Přeskočit na obsah

Jindřich Niederle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jindřich Niederle
Jindrich Niederle
Jindrich Niederle
Narození29. října 1840
Stará Paka
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí8. září 1875 (ve věku 34 let)
Nová Paka
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníspisovatel, filolog, básník, překladatel, dramatik a učitel
DětiLubor Niederle[1]
Václav Niederle[1]
Bohuslav Niederle[1]
PříbuzníMarcel Niederle[2] (vnuk)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich Niederle (29. října 1840 Stará Paka[3] – 8. září 1875 Nová Paka[4]), uváděný i s příjmením Nydrle, byl český středoškolský profesor klasické filologie, překladatel z řečtiny a básník, žák Františka Lepaře a Jana Kvíčaly. Vyučoval na gymnáziích v Hradci Králové, Klatovech a Praze. Publikoval významnou učebnici řecké mluvnice, překládal díla antických autorů (Sofoklés, Homér, Cicero), pořádal veřejné přednášky. Věnoval se také těsnopisu, skládal básně a zpíval ve sboru. Byl oceňovaný jako všestranně vzdělaný vědec, oblíbený učitel a nadaný překladatel s hlubokým porozuměním pro češtinu i řečtinu.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Podle záznamu v novopacké farní matrice se narodil 29. října 1840 ve Staré Pace v domě č. 59,[3] často uváděné je nicméně také datum 28. října téhož roku.[5] Byl synem obchodníka s plátnem. Z obecné školy v Nové Pace nastoupil roku 1852 na gymnázium v Jičíně, kde na něj měl vliv František Lepař.[6] Ve školním časopise tam uveřejnil své první zdařilé básně.[7] Po maturitě vystudoval v letech 1859—62 filologii na pražské filosofické fakultě[5] jako žák Jana Kvíčaly.[8] Již během studia na sebe upozornil svou pílí i nadáním a byl považován za nejlepšího klasického filologa mladší české generace.[5]

Roku 1863 úspěšně složil státní zkoušky a byl přijat jako suplent na gymnázium v Hradci Králové. O dva roky později získal místo profesora na gymnáziu v Klatovech. Vedle učitelských povinností tam také literárně tvořil — překládal Sofokla a psal příspěvky do časopisu Šumavan.[5]

V roce 1868 byl přeložen do Prahy na akademické gymnázium,[9] kde rozvinul svou vědeckou, publikační a veřejnou činnost. Do roku 1870 (kdy byl na jeho místo přijat německý profesor Gustav Linker) vedl řecký proseminář[p 1] na filosofické fakultě.[5] Pořádal přednášky v Jednotě českých filologů (např. o Homérových básních r. 1872)[10] a v Umělecké besedě (např. o českých překladech Homéra r. 1873).[11] Jednotě českých filologů rovněž věnoval knihy[12] a tento spolek ho v říjnu 1872 jmenoval svým čestným členem.[13] Roku 1874 se stal členem zkušební komise pro kandidáty učitelství na gymnáziích.[5]

Věnoval se rovněž těsnopisu. Vyučoval tento předmět v Hradci Králové a v Klatovech (kde k jeho žákům patřili pozdější známí stenografové Antonín Krondl a Josef Krondl). Uveřejňoval také odborné články v Měsíčníku I. pražského spolku stenografů gabelsbergerských.[14] Roku 1871 byl ve spolku stenografů zvolen náčelníkem českého odboru[15] a v roce 1874 zkušebním komisařem pro praktické stenografy.[5]

Byl také výborný zpěvák a dlouholetý člen Hlaholu.[5]

Niederleho nadějné vědecké a literární dílo předčasně ukončila plicní nemoc,[7] podle názoru současníků způsobená mimo jiné velkým pracovním vypětím.[5] Zemřel 9. září 1875 v Nové Pace[16] na tuberkulózu.[4]

Význam a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Byl považován za jednoho z nejlepších českých klasických filologů. Měl neobyčejně hluboké, všestranné vědecké vzdělání, bystrý úsudek, nadšení pro starověk, ale také básnické nadání a ušlechtilou mysl. Vynikl jako vědecký badatel i jako umělecký překladatel Homérových a Sofoklových prací.[5] Byl skromný, pracovitý, měl jemný cit a vytříbený vkus.[6]

