Radotínské skály

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zdroje k infoboxu
Přírodní památka
Radotínské skály
IUCN kategorie III (Přírodní památka)
Radotínské skály
Radotínské skály
Základní informace
Vyhlášení 1. září 1988
Vyhlásil Národní výbor hl. m. Prahy
Nadm. výška 215 - 331 m n. m.
Rozloha 27,67 ha[1]
Poloha
Stát ČeskoČesko Česko
Okres Praha
Umístění Praha
Souřadnice
Radotínské skály
Radotínské skály
Další informace
Kód 1105
Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videaCommons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Přírodní památky v Česku

Radotínské skály je přírodní památka na území hlavního města Prahy, chráněna od roku 1988. Oblast spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.

Důvodem ochrany je odkrytý geologický profil prvohorními usazeninami od nejvyššího ordoviku (kosovské souvrství), přes spodní silur, hranici silur-devon, hranici stupňů lochkov a prag a celým pražským souvrství, na výchozech společenstva skalní stepi, s několika nalezišti zkamenělin.

Lokalita[editovat | editovat zdroj]

Radotínské skály

Radotínské skály leží na severozápadním okraji Radotína, na levém hluboce zaříznutém svahu Radotínského údolí. Skály se vzdouvají za okrajem zástavby Radotína mezi Lochkovskou cementárnou a Strážovskou ulicí na území Prahy 16, až po údolí Berounky, v nadmořské výšce 215 – 331 m. [2]

Tvoří je tři oddělené části v povodí Radotínského potoka s několika opuštěnými lomy. Nejjižnější část se rozkládá u zemědělského učiliště mezi ulicemi V Edenu a K cementárně. Na západ od ní se nalézá druhá část, která zaujímá část bývalého lomu na bazalt a je součástí tzv. Malého háje. Největší část se rozkládá nad Lochkovskou cementárnou a tvoří ji strmá stěna, známá jako Šikmá skála. Je pokrytá vrstvou spadu z cementárny, a proto se na ní objevuje nejméně druhů. Horní plošina je oddělena od svahů keřovým lemem.[2][3]

Katastrálně spadá tato přírodní památka pod Radotín, Lochkov – Praha 5. Celková rozloha činí 28,3 ha.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Radotínské skály jsou významnou geologickou lokalitou, vyhlášenou 1.9.1988 národním výborem hlavního města Prahy. V kategorii IUCN je označena jako III - přírodní památka.[4]Díky opuštěným lomům a skalnatým výchozům tvoří téměř souvislý geologický profil, který dokumentuje vývoj pražské prvohorní pánve ve spodním devonu, siluru a nejvyšším ordoviku a také vývoj života v nich.[2]

Hospodaření v lesních porostech podpořilo výmladkové dřeviny na úkor buku, což vedlo k nárůstu druhové diverzity. K tomu také přispělo udržování bezlesí pastvou ovcí a koz. Díky odlesnění se zde také začalo dařit exotermním druhům.

Počátkem 90. let 20. století došlo k odprášení spadu z vedlejší cementárny a druhové bohatství se začalo výrazně obnovovat.[4]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Panorama radotínských skal

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Na jihovýchodním okraji památky je profil ohraničen břidlicemi králodvorského souvrství, křemenci a břidlicemi kosovského souvrství, které charakterizují svrchní ordovik. Dále pokračuje většinou černými graptolitovými břidlicemi litohlavského a motolského souvrství, charakteristickými pro silur. K severozápadu je profil tvořen většinou břidlicemi a vápenci několika souvrství (kopaninského, požárského, lochkovského a pražského). Jedná se o jeden z nejlepších profilů hraničními vrstvami mezi silurem a devonem v Čechách. Nejvíce zde dominují různá vývojová stádia rendzin. Nachází se zde několik typických nalezišť zkamenělin, především ramenonožců, mlžů, gastropodů, hlavonožců, trilobitů a graptolitů.[2]

Povrch skal

Hydrologie[editovat | editovat zdroj]

Radotínské skály se rozprostírají nad Radotínským potokem s délkou toku 22,6 km. Jedná se o levostranný přítok Berounky, do které se vlévá v samotném Radotíně.

Fauna[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti se zlepšením výrobních parametrů zdejší cementárny zde v současnosti nalézáme cenná společenstva teplomilných bezobratlých.[5] Z hlediska ochrany je nejcennější část chráněného území na vápencích, kde nachází stanoviště mnoho stepních a lesostepních druhů. [2]

Ze střevlíkovitých brouků zde nalezneme například Harpalus caspius roubali, H.honestus, Ophonus rufibarbis, Microlestes maurus a M. minutulus. V dolní části skal se vyskytuje svižník (Cicindela campestris). Z fytofágních brouků se zde vystytují mandelinkovití (Coptocephala rubicunda), nosatcovití (Apion penetrans) i bezkřídlí (Otiorhynchus velutinus). Na stepích žije vzácný vrubounovitý brouk (Sisyphus schaefferi), který si válí kuličku z trusu. K vidění tu je mnoho druhů motýlů, například bělásci a modrásci, nebo také zástupci blanokřídlých, konkrétně vzácné teplomilné včely (Hoplitis rufohirta). Vyskytuje se zde ještě ještěrka obecná (Lacerta agilis) i ještěrka zelená (Lacerta viridis). Z ptáků zde hnízdí například linduška lesní (Anthus trivialis), pěnice, mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus) či strnad obecný (Emberiza citrinella). Ze savců tu lze pozorovat ježka západního (Erinaceus europaeus) a několik druhů netopýrů.[2]

