Křídlatka japonská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxKřídlatka japonská
alternativní popis obrázku chybí
Kvetoucí křídlatka japonská (Reynoutria japonica)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď rdesnovité (Polygonaceae)
Rod křídlatka (Reynoutria)
Binomické jméno
Reynoutria japonica
Houtt.
Synonyma
  • Křídlatka hrotolistá [1][2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Křídlatka japonská (Reynoutria japonica), také opletka japonská, je nejznámější druh rodu křídlatka. Je to statná, vytrvalá, rychle se rozrůstající invazní rostlina dosahující výšky okolo 2 metrů a vytvářející téměř neprostupné porosty.

Pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Vědecké pojmenování křídlatky japonské (Reynoutria japonica) se následkem stále důkladnějších studii příbuzenských vztahů mezi jednotlivými taxony postupně mění. Po zrušení rodu křídlatka (Reynoutria) byla začleněna do rodu opletka (Fallopia) a bylo ji přiděleno vědecké jméno opletka japonská (Fallopia japonica). Je otázkou času kdy toto pojmenování převezme i česká odborná veřejnost, která dosud vesměs užívá binomické jméno Reynoutria japonica.[3][4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Její domovinou je severovýchod Asie (Japonsko, Čína Tajwan a Korejský poloostrov), kde obývá vlhčí údolí a horské svahy, vzácněji roste i na okrajích horských políček ve vyšších nadmořských výškách až do 2600  m n. m., většinou na chudé půdě. Evropa s ní byla poprvé seznámena v roce 1825 holandským vědcem von Sieboldem, ve větším množství byla dovezena roku 1848 a následně se začala pěstovat a prodávat do mnoha zemí jako dekorační rostlina zahrad a parků. Křídlatka japonská se začala nekontrolovatelně šířit téměř po celé Evropě, nejvíce roste v její severní a střední části. Je pravděpodobné, že veškeré rostliny v Evropě pocházejí z jediného klonu dovezeného roku 1848. Dostala se také do Severní Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland.

Na území dnešní České republiky byla ve volné přírodě poprvé zaznamenána v roce 1892. Vyskytuje se hojně po celém území ČR, nejvíce v blízkosti vodních toků a lidských sídel, většinou na vlhkých substrátech s kyselou reakcí. Pouze v jižních a jihozápadních Čechách se vyskytuje v menším množství.[4][5][6]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Je to vytrvalá rostlina s výrazně článkovitými dutými, dužnatými, křehkými stonky vyrůstajícími v březnu nebo dubnu z bohatě rozvětvených, silných a dlouhých podzemních oddenků. Oddenky mají tkáň žlutou až oranžovou s tmavším středem, rašící očka jsou červená. Stonky dorůstají do výše obvykle 1,5 až 2 metrů, jsou přímé a v horní části rozvětvené. Na řezu jsou oblé, bývají lysé nebo jemně bradavčité. V mládí jsou zelené s červenavým nádechem a později zůstávají tmavě kropenaté, v dospělosti mají u báze tloušťku až 4 cm.

Lysé listy s poměrně krátkými načervenalými řapíky dlouhými 1,5 až 3 cm vyrůstají na stoncích střídavě. Celokrajná listová čepel dlouhá 10 až 17 cm a široká 8 až 12 cm má tvar široce trojúhelníkovitý nebo až široce vejčitý. Čepel je v místě srůstu s řapíkem uťatá nebo tupě klínovitá, na opačném konci je u spodních listů zakončena tupou trojúhelníkovou špičkou a u horních listů je zúžená do dlouhé ostré špičky. Holé, tuhé až kožovité listy s vyniklou žilnatinou jsou oboustranně zelené až světle zelené, mladé listy mají okraje stočené.

Je to rostlina dvoudomá, mnohokvěté lichoklasy dlouhé 5 až 10 cm vyrůstající z paždí listů jsou sestaveny do lat které jsou delší než řapík listu. V obrysu je trojúhelníkové květenství volné, některé jeho postranní větvičky jsou převislé a sahají pod stonek květenství. Pravidelné pětičetné květy mají nerozlišená okvětí s bělavými, vzácněji nažloutlými nebo narůžovělými okvětními lístky, samičí květy mají lísky neopadavé. Samčí květy mají 8  funkčních tyčinek a samičí 3  funkční čnělky. Kvetou od července do září, opylování zajišťuje létající hmyz.

