Utrakvismus: Porovnání verzí
rv opět typograficky zoufalé |
m + lit a řazení |
||
Řádek 6: | Řádek 6: | ||
== Liturgie a věrouka == |
== Liturgie a věrouka == |
||
Již od 2. poloviny 14. století žádá reformní hnutí časté přijímání pro laiky a arcibiskup [[Jan z Jenštejna]] povolil každodenní přijímání. Hlavní odlišností utrakvismu se stalo znovuzavedení podávání pod obojí laikům zavedené zásluhou [[Jakoubek ze Stříbra|Jakoubka ze Stříbra]], [[Jeroným Pražský|Jeronýma Pražského]] a [[Mikuláš z Drážďan|Mikuláše z Drážďan]] na podzim 1414. Roku 1417 bylo uplatněno podávání eucharistie dětem (přijímání všech pokřtěných, communio parvulorum), zřejmě s ohledem na stejnou praxi v [[pravoslaví]]. Naproti tomu čeština se do [[liturgie]] prosazovala pomalu, nestala se nikdy hlavním požadavkem, latina byla nadále ve velké vážnosti a mešní kánon zůstal latinský. |
Již od 2. poloviny 14. století žádá reformní hnutí časté přijímání pro laiky a arcibiskup [[Jan z Jenštejna]] povolil každodenní přijímání. Hlavní odlišností utrakvismu se stalo znovuzavedení podávání pod obojí laikům zavedené zásluhou [[Jakoubek ze Stříbra|Jakoubka ze Stříbra]], [[Jeroným Pražský|Jeronýma Pražského]] a [[Mikuláš z Drážďan|Mikuláše z Drážďan]] na podzim 1414. Roku 1417 bylo uplatněno podávání eucharistie dětem (přijímání všech pokřtěných, ''communio parvulorum''), zřejmě s ohledem na stejnou praxi v [[pravoslaví]]. Naproti tomu čeština se do [[liturgie]] prosazovala pomalu, nestala se nikdy hlavním požadavkem, latina byla nadále ve velké vážnosti a mešní kánon zůstal latinský. |
||
Přijímání pod obojí způsobou bylo chápáno jako závazné z hlediska osobní spásy poukazem například na 6. kapitolu [[Janovo evangelium|Janova evangelia]]. ''Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.'' (Jan 6.54) |
Přijímání pod obojí způsobou bylo chápáno jako závazné z hlediska osobní spásy poukazem například na 6. kapitolu [[Janovo evangelium|Janova evangelia]]. ''Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.'' (Jan 6.54) |
||
Řádek 20: | Řádek 20: | ||
V době nepřítomnosti biskupů museli kandidáti kněžství putovat do [[Itálie]] za biskupy, kteří byli ochotni je světit. V několika případech je také doloženo svěcení od [[arménská církev|arménských biskupů]] ve [[Lvov]]ě. Náklady na tuto cestu většinou neslo město, ve kterém se dotyčný zavázal na několik let ke službě [[kaplan]]a. |
V době nepřítomnosti biskupů museli kandidáti kněžství putovat do [[Itálie]] za biskupy, kteří byli ochotni je světit. V několika případech je také doloženo svěcení od [[arménská církev|arménských biskupů]] ve [[Lvov]]ě. Náklady na tuto cestu většinou neslo město, ve kterém se dotyčný zavázal na několik let ke službě [[kaplan]]a. |
||
V souladu s čtvrtým z [[Čtyři artikuly pražské|pražských artikulů]] nemohli kněží disponovat majetkem [[farnost]]i (na místo toho bylo ustanoveno [[záduší]]), zpravidla byli chudší, než jejich okolí. Zejména v 16. století byl problémem |
V souladu s čtvrtým z [[Čtyři artikuly pražské|pražských artikulů]] nemohli kněží disponovat majetkem [[farnost]]i (na místo toho bylo ustanoveno [[záduší]]), zpravidla byli chudší, než jejich okolí. Zejména v 16. století byl problémem nedostatek kněží. |
||
== 16. a 17. století == |
== 16. a 17. století == |
||
V průběhu 16. století dochází k rozmachu [[luterství]], rovněž [[Jednota bratrská]] posiluje své pozice. Většina šlechty přestoupila k některé z těchto konfesí |
V průběhu 16. století dochází k rozmachu [[luterství]], rovněž [[Jednota bratrská]] posiluje své pozice. Většina šlechty přestoupila k některé z těchto konfesí a prosadila je i na svých panstvích. Utrakvismus zůstává zastoupen hlavně ve městech, která po roce [[1547]] ztratila velkou část své moci. V důsledku [[katolická reforma|katolické reformy]] se zvyšuje i tlak katolické strany a utrakvismus se ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. [[Ferdinand I. Habsburský]] se však snažil podporovat utrakvismus jako protiváhu ostatních směrů [[reformace]]. Po dlouhém úsilí přiměl [[tridentský koncil]] k uznání přijímání pod obojí. Koncil však současně zakázal podávání eucharistie dětem a ctění Jana Husa jako svatého. Ferdinand I. zamýšlel, že by obnovené [[pražské arcibiskupství]] sloužilo oběma konfesím, avšak [[Antonín Brus z Mohelnice]] odmítal světit utrakvistické kněze. |
