Milan Hübl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
doc. PhDr. Milan Hübl, CSc.

Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1969 – 1969

Poslanec České národní rady
Ve funkci:
1969 – 1969
Stranická příslušnost
Členství KSČ

Narození 27. ledna 1927
Nitra
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 28. října 1989
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Masarykova univerzita
Profese politik a pedagog
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Milan Hübl (27. ledna 1927 Nitra28. října 1989 Praha[1]) byl český a československý historik, vysokoškolský učitel, akademik a politik Komunistické strany Československa, představitel reformního proudu v KSČ během pražského jara, poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění a poslanec České národní rady na počátku normalizace. Pak odstaven z veřejných funkcí, v 70. a 80. letech aktivní v opozici, signatář Charty 77.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Původním povoláním byl dělník. V letech 19471950 vystudoval Vysokou školu sociální v Brně (podle jiného zdroje byl absolventem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity[2]). V letech 19501964 působil jako učitel na Vysoké škole politické ústředního výboru Komunistické strany Československa, od roku 1961 jako docent. Pak mezi roky 1964 a 1968 působil jako vědecký pracovník Ústavu dějin evropských socialistických zemí při ČSAV. Specializoval se na dějiny dělnického hnutí a otázky soudobého socialismu. Patřil mezi hlavní představitele reformního myšlenkového proudu v KSČ během 60. let.[3] V roce 1965 se zastal slovenského historika Daniela Rapanta, který byl napaden maďarskou marxistickou historičkou Erzsébet Andicsovou za revizionistické nemarxistické pojetí novodobých slovenských dějin. Spor se vedl o slovenské národní hnutí v době revoluce v letech 1848-1849, kde Andicsová ve shodě s tehdejšími postoji Karla Marxe hodnotila toto hnutí jako konzervativní. Hübl argumentoval tím, že západní polovina habsburské monarchie byla tehdy nadána většími občanskými ale i národními právy, a proto byl příklon Slováků k Vídni logický.[4]

Jeho politická kariéra vyvrcholila během pražského jara. V letech 1968–1969 byl rektorem Vysoké školy politické ústředního výboru Komunistické strany Československa.[3] Koncem 60. let se také uvádí jako člen Městského výboru KSČ v Praze, bytem Praha.[2] V českých zemích patřil v roce 1968 mezi hlavní propagátory pochopení pro slovenské národní aspirace. Zapojil se do debat o novém státoprávním uspořádání Československa. Obhjajoval dvoučlennou federaci a odmítal návrhy na trojfederaci (Čechy, Morava, Slovensko), kterou považoval jen za reprízu překonaného zemského uspořádání. Zasedal ve vládním výboru pro otázky federalizace.[5]

Jeho kariéra pak skončila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vysočanský sjezd KSČ ho sice ještě hned po okupaci v srpnu 1968 zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 31. srpna pak byl do této funkce oficiálně kooptován. Během srpna 1968 byl zároveň členem předsednictva ÚV KSČ. Z ÚV KSČ byl ovšem vyloučen v září 1969.[6] Po provedení federalizace Československa usedl také v lednu 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Do federálního parlamentu ho nominovala Česká národní rada, v níž rovněž zasedal. Ve FS setrval jen do prosince 1969, kdy rezignoval. Předtím byl v listopadu 1969 zbaven rozhodnutím Národní fronty mandátu v ČNR. V hlasování se všichni přítomní poslanci vyjádřili pro vyloučení Milana Hübla z ČNR, nikdo nebyl proti a nikdo se nezdržel hlasování.[7][8] Ústřední výbor Komunistické strany Československa ho tehdy zařadil na seznam „představitelů a exponentů pravice“.[9]

Ačkoliv koncem 60. let patřil mezi stoupence a obhájce Gustáva Husáka v českých zemích a ještě v dubnu 1969 se přičinil o jeho nástup do čela KSČ, po zostření kádrové politiky s nástupem tvrdé fáze normalizace byl profesně a politicky pronásledován. Husák mu nijak nepomohl.[10] V roce 1970 byl vyloučen z KSČ. Během normalizace se angažoval v opozičních strukturách. Počátkem 70. let okolo něj vzniklo Socialistické hnutí československých občanů jako platforma tvořená zejména stoupenci reforem z roku 1968.[11] V letech 19721976 byl dokonce vězněn. Husák v roce 1974 zakázal Lubomíru Štrougalovi, který zastupoval nemocného prezidenta Ludvíka Svobodu, udělit Hüblovi milost a po svém nástupu na post prezidenta ji opět odmítl udělit, a to i přes kladné doporučení premiéra Štrougala.[12] V roce 1977 se Hübl stal signatářem Charty 77. Podílel se na vydávání samizdatových materiálů a v letech 19871989 byl redaktorem ilegálních Lidových novin. Během 80. let ho ovšem Státní bezpečnost evidovala jako spolupracovníka (krycí jméno TOMÁŠ).[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Milan Hübl [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b Návrh poslanců dr. Štrougala, dr. Kučery, Pospíšila, Erbana, dr. Císaře a druhů na volbu sedmdesáti pěti poslanců Sněmovny národů Federálního shromáždění podle čl. 147 písm. b) ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c Milan HÜBL [online]. totalita.cz, [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. (česky) 
  4. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 450-451. (česky)  
  5. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 483, 485-486, 488-489. (česky)  
  6. Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 – 1989 [online]. www.cibulka.net, [cit. 2012-03-18]. Dostupné online. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. (česky) 
  8. 5. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. (česky) 
  9. Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice ústředním výborem KSČ [online]. totalita.cz, [cit. 2012-03-18]. Dostupné online. (česky) 
  10. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 545. (česky)  
  11. kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1268. (česky)  
  12. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 545-546. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]