Flóra[editovat | editovat zdroj]

V 80. letech 20. století bylo území velmi negativně ovlivňováno výrobou v Lochkovské cementárně. Zde však došlo k instalaci odlučovačů[6], takže přestala představovat bezprostřední nebezpečí a přírodní poměry se tak rychle zregenerovaly.[5]

Na tzv. Šikmé skále rostla původně na horních partiích doubrava, což dosvědčují stromy dubu pýřitého (Quercus pubescens). Naopak bezlesé části jsou pokryty společenstvy devaterníčku šedého (Helianthemum canum) a ostřice nízké (Carex humilis), či pěchavy vápnomilné (Sesleria caerulea). Právě tyto společenstva nejvíce trpěla spadem z cementárny, přežívaly jen ty nejodolnější druhy, zde to byla bělozářka liliovitá (Anthericum liliago). Začátkem 90. let 20. století se však společenstva začala obnovovat.[2]

V současnosti tu převažuje výskyt kavylu vláskovitého (Stipa capillata), pcháče bělohlavého (Cirsium eriophorum), ožanky hroznaté (Teucrium botrys), mochny písečné (Potentilla arenaria) nebo vousatky prstnaté (Bothriochloa ischaemum).[2]

Nad skalním ostrohem se rozléhá plošina, na které dochází k druhotné sukcesi na bývalém poli. Za padesát let postoupila do stádia keřového úhoru. Svahy jsou osázeny akátem. V místech s břidlicovou skálou byla popsána z lupenatých hub vzácná mykorhizní čirůvka radotínská a z břichatek vzácná hvězdovka Pouzarova, jako vzácnější stepní houba byla zjištěna žaludice tuhá.[2]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Značka - Přírodní památka

Největším negativním zásahem do zdejších přírodních poměrů je radotínská cementárna, která svým spadem ohrožuje vegetaci, jelikož se popílek z komínů usazuje na profilu skal. Ta však za poslední desítky let zmodernizovala výrobní postupy, které jsou šetrnější vůči přírodě, využívá alternativní paliva a místa těžby postupně rekultivují, aby došlo k obnovení biodiverzity. [7]

Nebezpečí také představuje bezprostřední blízkost hlavního města a narůstající počet návštěvníků. Hlavním problémem se ale zdá být zvýšená eroze, která je způsobena jezdci na koních z nedalekých stájí.[6]

Ochrana profilu v Radotínské skále je nezbytná pro zachování možnosti dalších výzkumů biostratigrafie, díky bohatému obsahu fauny a s velkou pravděpodobností se tak stane jedním z nejdůležitějších profilů pro mikrobiostratigrafie. Řada objevených míst je velmi bohatá na zkameněliny, pro studium vymřelých společenstev je tak významným paleontologickým nalezištěm. Nejvýznamnější jsou výchozy litohlavského souvrství, a především pak Antipleurová rokle, s vrstvou společenstva s mlžem Antipleura bohemica, celosvětově známým pro nejstarší vrstvy devonu. [3]

Dlouhodobým cílem péče udržení, v ideálním případě rozšíření již stávajících skalních stepí a lesostepí. V místech, kde zanikly je žádoucí jejich obnova. V oblastech s lesy by měl být zvyšován podíl přirozených dřevin s pestrou druhovou i věkovou diverzitou. Na území dochází k pravidelnému kosení a redukci dřevin. [4]

Radotínské skály se sousedící cementárnou

Turismus[editovat | editovat zdroj]

Radotín je díky své lokalitě výborně dostupnou turistickou atrakcí. Centrální zastávkou je Nádraží Radotín s železniční stanicí, která zaznamenala posílení spojů na trase Praha-Hl. nádraží - Praha-Radotín, dostanete se sem však i autobusovými linkami ze Smíchovského nádraží.[8] Celým územím vedou turistické značky, po kterých můžete dojít například na Karlštejn, do Tetína či do Svatého Jana pod Skalou.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Otevřená data AOPK ČR. Dostupné online. [cit. 2020-11-19]
  2. a b c d e f g h i j KUBÍKOVÁ, J.; LOŽEK, V. a kol. Praha - Chráněná území ČR. [s.l.]: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ISBN 80-86064-69-7. 
  3. a b KŘÍŽ, Jiří. Geologické památky Prahy. Praha: Český geologický ústav, 1999. ISBN 80-7075-345-5. 
  4. a b c Maloplošná zvláště chráněná území (§ 14). drusop.nature.cz [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné online. 
  5. a b NĚMEC, Jan. Pražské radniční aktuality, rozhovory, zpravodajství. Nejpřírodnější část Prahy. Říjen 1998, čís. páté. 
  6. a b BOTANY.cz » Praha, Radotínské údolí – přírodní rezervace. botany.cz [online]. [cit. 2017-11-29]. Dostupné online. 
  7. HeidelbergCement v České republice. www.heidelbergcement.cz. Dostupné online [cit. 2017-11-29]. (česky) 
  8. S.R.O., Turistika.cz. Radotín. www.turistika.cz [online]. [cit. 2017-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  9. RADOTÍNEM!, Žijeme. zijemeradotinem.cz: Tipy na pěší túry v okolí Radotína. zijemeradotinem.cz [online]. [cit. 2017-11-30]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mackovčin P., Sedláček M., Chráněná území ČR - Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny, 2005
  • Kříž J. Geologické památky Prahy, Český geologický ústav Praha 1999
  • Němec J. Pražské radniční aktuality, rozhovory, zpravodajství - Nejpřírodnější část Prahy, říjen 1998

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Radotínské skály na Wikimedia Commons