5. srpna 1883 uspořádala Jednota českých filologů u příležitosti 15 let svého trvání slavnost v Nové Pace, spojenou s odhalením pamětní desky Jindřichu Niederlemu na domě lékárníka Josefa Geislera č. 153 (dnes Niederlova 153), kde zemřel. Vedle členů mnoha místních spolků dorazila i řada středoškolských i vysokoškolských pedagogů (např. Josef Král, Hynek Vysoký, František Drtina), mnoho dalších osobností (např. Václav Vlček, František Věnceslav Jeřábek a František Ladislav Rieger) zaslalo pozdravné telegramy.[17] Účastnili se i zástupci stenografů.[18] S hlavním projevem vystoupil profesor Jan Gebauer; ocenil Niederleho vědecké zásluhy, zejména sestavení mluvnice řeckého jazyka, ale i jeho básnické nadání, pedagogické výsledky a vlastenecké cítění. Cokoliv dělal, dělal vzorně. Nepříznivé politické poměry 70. let 19. století a později předčasná smrt mu zabránily stát se univerzitním profesorem, ačkoli pro to měl předpoklady.[8] Z výtěžku dobročinného bazaru během této akce byl zřízen Niederlův fond „na vydávání spisů staroklasických v rouše českém“.[19]

Později byla umístěna pamětní deska i na místě Niederleho rodného domu. Dům je již zbořený, deska je umístěna na soukromé zahradě. Je na ní také připomínán Josef Karel Šlejhar, který se ve stejném domě narodil roku 1864.[20]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Z Niederleho literární činnosti mají velký význam překlady řeckých klasiků, zejména Homéra a Sofokla. Překlad Odyssey pochválil Vítězslav Hálek; podle něj Niederle prostým jazykem a stavbou hexametrického verše dokázal hlubokou znalost originálu i češtiny.[7] Ze Sofokla přeložil tragédie Ajant a Elektra a doplnil je předmluvou Úvod všeobecný k tragikům řeckým.[9] V časopisech vyšly jeho články O Homerovi a jeho básních (Osvěta) a O některých epithetech homerských (Listy filologické a paedagogické).

Velkého ohlasu dosáhla jeho Mluvnice jazyka řeckého pro gymnasia česká z roku 1873,[21] která vycházela v mnoha reedicích a úpravách (na nichž se podílel mimo jiné jeho syn Václav Niederle a filologové František Groh, Vilém Steinmann a Ladislav Varcl) až do 90. let 20. století.[22] Překlad této knihy byl roku 1877 schválen jako učebnice pro gymnázia v Rusku.[23]

Psal básně do časopisů Světozor a Lumír.[5] Vydal také sbírku básní Kytice a veselohru Věno.[9] V rukopisu zůstal překlad prvních pěti zpěvů Odyssey a Ciceronova řeč.[5]

Kontroverze

[editovat | editovat zdroj]
  • Roku 1873 vyšla pod zkratkou J. N. brožurka Několik slov o latině a řečtině. Niederle se od tohoto díla distancoval prostřednictvím dopisu, uveřejněného v Národních listech. Prohlásil, že není jeho autorem a že se jeho obsah příčí jeho přesvědčení.[24] (Šestnáctistránková publikace je v současnosti (r. 2018) ve sbírkách několika českých knihoven; některé uvádějí jako autora (nesprávně) J. Niederleho,[25] Vědecká knihovna v Olomouci za autora považuje blíže neurčeného Jana Novotného.)[26]
  • Po roce 1872 pracoval jeho přítel a bývalý spolužák František Velišský na velkém díle Život Řekův a Římanův. Niederle se o tom dověděl a předal mu některé materiály, které na toto téma měl. O tom, že tato práce vzniká, věděl a dokonce podpořil Velišského žádost Matici české o podporu, přičemž se o vznikajícím díle vyslovil pochvalně. Velišský doufal, že mu tato práce zajistí místo na univerzitě. Když tato kniha ale roku 1876 vyšla, byl Velišský obviněn z plagiátorství, protože údajně od Niederleho využil mnohem víc, než kolik citoval.[27][p 2] Velišský se bránil vydáním vysvětlující brožury,[28] v tisku byl napadán[29] i bráněn.[30] Spor na Velišského těžce dolehl, takže duševně onemocněl, v roce 1882 byl umístěn do ústavu choromyslných a následujícího roku, jen několik dní po odhalení Niederleho pamětní desky, v ústavu zemřel. Václav Vlček, spolužák a přítel obou, to považoval za dvojnásobnou tragédii. Kdyby byl Niederle žil déle, byli by oba vědci určitě vyřešili věc smírně.[27]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

