Kawaniši H8K

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kawaniši H8K
Kawanishi H8K Flying Boat Emily h8k-1.jpg
Určení hlídkový létající člun
Výrobce Kawaniši
První let leden 1941
Zařazeno únor 1942
Vyřazeno 1945
Uživatel Japonsko
Výroba 1940 až 1945
Vyrobeno kusů 167 ks (včetně 3 prototypů)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kawaniši H8K (japonsky: 二式飛行艇, Nišiki hikótei, Létající člun typu 2; 二式大型飛行艇, Nišiki daikei hikótei, Velký létající člun typu 2; 二式大艇, Nišiki daitei nebo Nišiki taitei, Velký člun typu 2) byl létající člun japonského císařského námořního letectva používaný během druhé světové války k hlídkování nad oceánem. Spojenecké kódové označení pro tento typ bylo Emily.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Vzlétající H8K

Ve stejné době, kdy v roce 1938 vstupoval do služby Kawaniši H6K, si námořnictvo objednalo vývoj většího hlídkového letounu s delším doletem. Výsledkem byl velký hornoplošník považovaný za nejlepší létající člun celého konfliktu. Vývoj letounu ale nebyl idylický. První prototyp vykazoval velmi špatné vlastnosti na vodě a teprve až změny tvaru trupu u dalších prototypů vedly ke zlepšení.

H8K se začal vyrábět v roce 1941 a na první bojovou operaci se vydal v noci na 4. března 1942 při pokusu o průzkum námořní základny Pearl Harbor. Protože cíl ležel mimo dolet létajících člunů, počítal tento smělý plán s doplněním paliva z ponorek na smluveném místě u Francouzských fregatních mělčin (malý atol mezi Midway a Havají). Průzkum označovaný jako operace K byl provedem v noci za úplňku, při odletu byly shozeny zápalné pumy pro psychologický efekt. Kvůli oblačnosti mise skončila neúspěchem.

Verze[editovat | editovat zdroj]

Rozstřílený H8K v laguně atolu Makin v listopadu 1943

Brzy se objevila vylepšená verze H8K2 a její extrémně těžká obranná výzbroj jí mezi spojeneckými letci vysloužila přezdívku „Létající dikobraz“ (Flying Porcupine). Se 112 vyrobenými kusy byla H8K2 konečnou výrobní verzí. Těmto strojům bylo v průběhu války v Pacifiku přidělováno široké spektrum úkolů sahající od hlídkování a průzkumu až po bombardování a transportní lety. Bylo také postaveno skoro 40 strojů čistě transportní verze H8K2-L schopné přepravit až 62 vojáků. Tyto letouny byly známé také jako Seikú (晴空, Čistá obloha).

Celkem bylo vyrobeno 167 kusů a jen čtyři se dočkaly konce války. Jeden z nich, H8K2, padl na konci války do rukou amerických jednotek a byl zkoušen ve Spojených státech. Nakonec byl v roce 1979 vrácen do Japonska a vystaven v tokijském Muzeu námořní vědy (Museum of Maritime Science) až do roku 2004, kdy byl přemístěn do muzea v Kagošimě.

Hlavní technické údaje H8K2[editovat | editovat zdroj]

Kawaniši H8K3
  • Osádka: 10 mužů
  • Pohonná jednotka: čtyři dvouhvězdicové čtrnáctiválce Micubiši Kasei 22
    • Výkon motoru: 1850 k (cca 1361 kW)
  • Rozpětí: 38,00 m
  • Délka: 28,15 m
  • Výška: 9,15 m
  • Nosná plocha: 160 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 18 380 kg
  • Vzletová hmotnost: 24 500 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 32 500 kg
  • Maximální rychlost: 465 km/h
  • Dostup: 8760 m
  • Počáteční stoupavost: 8,1 m/s
  • Dolet: 7150 km

Výstroj[editovat | editovat zdroj]

Část letounů nesla protilodní radar Vzor VI Model 1

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FRANCILLON, René J. Japanese Aircraft of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1994. ISBN 0-87021-313-X. Kapitola Kawanishi H8K, s. 307 až 313. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]