Pražská kavárna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pražská kavárna je pejorativní označení pro nejasně definovanou skupinu velkoměstských intelektuálů, kteří jsou veřejně aktivní a zajímají se o politiku. Má se jednat zejména o dřívější voliče ODA[1][2] a Unie svobody,[1][2] kteří se snaží navazovat na politiku Václava Havla (srov. pravdoláskaři). Výraz kavárna odkazuje na místa setkávání intelektuálů,[3] Praha je chápána jako symbol velkoměsta s intelektuály odtrženými od reality „běžných lidí“. Pojem začali používat už stoupenci ODS,[1][2] zpopularizoval jej však zejména prezident České republiky Miloš Zeman, který jím označuje významnou část svých odpůrců, a jeho mluvčí Jiří Ovčáček, který jej často používá ve svých prohlášeních. Skutečností je, že Praha patřila k baštám Zemanova hlavního protikandidáta v prezidentské volbě Karla Schwarzenberga.[4]

Statistika výskytů "pražská kavárna" a "sluníčkář" podle data ukazuje, že kromě ojedinělých případů se tyto pejorativní pojmy začaly častěji používat až počínaje rokem 2014, v prezidentském období Miloše Zemana a zhruba v době nárůstu politické polarizace sociálních sítí.

Prezident Miloš Zeman např. během návštěvy Moravskoslezského kraje počátkem listopadu 2016 pojem „pražská kavárna“ vymezil takto: „Každý může vyjádřit svůj názor. Pouze pohrdám těmi lidmi, kteří se domnívají, že jejich názor je nadřazen. A to je právě to, čemu říkám pražská kavárna. Často, ne vždy, jsou to neúspěšní politici. Lidé, kteří odešli s ostudou z politiky – ať už to byl Jan Ruml, lžidoktor Jan Kalvoda. Proč zrovna ti mají být svědomím národa?“[5]

Když byl prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro Parlamentní listy v červnu 2016 Petrem Žantovským vyzván, aby přesně definoval, koho míní „pražskou kavárnou“, uvedl, že chápe tento pojem následovně: „Je to skupina lidí, kteří jsou zklamáni osudem. To znamená lidí, kteří někdy něco byli, zastávali nějaké funkce, pak je ten osud vyplivl, takže dá se jim říkat bývalí – nikoli budoucí. No a tito lidé teskní po své dřívější slávě, pokud vůbec kdy nějakou měli, sepisují nějaké petice, jednu za druhou, a ty zanikají jako jepice. Nu, a když se někdy pokusili o volební boj, tak téměř vždycky prohráli. Jsou to lidé, kteří byli uskupeni v těch politických stranách, které zanikly díky neschopnosti jejich vedoucích představitelů, ať už to bylo Občanské hnutí, ať už to byla Občanská demokratická aliance a mnozí další. Jinými slovy, jsou to frustrovaní lidé, kteří vydávají nejrůznější manifesty a jejich smůla je v tom, že tyto manifesty už nikdo – kromě spřátelených médií – nikdo nečte. Když mluvím o spřátelených médiích, tak bych dokonce řekl, protože i ona, ta média, tvoří součást pražské kavárny, že jejich profilujícími kanály – a teď to nemyslím v tom pejorativním smyslu – jsou týdeník Respekt, Hospodářské noviny a Aktuálně.cz – a společným rysem těchto tří médií je, že patří Zdeňkovi Bakalovi, největšímu podvodníkovi a zlodějovi, podle mého názoru, po Viktoru Koženém, a poslední věta: Já bych se styděl brát peníze od Zdeňka Bakaly a oni je berou – pražská kavárna, toto vše je pražská kavárna.“[6]

Europoslanec ODS Jan Zahradil podle svého stranického kolegy Miroslava Macka zase „pražskou kavárnu“ definoval takto: „Je to terminus technicus pro poměrně úzkou vrstvu zejména pražských umělců a intelektuálů, kteří jsou nekritickými obdivovateli Václava Havla a Karla Schwarzenberga, líbí se jim tzv. nepolitická politika, příliš nerozumí ekonomice ani mezinárodním vztahům, jsou emocionálníhysteričtí a rádi sami sebe poněkud povrchně po vzoru hollywoodských hvězd dojímají symboly jako je Tibet.“[7] Macek přitom citoval také novináře Pavla Šafra, který údajně na Facebooku uvedl: „Včera se mě několik lidí ptalo, co to je ta pražská kavárna, se kterou vede válku náš bujarý prezident a kterou si berou pořad do huby i zdejší přátelé Vladimíra Putina. Kde že jako ta kavárna je a kdo tam teda chodí. Pokusil jsem se najít odpověď: Pražská (stejně jako brněnská, plzeňská, pardubická či ostravská) kavárna představuje ve zkratce všechny občany České republiky, kteří vykazují snahu po kritickém myšlení, čímž silně narušují stabilitu společnosti podle čínského vzoru. Jestliže se jezdí Miloš Zeman učit do Číny, jak zakroutit krkem každému, kdo kriticky myslí, navazuje tím na odkaz Klementa Gottwalda, který se totéž jezdil učit do Sovětského svazu. Jediný problém české kavárny je ten, že do ní nechodí celý národ. Že totiž celý národ nepoužívá v dostatečné míře kritické myšlení a volí si kryptokomunistické debily.“[7]

Podle sociologa Daniela Prokopa je metafora pražské kavárny nebezpečná, protože její užívání má v pozadí mocenské ambice: „Nechává vybrat, zda chcete patřit byť trochu nejasně k nám, nebo k privilegovaným snobům bez životních zkušeností.“ Podle Prokopa tak vede k umělému rozdělování společnosti.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ZLÁMALOVÁ, Lenka; ŠÍDLO, Jindřich. Petr Nečas: Nulová daň u potravin je už nereálná. Hospodářské noviny [online]. 2006-03-10 [cit. 2016-08-28]. Dostupné online. 
  2. a b c ŠÍDLO, Jindřich. Barvy moci Jindřicha Šídla: Poslední text o pražské kavárně. Hospodářské noviny [online]. 2015-11-06 [cit. 2016-08-28]. Dostupné online. 
  3. JOCH, Roman. SPOLEČNOST: Co je pražská kavárna. Neviditelný pes [online]. 2014-12-30 [cit. 2016-08-28]. Dostupné online. 
  4. Data; KOČÍ, Petr; BOČEK, Jan. Rozdělená země? Výsledky druhého kola prezidentských voleb v číslech, grafech a mapách. iHNed.cz [online]. 2013-01-26, rev. 2013-01-29 [cit. 2016-11-10]. Dostupné online. 
  5. KARBAN, Pavel; Právo. Zeman: Zneužili státní svátek k volební kampani. Novinky.cz [online]. 2016-11-02 [cit. 2016-11-09]. Dostupné online. 
  6. ŽANTOVSKÝ, Petr. Exkluzivní VIDEO: Miloš Zeman rozstřílel „totalitní pražskou kavárnu“ a její média. Tak drsně jako dosud ne. To způsobí úžas. Parlamentní listy [online]. 2016-06-17. Dostupné online. 
  7. a b MACEK, Miroslav. STŘEDEČNÍ GLOSY 5.11.2014. Viditelný Macek [online]. 2014-11-05 [cit. 2017-02-13]. Dostupné online. 
  8. PROKOP, Daniel. Úvod do praktické sociologie: Je snowboard levicový?. Novinky.cz [online]. 2016-01-05 [cit. 2016-08-28]. Dostupné online.