||
Rovněž ze strany protestantismu byl vyvíjen tlak na to, aby utrakvisté opustili to, co je spojovalo s katolickou církví. V době [[česká konfese|české konfese]] utrakvisté ještě odolávali, avšak po [[Rudolfův Majestát|Rudolfově majestátu]] se [[dolní konzistoř]] a jí podléhající utrakvistické farnosti dostaly do vlivu protestantských stavů. Mnozí přesvědčení utrakvističtí kněží v této době raději přestoupili do katolické církve, kde mohli nadále podávat pod obojí. |
Rovněž ze strany protestantismu byl vyvíjen tlak na to, aby utrakvisté opustili to, co je spojovalo s katolickou církví. V době [[česká konfese|české konfese]] utrakvisté ještě odolávali, avšak po [[Rudolfův Majestát|Rudolfově majestátu]] se [[dolní konzistoř]] a jí podléhající utrakvistické farnosti dostaly do vlivu protestantských stavů. Mnozí přesvědčení utrakvističtí kněží v této době raději přestoupili do katolické církve, kde mohli nadále podávat pod obojí. |
||
Řádek 30: | Řádek 30: | ||
== Hodnocení == |
== Hodnocení == |
||
Barokní dějepisectví bralo utrakvistické období jako integrální součást českých dějin. Jeho odsudky se soustředily na radikální projevy [[husitství]] a [[Reformace|lutherské reformace]] 16. století. |
Barokní dějepisectví bralo utrakvistické období jako integrální součást českých dějin. Jeho odsudky se soustředily na radikální projevy [[husitství]] a [[Reformace|lutherské reformace]] 16. století. V dějinách utrakvismu hledal inspiraci [[Osvícenství|osvícenský]] reformní katolicismus (např. [[Josef Dobrovský]]). |
||
V dějinách utrakvismu hledal inspiraci [[Osvícenství|osvícenský]] reformní katolicismus (např. [[Josef Dobrovský]]). |
|||
Naopak v průběhu 2. poloviny 19. a a první poloviny 20. století převážily odsudky pokompaktátního utrakvismu. Nejvlivnějšími reprezentanty tohoto přístupu byli [[František Palacký]] a [[Tomáš Garrigue Masaryk]]. Pro ně představoval utrakvismus nedokončenou reformaci, zbytečný kompromis. Vrcholem [[česká reformace|české reformace]] byla pro ně [[Jednota bratrská]]. |
Naopak v průběhu 2. poloviny 19. a a první poloviny 20. století převážily odsudky pokompaktátního utrakvismu. Nejvlivnějšími reprezentanty tohoto přístupu byli [[František Palacký]] a [[Tomáš Garrigue Masaryk]]. Pro ně představoval utrakvismus nedokončenou reformaci, zbytečný kompromis. Vrcholem [[česká reformace|české reformace]] byla pro ně [[Jednota bratrská]]. |
||
Řádek 40: | Řádek 39: | ||
==Literatura== |
==Literatura== |
||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
*Miloš HAVELKA (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, Praha 1995 |
*Miloš HAVELKA (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, Praha 1995 |
||
⚫ | |||
⚫ | |||
*Jaroslav KADLEC, Přehled českých církevních dějin I. Praha 1991 |
|||
⚫ | |||
*Helena KRMÍČKOVÁ, Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, Brno 1997 |
*Helena KRMÍČKOVÁ, Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, Brno 1997 |
||
⚫ | |||
⚫ | |||
*Helena KRMÍČKOVÁ, Jakoubkova utrakvistická díla z roku 1414, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Praha 2006, s. 171-181 |
*Helena KRMÍČKOVÁ, Jakoubkova utrakvistická díla z roku 1414, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Praha 2006, s. 171-181 |
||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
*Jiří MIKULEC a kol., Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě, Praha 2013 |
*Jiří MIKULEC a kol., Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě, Praha 2013 |
||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
{{Portály|Křesťanství|Husitství}} |
{{Portály|Křesťanství|Husitství}} |
Verze z 13. 2. 2016, 13:52
Utrakvismus, jehož stoupenci se označovali jako utrakvisté (utraquisté) či kališníci, je křesťanská konfese, která vzešla z české reformace (resp. husitství) a trvala až do rekatolizace po bitvě na Bílé hoře. V 15. století byl dominantní vírou v Čechách a silné zastoupení měl i na Moravě. Utrakvisté se ovšem vždy považovali za plnohodnotnou součást nerozdělené katolické církve.
