Ladislav Burian z Valdštejna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ladislav Burian z Valdštejna
Nejvyšší zemský velitel pro České království
Ve funkci:
1638 – 1639
PanovníkFerdinand III. Habsburský
PředchůdceBaltazar Marradas
NástupceRudolf Colloredo

Narozeníasi 1596
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí8. října 1645
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
ChoťAnna Marie Stahmberg (1600–1682)
RodičeAdam starší z Valdštejna (15??–1615)
Veronika Trčková z Lípy
DětiMaximilian Waldstein
Profesevoják
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ladislav Burian z Valdštejna (řečený Latzko, 1596?8. října 1645 Praha[1]) byl český šlechtic z žehušické větve rodu Valdštejnů, majitel panství Žehušice a Světlá nad Sázavou, voják a vojevůdce. Během třicetileté války budoval vojenskou kariéru jako plukovník v habsburské císařské armádě, krátce také vykonával úřad vrchního zemského velitele pro České království. Výrazně se podílel zejména na obraně českých zemí proti švédskému vpádu v pozdní fázi války.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako syn majitele panství a císařského číšníka Adama staršího z Valdštejna (15??–1615). Ten koupil Žehušice a díky manželství s Veronikou Trčkovou z Lípy měl Burian Ladislav nárok na panství Opočno. Vykonal se svým bratrem okolo roku 1627 tzv. kavalírskou cestu do Francie a po návratu byl přijat do řad císařské armády, kde mu byla posléze udělena hodnost plukovníka. Od roku 1632 směl užívat hraběcí titul. V souvislosti s vraždou Albrechta z Valdštejna v Chebu byl majetek Trčků zkonfiskován a Burian Ladislav za složitých poměrů získal z trčkovského majetku alespoň panství Světlá nad Sázavou[2][3] se čtyřiceti vesnicemi.[4] Panství Světlá později rozšiřoval dalšími nákupy (Vlastějovice, Kounice).[5]

Třicetiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Roku 1638 převzal po smrtí hraběte Baltazara Marradase funkci vrchního zemského velitele pro České království, kterou vykonával do roku 1639, a v nepřítomnosti generála Maxmiliána z Valdštejna také funkci velitele Prahy.[6] Roku 1639 získal též funkci císařského komorníka a na jaře téhož roku byl také krátce hejtmanem Čáslavského kraje[7], později se stal členem dvorské válečné rady.

Po vpádu švédské armády pod velením generála Lennarta Torstensona do Čech byl umístěn na česko-lužickou hranici v okolí Děčína a Litoměřic, kde se se svými vojsky snažil švédskému náporu čelit. V listopadu téhož roku donutil Švédy k vyklizení obsazené Mladé Boleslavi, jeho vojska však následně město vyplenilo. Za prokázané zásluhy byl z vůle Ferdinanda III. a vojenského velitele Matyáše Gallase roku 1643 pověřen obléháním Olomouce, která byla ve švédském držení od roku 1642. Nemoc jeho tažení zdržela, v červnu 1644 pak velel obléhacím operacím města, které ani po devíti měsících nakonec nepřinesly úspěch. Kvůli zaháhení Torstensonova tažení z Čech přes Moravu na Vídeň obléhání v březnu 1645 přerušil a vojsko se vydalo švédské armádě vstříc. Valdštejn spolu s voji generála Jana Kryštofa Buchheima[8] zaujal pozice u Uherského Hradiště, vídeňské tažení Švédů však bylo nakonec fatálně narušeno bezvýsledným obléháním Brna v květnu 1645. S šesti sty jezdci se pak vydal na podporu Vídně.[9]

Úmrtí[editovat | editovat zdroj]

Ladislav Burian z Valdštejna zemřel 8. října 1645 v Praze na blíže neurčenou nemoc. Byl pohřben v malostranském kostele sv. Mikuláše.[10]

Po smrti[editovat | editovat zdroj]

Ladislav Burian během své kariéry v armádě vedl značně nehospodárný život a svůj majetek zatěžoval dluhy, které v době jeho smrti dosáhly výše bezmála 80.000 zlatých. Nátlak věřitelů vedl k řadě soudních procesů, které se táhly bezmála dvacet let.[11] Panství Světlá bylo mezitím rozprodáváno po částech[12], zatímco Žehušice jako celek s třiceti vesnicemi koupil v roce 1661 hrabě Michael Osvald Thun-Hohenstein.[13]

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Jeho manželkou byla od roku 1622 Anna Marie ze Starhembergu (1600–1682), která po manželově smrti a ztrátě majetku ve východních Čechách přesídlila do Vídně. Měli spolu sedm dětí. Ze synů starší Maxmilián Adam (1627–1706) dosáhl hodností císařského tajného rady a člena říšské dvorské rady. Další syn Bertold Vilém (1640–1724) byl dlouholetým hejtmanem Hradeckého kraje (1695–1712) a po své manželce zdědil panství Lázně Bělohrad, kde zahájil stavbu zámku podle projektu J. B. Santiniho.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Waldstein 8. w.genealogy.euweb.cz [online]. [cit. 2021-09-15]. Dostupné online. 
  2. BÍLEK, Tomáš Václav: Dějiny konfiskací v Čechách po Bílé hoře, díl II.; Praha, 1883; s. 700–701 [dostupné online]
  3. Obležení Prahy 1648 (4) - Bitva. Valka.cz [online]. [cit. 2021-09-15]. Dostupné online. (česky) 
  4. Nestarší zmínky o obci :: Obec Služátky. www.sluzatky.cz [online]. [cit. 2021-09-15]. Dostupné online. 
  5. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 221
  6. Velký rodinný sál - Národní památkový ústav. duchcovskaobrazarna.npu.cz [online]. [cit. 2021-09-15]. Dostupné online. 
  7. SEDLÁČKOVÁ, Helena: Krajští hejtmané v Čechách (1623) 1641–1849. Personální obsazení; Národní archiv, Praha, 2021; s. 230, 359 ISBN 978-80-7469-103-4
  8. Vlastenský slovník historický/Puchheim – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (česky) 
  9. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách 1640–1740; NLN, Praha, 2013; s. 704–706 ISBN 978-80-7422-233-7
  10. HRBEK, Jiří: Proměny valdštejnské reprezentace. Symbolické sítě valdštejnského rodu v 17. a 18. století; Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2015; s. 270–271 ISBN 978-80-7476-082-2
  11. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách 1640–1740; NLN, Praha, 2013; s. 426–429 ISBN 978-80-7422-233-7
  12. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 477
  13. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 569–570

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]