Primitivní funkce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Primitivní funkce k funkci na intervalu je taková funkce , že pro každé je .

Procesu hledání primitivní funkce se často říká integrování nebo integrace (od slova „integrál“), jelikož primitivní funkce se používá při určování obsahu plochy pod křivkou (integrálu) podle základní věty matematické analýzy.

Primitivní funkce a neurčitý integrál[editovat | editovat zdroj]

Ke každé funkci spojité na intervalu existuje na tomto intervalu funkce primitivní.

Mějme funkci , jejíž derivace je funkce . F je tedy primitivní k f. Pokud by funkce F byla posunutá nahoru nebo dolů, její derivace bude pořád stejná. K funkci f tedy existuje nekonečně mnoho primitivních funkcí, které se liší pouze o reálnou konstantu. Tato množina primitivních funkcí se často nazývá neurčitý integrál a píšeme

Symbol je označován jako integrační znak, funkce se nazývá integrandem a symbol slouží pouze k označení proměnné, podle které integrujeme, tzn. derivace primitivní funkce podle této proměnné dá integrand . Proměnnou, podle které se integruje, v tomto případě , označujeme jako integrační proměnnou. Konstantu nazýváme integrační konstantou.

Platí tedy

Hledání primitivní funkce[editovat | editovat zdroj]

Integrace je opačný proces k určování derivace. Při výpočtu se vychází ze znalosti derivací vybraných funkcí, na jejichž základě je vytvořen seznam známých integrálů (tzv. tabulkové integrály). Při hledání integrálů složitějších funkcí se využívá např. linearita, metoda per partes, substituční metoda, popř. některé speciální metody.

Tabulkové integrály[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam základních integrálů.

Integrace per partes (po částech)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Per partes.

Integrace per partes je jedna ze základních metod používaných při integraci součinu funkcí. Vychází z pravidla pro derivaci součinu.

Substituční metoda[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Substituční metoda (integrování).

Substituční metoda využívá skutečnosti, že přechodem k jiným proměnným lze v mnoha případech získat integrál, který je snáze řešitelný, např. metodou per partes nebo přímo některým ze základních integrálů.

Integrace racionálních funkcí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Integrace racionálních funkcí.

Jde o integrály tvaru , kde jsou polynomy. Racionální funkci je vždy možné rozložit na součet polynomu a ryze racionální lomené funkce. Racionální lomenou funkci vyjádříme jako součet parciálních zlomků. Vzhledem k tomu, že integrace polynomu je triviální, zbývá řešit integraci lomené racionální funkce.

Integrace metodou derivování podle parametru[editovat | editovat zdroj]

Integraci metodou derivování podle parametru lze využít tehdy, pokud integrujeme funkci , v níž vystupuje nějaký parametr , např. . V takovém případě můžeme tento parametr formálně považovat za proměnnou. O funkci f pak můžeme uvažovat jako o funkci dvou proměnných, tzn. . Integrací funkce f přes množinu M dostaneme funkci parametru a , tedy

Pokud jsou funkce f(x,a) a spojité v daném oboru proměnných x a a (po řadě značme M, N) a zároveň existuje integrovatelná majoranta g(x) taková, že

na , pak pro všechna a z N platí

Výše uvedený postup se také nazývá záměna derivace a integrálu.

Tento postup lze uplatnit při výpočtu neurčitých integrálů (za splnění příslušných podmínek) při volbě M = (0, x). Potom je

a záměnou derivace a integrálu

Racionalizace integrálů[editovat | editovat zdroj]

Některé funkce je možné převést na integrály s racionálními integrandy. Říkáme pak, že integrál byl zracionalizován.

Při racionalizaci obvykle vyjádříme integrand jako racionální funkci dvou proměnných , přičemž za proměnnou dosadíme nějakou funkci proměnné , tzn. . Racionalizaci pak provedeme vhodně zvolenou substitucí.

Racionalizaci lze provést pouze pro některé typy integrandů.

Např. integrál typu

,

kde je přirozené číslo a determinant . Tento integrál lze zracionalizovat substitucí

Zvláštním případem integrandu z předchozího případu je , který opět řešíme uvedenou substitucí s .


Integrál typu

lze pro zracionalizovat substitucí

nebo

Pro lze uvedený integrál zracionalizovat substitucí

nebo

Pro a pro reálné kořeny rovnice lze pro racionalizaci použít substitucí

Tyto substituce bývají také označovány jako Eulerovy substituce.

K racionalizaci lze také využít goniometrických funkcí. Např. integrály typu

lze řešit substitucí

nebo

Podobně lze integrály typu

řešit substitucí

a integrály typu

řešit substitucí

Pro integrály integrály typu

lze v obecném případě (pro intervaly neobsahující body pro celá k) použít substituci

Výrazy získané použitím substituce této bývají však obvykle složité, proto se obvykle snažíme použít některou z následujících substitucí.

Je-li funkce lichá v proměnné , pak je výhodnější použít substituci

Pokud je funkce lichá v proměnné , pak můžeme použít substituci

Pokud je funkce sudá v obou svých proměnných, tzn. i , pak lze použít substituci

Integrace transcendentních funkcí[editovat | editovat zdroj]

K některým transcendentním funkcím je možné nalézt primitivní funkce.

Např. pokud je racionální funkce proměnné , pak integrál typu lze řešit substitucí .

Podobně lze integrál typu můžeme řešit substitucí .

Integrací racionální funkce nemusíme získat racionální funkci, ale může jít o funkci transcendentní. Také při integraci některých nižších transcendentních funkcí můžeme získat vyšší transcendentní funkce. Příkladem takových funkcí jsou apod. K těmto funkcím sice existuje primitivní funkce, nelze ji však vyjádřit elementárními funkcemi v konečném tvaru.

Mezi takovéto často používané transcendentní funkce patří např.

  • Integrálsinus (integrální sinus)
  • Integrálkosinus (integrální kosinus)
  • Logaritmusintegrál (integrální logaritmus)
  • Exponenciální integrál
  • Gama funkce .

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Rektorys, K. a spol.: Přehled užité matematiky I.. Prometheus, Praha, 2003, 7. vydání. ISBN 80-7196-179-5