Jokosuka P1Y
| Jokosuka P1Y | |
 Jokosuka P1Y1c model 11C |
|
| Určení | bombardér |
|---|---|
| Výrobce | Jokosuka |
| Šéfkonstruktér | Masaó Jamana, Tadanao Micudži |
| První let | říjen 1943 |
| Zařazeno | 1944 |
| Uživatel | Japonské císařské námořní letectvo |
| Výroba | 1943 až 1945 |
| Vyrobeno kusů | 1098 ks (včetně 6 prototypů)[1] |
Jokosuka P1Y Ginga (japonsky: 銀河, Mléčná dráha) byl dvoumotorový pozemní rychlý bombardér japonského císařského námořního letectva užívaný ve druhé světové válce. Spojenci letounu přidělili kódové jméno Frances.
Obsah
Vývoj[editovat | editovat zdroj]
Počátek vývoje letounu spadá do roku 1940, kdy byla zadána specifikace 15-Ši na nový rychlý dvoumotorový bombardér. Projekt se začal uskutečňovat roku 1941, první prototyp Jokosuka P1Y1 vzlétl až v srpnu roku 1943.[zdroj?] Letoun měl instalovány dva dvouhvězdicové osmnáctiválce Nakadžima NK9B Homare 11, výzbroj tvořil pohyblivý kulomet v přídi a pohyblivý 20mm kanón typu 99 v zadní části kabiny.[zdroj?] V trupové pumovnici mohly být zavěšeny dvě pumy o hmotnosti 500 kg, nebo jedno torpédo o hmotnosti 800 kg umístěné pod trupem. Během roku 1943 firma Jokosuka zkompletovala celkem šest prototypů P1Y1.[zdroj?] Třetí prototyp byl krátkodobě využíván k testům motokompresorové pohonné jednotky TSU-11 pro pilotované sebevražedné pumy Jokosuka MXY7 Óka.
Sériové stroje Ginga měly oproti prototypům dvojici silnějších motorů NK9C Homare 12 o vzletovém výkonu 1361 kW, jejichž výfukové plyny již byly svedeny do několika menších ejektorů.[zdroj?] Původně zatahovací ostruhové kolečko bylo zaaretováno ve vysunuté poloze. Hlavňovou výzbroj prvních sériových letounů P1Y1 model 11 tvořil pohyblivý kanón typ 99 model 1 ráže 20 mm v přídi, stejná zbraň se nacházela v zadní části kabiny.[zdroj?]
Subverze označená P1Y1a model 11A nesla v přídi pohyblivý kanón a ze zadní polosféry byla bráněná lehčím kulometem typ 2 ráže 13 mm, P1Y1b model 11B pak zdvojeným kulometem stejného typu.[zdroj?] Další ze subverzí P1Y1c model 11C byla vyzbrojena jedním pohyblivým kulometem v přídi a zdvojeným 13 mm kulometem v zadní části kabiny.
Noční stíhací varianta z roku 1944, Jokosuka P1Y1-S Bjakkó model 21, byla vyzbrojena jedním obranným kulometem ráže 13 mm a dvěma páry ofenzivních kanónů, umístěných před a za kabinou zaměřených kupředu šikmo vzhůru, tzv. Schräge Musik.[zdroj?]
Pro stejnou úlohu byla určena varianta P1Y2-S Kjokkó model 26 s instalovanými dostupnějšími čtrnáctiválcovými pohonnými jednotkami Micubiši MK4T-A Kasei 25a se vzletovým výkonem 1380 kW.[zdroj?] Letoun byl vyzbrojen obranným dvacetimilimetrovým kanónem v zadní kabině a dvojicí kanónů typ 99, instalovanou na úrovni odtokové hrany křídla a zaměřenou opět šikmo vzhůru. Výroby těchto nočních stíhacích strojů se ujala firma Kawaniši na své lince v Konanu a v červnu 1944 byl prototyp předveden zástupcům letectva japonského císařského námořnictva.
Většina z 96 vyprodukovaných stojů P1Y2-S létala pro nízký výkon motorů ve vyšších hladinách jako námořní bombardovací pod označením Jokosuka P1Y2 Ginga model 16 v subverzích P1Y2a, P1Y2b a P1Y2c v závislosti na kombinacích obranné výzbroje. Některé z těchto strojů měly instalovaný protilodní radiolokátor.
Výroba letounů P1Y byla ukončena v srpnu 1945 po dodání 1098 kusů.
Nasazení[editovat | editovat zdroj]
Japonské císařské námořní letectvo přijalo tyto stroje do výzbroje až v říjnu roku 1944. Letouny byly užívány nejen ke klasickému bombardování, ale v závěru války sloužily i k sebevražedným náletům kamikaze. Vzhledem ke svému doletu byly užívány na dálkové mise, např. 11. března 1945 proti 58. operačnímu svazu viceadmirála Marca A. Mitshera, který kotvil u tichomořského atolu Ulithi. Z 24 vyslaných letounů P1Y1 model 11 byla úspěšná pouze jedna osádka, které se podařil zásah 800 kg pumou na záď paluby letadlové lodě USS Randolph (CV-15). Letadlová loď byla na dva týdny vyřazena z boje.
Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]
Údaje platí pro P1Y2-S[2]
- Rozpětí: 20,00 m
- Délka: 15,00 m
- Výška: 4,30 m
- Nosná plocha: 55,00 m²
- Plošné zatížení: 190,9 kg/m²
- Hmotnost prázdného letounu: 7800 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 13 500 kg
- Maximální rychlost v 5500 m: 523 km/hod
- Cestovní rychlost v 4000 m: 370 km/h
- Výstup do 5000 m: 9,38 min
- Dostup: 9560 m
- Dolet: 1918 km
- Dolet s přídavnými nádržemi: 3982 km
Výzbroj[editovat | editovat zdroj]
- 1 x pohyblivý kanon Typ 99 ráže 20 mm v zadní části kabiny[3]
- 2 x kanón typ 99 ráže 20 mm mířící šikmo vzhůru[3]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Bill Gunston, Bojová letadla druhé světové války, Jokosuka P1Y1 Ginga „Frances“, 2006, str. 319
- ↑ Václav Němeček, Yokosuka P1Y Ginga, Letectví+Kosmonautika, 1981, str. 551, č.14
- ↑ a b SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla Japonska I. díl. Plzeň : Fraus, 1998. 79 s. ISBN 80-7238-041-9. Kapitola Jokosuka (Kúgišó) P1Y Ginga (Frances), s. 27-30. (česky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- FRANCILLON, René J.. Japanese Aircraft of the Pacific War. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 1994. ISBN 0-87021-313-X. Kapitola Yokosuka P1Y Ginga (Milky Way), s. 462 až 468. (anglicky)
- SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla Japonska. Plzeň : Fraus, 1998. 79 s. ISBN 80-7238-041-9. Kapitola Jokosuka (Kúgišó) P1Y Ginga (Frances), s. 27-30. (česky)
- GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha : Svojtka&Co., 2006. 479 s. ISBN 80-7237-203-3.
- NĚMEČEK, Václav. Yokosuka P1Y Ginga. Letectví a kosmonautika. červen 1981, roč. LVII., čís. 14, s. 551.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jokosuka P1Y ve Wikimedia Commons- Kamufláže letounu Jokosuka P1Y Ginga
