připravil na své budoucí povolání. V poušti se živil medem divokých včel, kobylkami a kořínky rostlin. Ve věku 30 let se stal kazatelem, aby připravoval lidi na příchod Vykupitele. Svým příkladným a asketickým životem se stal velmi populární, proto za ním přicházelo mnoho lidí, které křtil v řece Jordánu; takto pokřtil i Ježíše Krista.
V jednom ze svých kázání odsoudil i Héróda Antipu za zavržení manželky a sňatek se ženou vlastního bratra. Héródés ho za tuto kritiku nechal uvěznit. Jeho žena řekla své dceři Salomé, ať si přeje jeho hlavu, což se brzy poté stalo - Heródés Salomé vyhověl a Jana Křtitele nechal stít.[1]
Janův životopis, který prezentuje Flavius Josephus, je mírně odlišný: Jan je charakterizován jako nekompromisní kazatel ctnosti a pokání, jehož vnějším znamením je křest. Herodes ho nechá zabít v pevnosti Machairús, protože se obává, že by mohl podnítit povstání.
Uctívání ve světě
Narození Jana Křtitele církev slaví 24. června a stětí 29. srpna. Stal se patronem křižáckého řádu johanitů - později nazvaných maltézští rytíři, a proto i patronem Malty a tamní katedrály v městě La Valetta, dále Burgundska, Provence a slezského města Wroclaw. Ochraňuje celou řadu profesí: tkalce, krejčí, kožešníky, koželuhy, sedláře, vinaře, hospodské, bednáře, kominíky, kováře, tesaře, architekty, zedníky, kameníky, majitele biografů, hudebníky, tanečníky a zpěváky atd. Atributem Jana Křtitele v ikonografii je velbloudí rouno, tedy kožešina oděná na nahém těle na znamení toho, že Jan žil na poušti jako poustevník. Dále mívá poutnickou hůl a dlouhé neupravené vlasy a plnovous. Nejznámějším zvykem o svátku sv. Jana je pálení tzv. svatojánských ohňů.
Hlava Jana Křtitele, sťatá na příkaz krále Heroda Antipy, byla uložena a uctívána v kapli byzantských císařů v Konstantinopoli, odkud ji údajně v roce 1203 uloupili účastníci 4. křížové výpravy. Dostala se pak darem francouzskému králi Ludvíkovi IX. Svatému, který ji vystavil ve své soukromé kapli Sainte-Chapelle v Paříži. Z této relikvie byly oddělovány částečky jako dary evropským panovníkům. Podle jiné legendární tradice se dostala do Sýrie a byla později přenesena do Umajjádovské mešity v syrském Damašku.
Česká úcta
Jan Křtitel byl uctíván od konce 10.století, stal se patronem mnoha kostelů, řádových chrámů benediktinů v Ostrově u Davle a u sv. Jana pod Skalou, benediktinek v Teplicích (a města Teplice), také kláštera cisterciáků v Oseku u Duchcova, kde byl chován relikviář s paží sv. Jana. Další paže byla uctívána ve Svatovítském pokladu v Praze. Dřevěné relikviáře ve tvaru uťaté hlavy na talíři byly uctívány na růných místech, jeden příklad se dochoval ve sbírce Národního muzea v Praze. Stříbrné poprsí sv. Jana Křtitele z pražské zlatnické dílny doby gotické je vystaveno v klášteře cisterciaček v lužickém St. Mariensternu. Některé ostatky svatého Jana Křtitele jsou uloženy v relikviáři svatého Maura na zámku v Bečově nad Teplou.
Odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Křtitel na Wikimedia Commons
Reference
Literatura
- Lexikon der christlichen Ikonographie, ed. Wolfgang Brauenfels, Band A-J, Basel-Freiburg-Rom-Wien 1992.
- SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.