Název
Označení utrakvismus pochází z latinského sub utraque specie, čili pod obojí způsobou, což odkazuje na hlavní sebeidentifikace utrakvistů. Pojem husitství vznikl jako pejorativní označení zvnějšku a utrakvisté ho nikdy za svůj nepřijali. Pro období 16. století zavedl Ferdinand Hrejsa označení novoutrakvismus pro směry ovlivněné německým luterstvím, a staroutrakvismus pro ty, kteří zůstali věrní utrakvismu 15. století. Někteří současní historici tyto pojmy odmítají a novoutrakvismus nazývají českým luterstvím.
Liturgie a věrouka
Již od 2. poloviny 14. století žádá reformní hnutí časté přijímání pro laiky a arcibiskup Jan z Jenštejna povolil každodenní přijímání. Hlavní odlišností utrakvismu se stalo znovuzavedení podávání pod obojí laikům zavedené zásluhou Jakoubka ze Stříbra, Jeronýma Pražského a Mikuláše z Drážďan na podzim 1414. Roku 1417 bylo uplatněno podávání eucharistie dětem (přijímání všech pokřtěných, communio parvulorum), zřejmě s ohledem na stejnou praxi v pravoslaví. Naproti tomu čeština se do liturgie prosazovala pomalu, nestala se nikdy hlavním požadavkem, latina byla nadále ve velké vážnosti a mešní kánon zůstal latinský.
Přijímání pod obojí způsobou bylo chápáno jako závazné z hlediska osobní spásy poukazem například na 6. kapitolu Janova evangelia. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6.54)
Specifickými svátky byl svátek Božího Těla, kdy byla konána procesí upozorňující na utrakvistickou úctu k Tělu a Krvi Páně, a 6. červenec, kdy si připomínali mučednickou smrt Jana Husa i Jeronýma Pražského, kteří byli oslavováni jako svatí. Jinak úcta ke svatým neměla větší roli, avšak tradiční svátky se slavily v nezměněné podobě.
Utrakvisté nepřijali teologické názory wiklifismu, ani ty, které zastával Jan Hus, (kromě učení o církvi) svou teologii založili hlavně na patristice. Naprosto podstatným bodem byla víra ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii.
Církevní správa
Pro formulaci věroučných stanovisek i řešení praktických otázek byly v průběhu husitských válek rozhodujícími autoritami zemský sněm a pražská univerzita, také se často scházely synody. V té době se také ustanovila dolní konzistoř jako orgán vykonávající autoritu pražského arcibiskupství v sedisvakanci, která byla hlavou církevní organizace až do konce. Utrakvisté na Moravě měli podle basilejských kompaktát podléhat biskupům v Olomouci. V utrakvistickém období byl na utrakvistickém území zachován systém arciděkanství a děkanství včetně vizitací. Poté, co Jiří z Poděbrad dobyl Tábor, byla táborská církev podřízena konzistoři.
Utrakvismus trval na svěcení kněží v apoštolské posloupnosti, k čemuž nejprve sloužil arcibiskup Konrád z Vechty. Jan Rokycana byl za arcibiskupa zvolen zemským sněmem ale nikdy nebyl vysvěcen. Po basilejském koncilu přišel do Čech jako světící biskup Filibert z Coutances v Normandii, z francouzského rodu De Mondieu. Později získali utrakvisté ještě Augustina Lucianiho (Sankturienského) a Filipa de Nova Villa. Světící biskupové neměli v církvi žádnou moc. Augustin i Filip se po neshodě s konzistoří usadili v Kutné Hoře, která měla vlastní konzistoř, jíž podléhalo asi 20 farností v kutnohorském okolí.
V době nepřítomnosti biskupů museli kandidáti kněžství putovat do Itálie za biskupy, kteří byli ochotni je světit. V několika případech je také doloženo svěcení od arménských biskupů ve Lvově. Náklady na tuto cestu většinou neslo město, ve kterém se dotyčný zavázal na několik let ke službě kaplana. V souladu s čtvrtým z pražských artikulů nemohli kněží disponovat majetkem farnosti (na místo toho bylo ustanoveno záduší), zpravidla byli chudší, než jejich okolí. Zejména v 16. století byl problémem nedostatek kněží.