23. srpna 1864 se v Nové Pace oženil s 22letou Františkou Geislerovou, dcerou lékárníka.[31] Měli tři syny:[32]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Proseminář je přípravný seminář, který připravuje uchazeče nebo začátečníka na práci v řádném semináři. Viz odpověď na dotaz seminář/proseminář z 11.08.2015 ve službě Ptejte se knihovny.
  2. ↑ V předmluvě ke své práci napsal Velišský mimo jiné: „Když jsem r. 1872. tak daleko se studiemi svými dospěl, že se pomýšleti mohlo na provedení díla v nedaleké budoucnosti, dověděl jsem se, že záhy bohužel zemřelý přítel můj, prof. Jindřich Niederle meškaje ještě v Klatovech spisem obsahu téhož se zanášel a dle díla „Das Leben der Griechen und Römer“ od Guhla a Konera od kněhkupectví tehdy Weidmannova v Berlíně vydaného knihu obrázkovou hlavně pro školy zdělati chtěl, že však pro veliký náklad, jehož illustrace vyžadovaly, a nepříznivé poměry nejprv od obrázkův a později od práce této vůbec upustil. Seznav pak práci mou postoupil mi rukopis, „mohl-li bych z něho něčeho potřebovati“, a věnoval se s činností usilovnou dílu svému grammatickému. Rukopis jeho obsahuje pouze pojednání o stavbách (mimo dům) a některé stati o nářadí a oděvu. Jest to práce důkladná, ale příliš stručná, jež by bez obrazců nebyla toho užitku poskytla, jehož si zvěčnělý přál. Má snaha však byla ta, podati dílo obrázkové a netoliko školám prospěšné, na než jsem ovšem především pomýšlel, nýbrž i každému vzdělanci vůbec potřebné. Zůstal jsem tudy při původním rozvrhu svém…“ Viz VELIŠSKÝ, František. Život Řekův a Římanův. Praha: s.n., 1876. 520 s. Dostupné online. Kapitola Předmluva, s. VII. 