Plody jsou lesklé trojhranné nažky dlouhé 3 až 4 mm zbarvené černohnědě až černě, mají křidélka po neopadavém okvětí.[7][8]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Ve středoevropských podmínkách se rozmnožuje převážně vegetativně pomoci odlomených oddenků, které bývají zanášeny při povodních s odplavenou zeminou na zcela nová místa. I drobné kousky oddenku většinou vyklíčí a během několika let takto nově získaný prostor zcela zarostou. Semena u nás pro krátkou dobu vegetace málokdy dozrávají.[6]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Škodlivost[editovat | editovat zdroj]

Přestože v místech svého původu tomu tak není, na územích sekundárního výskytu je křídlatka japonská považována za jednu z nejúpornějších invazivních rostlin. Za příhodných podmínek se na svém stanovišti pomoci hluboce kořenících oddenků rychle rozšiřuje a zcela vytlačuje původní rostlinstvo a mění nepříznivě i podmínky pro život většiny tam žijících živočichů. Její kořeny a listový opad produkují látky s alelopatickým účinkem, tj. znemožňují růst jiných rostlin. Na mnoha místech České republiky, stejně jako v některých jiných zemích, se přistoupilo k její mechanické a chemické likvidaci, která se musí pro velikou životaschopnost oddenků několikráte opakovat. Tento druh byl dokonce zahrnut do seznamu "100 nejhorších invazních druhů světa".[9][10]

Přínos[editovat | editovat zdroj]

Uvažuje se o využití křídlatek jako obnovitelného zdroje energie.[11][12] Její praktické využívání je dosud v etapě experimentů.

Mladé výhonky jsou jedlé, mají kyselou chuť podobnou šťovíku a dají se použít podobně jako špenát nebo přidávat do polévek. Křídlatka však má poměrně vysoký obsah kyseliny šťavelové (podobně jako šťovík a rebarbora), proto ji nesmí jíst lidé trpící chorobami ledvin, ledvinovými kameny, artritidou a dnou.[zdroj?]

Oddenků se využívá v tradiční asijské medicíně pro léčení nehojících se ran a proti rakovině žaludku a tlustého střeva.[2][13]

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

Křížením křídlatky japonské s křídlatkou sachalinskou vznikl hybridní druh křídlatka česká (Reynoutria × bohemica), která je obzvláště rozpínavá a proti mechanické i chemické likvidaci nejodolnější. Rozmnožuje se výhradně vegetativně a na stanovištích, kde se vyskytují také její rodiče, je vytlačuje.[14]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZICHA, Ondřej. BioLib.cz: [online]. Ondřej Zicha, BioLib.cz, rev. 18.10.2004, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b PETŘÍKOVÁ, Vlasta. Rostliny pro energetické účely [online]. Česká energetická agentura, Praha, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  3. ITIS: Reynoutria japonica [online]. National Plant Data Center, NRCS, USDA. Baton Rouge, LA, USA, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b GRIN Taxonomy for Plants:Reynoutria japonica [online]. United States Department of Agriculture, USA, rev. 01.04.2011, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. HOUSKA, Jindřich. BOTANY.cz: Křídlatka japonská [online]. BOTANY.cz, rev. 11.07.2007, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  6. a b HRONEŠ, Michal. Natura Bohemica: Křídlatka japonská [online]. Natura Bohemica, Olomouc, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  7. CVACHOVÁ, Alžběta; CHROMÝ, Pavol; GOJDIČOVÁ, Ema et al.. Príručka na určovanie vybraných inváznych druhov rastlín [online]. Štátna ochrana prírody Slovenskej republiky, Bánská Bystrica, SK, rev. 2002, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  8. VONDRÁŠKOVÁ, Šárka. Agronavigátor: Britský výzkum likvidace křídlatky japonské [online]. Ústav zemědělské ekonomiky a informací, Praha, rev. 22.09.2004, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  9. MÁRTONOVÁ, Marie. Obnova rostlinných společenstev po odstranění invazního rodu Reynoutria [online]. Katedra botaniky, PřF Univerzity Karlovy v Praze, rev. 01.09.2010, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  10. PYŠEK, Petr; SÁDLO, Jiří; MANDÁK, Bohumil. Preslia, 74/2 – 2002, Catalogue of alien plants of the Czech Republic [online]. Czech Botanical Society, Praha 2, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. PETŘÍKOVÁ, Vlasta. Rostliny pro energetické účely [online]. Česká energetická agentura, Praha, [cit. 2011-09-10]. Dostupné online. (česky) 
  12. SLADKÝ, Václav. Křídlatka - perspektivní energetická plodina [online]. CZ BIOM, Praha 3, [cit. 2011-09-10]. Dostupné online. (česky) 
  13. KÁRA, Jaroslav; STRAŠIL, Zdeněk; HUTLA, Petr et al.. Energetické rostliny [online]. Výzkumná ústav zemědělské techniky, Praha, rev. 11.2005, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  14. Květena ČR: Křídlatka česká [online]. Petr Kocián, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]