16. a 17. století
V průběhu 16. století dochází k rozmachu luterství, rovněž Jednota bratrská posiluje své pozice. Většina šlechty přestoupila k některé z těchto konfesí a prosadila je i na svých panstvích. Utrakvismus zůstává zastoupen hlavně ve městech, která po roce 1547 ztratila velkou část své moci. V důsledku katolické reformy se zvyšuje i tlak katolické strany a utrakvismus se ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. Ferdinand I. Habsburský se však snažil podporovat utrakvismus jako protiváhu ostatních směrů reformace. Po dlouhém úsilí přiměl tridentský koncil k uznání přijímání pod obojí. Koncil však současně zakázal podávání eucharistie dětem a ctění Jana Husa jako svatého. Ferdinand I. zamýšlel, že by obnovené pražské arcibiskupství sloužilo oběma konfesím, avšak Antonín Brus z Mohelnice odmítal světit utrakvistické kněze.
Rovněž ze strany protestantismu byl vyvíjen tlak na to, aby utrakvisté opustili to, co je spojovalo s katolickou církví. V době české konfese utrakvisté ještě odolávali, avšak po Rudolfově majestátu se dolní konzistoř a jí podléhající utrakvistické farnosti dostaly do vlivu protestantských stavů. Mnozí přesvědčení utrakvističtí kněží v této době raději přestoupili do katolické církve, kde mohli nadále podávat pod obojí.
Definitivní potlačení utrakvismu můžeme položit do období pobělohorské rekatolizace. Na rozdíl od členů i duchovních jiných nekatolických církví byl však vstup bývalých utrakvistů do katolické církve zpravidla spíše formální záležitostí, což jen dokládá fakt, že utrakvismus byl teologicky i formálně blíže (pravda předtridentskému) katolicismu, než protestantismu jak jej formulovala reformace.
Hodnocení
Barokní dějepisectví bralo utrakvistické období jako integrální součást českých dějin. Jeho odsudky se soustředily na radikální projevy husitství a lutherské reformace 16. století. V dějinách utrakvismu hledal inspiraci osvícenský reformní katolicismus (např. Josef Dobrovský).
Naopak v průběhu 2. poloviny 19. a a první poloviny 20. století převážily odsudky pokompaktátního utrakvismu. Nejvlivnějšími reprezentanty tohoto přístupu byli František Palacký a Tomáš Garrigue Masaryk. Pro ně představoval utrakvismus nedokončenou reformaci, zbytečný kompromis. Vrcholem české reformace byla pro ně Jednota bratrská.
Nové docenění utrakvismu mezi historiky a teology se datuje od 80. let dvacátého století, s souvislosti s tehdejší diskusí o toleranci v návaznosti na kulaté výročí Kutnohorského náboženského míru z roku 1485. Tehdy vyjádřili své názory např. Josef Macek, Robert Kalivoda, Amedeo Molnár, Josef Válka, Noemi Rejchrtová…
K odkazu utrakvismu se hlásí například Církev československá husitská a Starokatolická církev.
Literatura
- Lenka BOBKOVÁ – Jana KONVIČNÁ (edd.), Náboženský život a církevní poměry v zemích Koruny české ve 14. – 17. století, Praha 2009 (=Korunní země v dějinách českého státu 4)
- Zdeněk V. DAVID, Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, Praha 2012
- Miloš HAVELKA (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, Praha 1995
- Ferdinand HREJSA, Dějiny křesťanství v Československu II–VI, Praha 1947–1950
- Jaroslav KADLEC, Přehled českých církevních dějin I. Praha 1991
- Helena KRMÍČKOVÁ, Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, Brno 1997
- Helena KRMÍČKOVÁ, Jakoubkova utrakvistická díla z roku 1414, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Praha 2006, s. 171-181
- Jan B. LÁŠEK (ed.), Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Praha 1995
- Josef MACEK, Víra a zbožnost jagellonského věku, Praha 2001
- Milan MACHOVEC (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha 1995
- Jiří MIKULEC a kol., Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě, Praha 2013
- Jaroslav PÁNEK, Zápas o Českou konfesi, Praha 1991
- Jiří RAK, Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, Sborník archivních prací 31, 1981, s. 179–200
- Noemi REJCHRTOVÁ, Studie k českému utrakvismu, zejména doby jagellonské, hab. pr. KEBF Praha 1984
- Blanka ZILYNSKÁ, Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, Acta Universitatis Carolinae Phil et Hist 2, 1999, Z pomocných věd historických XV, s. 39–54