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských obyvatel, list 182 • 1840 • Niederle, Jindřich. Dostupné online.
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Štěpána, sign. ŠT N37, s. 130. Dostupné online.
  3. ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika narozených ve Staré Pace, sign. 113-7, ukn 6683, s. 1074. Dostupné online.
  4. ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika zemřelých v Nové Pace, sign. 113-3452, ukn 6714, s. 310. Dostupné online.
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l VYSOKÝ, Hynek. Niederle 1). In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1902. Dostupné online. Svazek 18. S. 293—295.
  6. ↑ a b VLČEK, Václav. Jindřich Niederle. Osvěta. 1875, roč. 1875, čís. 10, s. 800. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. 
  7. ↑ a b c Jindřich Nydrle. Světozor. 10. 1875, roč. 9, čís. 43, s. 507. Dostupné online. 
  8. ↑ a b Slavnost Niederlova v Nové Pace. Národní listy. 1883-08-09, roč. 23, čís. 188, s. 5. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. 
  9. ↑ a b c Úmrtí. Světozor. 9. 1875, roč. 9, čís. 37, s. 443. Dostupné online. 
  10. ↑ V Jednotě českých filologů. Národní listy. 1872-06-15, roč. 12, čís. 163, s. 3. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  11. ↑ Zprávy spolkové. Z „Umělecké besedy“. Národní listy. 1873-04-05, roč. 13, čís. 93, s. 2. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. 
  12. ↑ Zprávy spolkové. Jednota českých filologů. Národní listy. 1874-10-26, roč. 14, čís. 293, s. 2. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  13. ↑ Zprávy spolkové. Jednota českých filologů. Národní listy. 1872-10-27, roč. 12, čís. 297, s. 2. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  14. ↑ JOURA, L. Sto let od narození vynikajícího českého těsnopisce. Lidové noviny. 1940-10-28, roč. 48, čís. 548, s. 5. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  15. ↑ První pražský spolek stenografů Gabelsbergerských. Národní listy. 1871-02-17, roč. 11, čís. 47, s. 2. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  16. ↑ Prof. Jindř. Niederle. Národní listy. 1875-09-10, roč. 15, čís. 249, s. 2. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  17. ↑ Slavnost Niederlova v Nové Pace (Dokončení.). Národní listy. 1883-08-10, roč. 23, čís. 189, s. 5. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  18. ↑ Slavnost Niederlova v Nové Pace. Národní listy. 1883-08-12, roč. 23, čís. 191, s. 3. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  19. ↑ Jindřich Niederle. Humoristické listy. 8. 1883, roč. 25, čís. 31, s. 254. Dostupné online. 
  20. ↑ Nová Paka - Lomnická - pamětní deska Jindřich Niederle a Josef Karel Šlejhar. (www.svojek.cz)
  21. ↑ Viz Mluvnice řeckého jazyka pro gymnasia česká (1873) v Souborém katalogu ČR
  22. ↑ Viz záznamy této knihy v Souborném katalogu ČR.
  23. ↑ Niederlova mluvnice na ruských gymnasiích. Národní listy. 1877-09-20, roč. 17, čís. 258, s. 4. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  24. ↑ NIEDERLE, Jindřich. Zasláno. Národní listy. 1873-06-29, roč. 13, čís. 176, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  25. ↑ Několik slov o latině a řečtině v Souborném katalogu ČR (NK ČR aj.)
  26. ↑ Několik slov o latině a řečtině v Souborném katalogu ČR (VKOL)
  27. ↑ a b VLČEK, Václav. J. Niederle a Fr. Velišský. Osvěta. 1883, roč. 13, čís. 10, s. 912–918. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  28. ↑ VELIŠSKÝ, František. Obrana Života Řekův a Římanův. V Praze: F. Velišský, 1877. 65 s. (Záznam v Souborném katalogu.)
  29. ↑ Veřejná hovorna. Národní listy. 1877-10-11, roč. 17, čís. 277, s. 3. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  30. ↑ Veřejná hovorna. Národní listy. 1877-10-11, roč. 17, čís. 279, s. 3. Dostupné online [cit. 2018-11-25]. 
  31. ↑ SOA Zámrsk, Matrika oddaných v Nové Pace, sign. 113-16, ukn 6705, s. 289. Dostupné online.
  32. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 182 • 1840 • Niederle, Jindřich. Dostupné online.
  33. ↑ Lubor Niederle Archivováno 19. 11. 2018 na Wayback Machine. v Kartotéce Jaroslava Kunce
  34. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Štěpána, sign. ŠT N37, s. 130. Dostupné online
  35. ↑ Marcel Niederle — Starožitnosti pod Kinskou
  36. ↑ Václav Niederle Archivováno 19. 11. 2018 na Wayback Machine. v Kartotéce Jaroslava Kunce
  37. ↑ Nemocnice Kladno – historie
  38. ↑ Bohuslav Niederle (1873-1963) Archivováno 19. 11. 2018 na Wayback Machine. v Kartotéce Jaroslava Kunce
  39. ↑ HOUDEK, František. Rodina Niederlů: Homér, skalpel, kvarky. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Díl 3/1: M–O. Praha: Academia, 2000. 728 s. ISBN 80-200-0708-3. Heslo „Jindřich Niederle", s. 534–536. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jindřich_Niederle&oldid=24003782“