Jakovlev AIR-4
| Jakovlev AIR-4 | |
|---|---|
 Jakovlev AIR-4 | |
| Určení | cvičný a experimentální letoun |
| Výrobce | Moskevský letecký závod č. 39 |
| Šéfkonstruktér | Alexandr Sergejevič Jakovlev |
| První let | září 1930 |
| Uživatel | SSSR |
| Vyrobeno kusů | 5 |
| Vyvinuto z typu | Jakovlev AIR-3 |
| Varianty | AIR-4, AIR-4MK (E-31), AIR-4PS (Kozlov PS) |
| Další vývoj | Jakovlev AIR-5, AIR-6 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jakovlev AIR-4 (rusky: Яковлев АИР-4) někdy též označovaný jako Ja-4 (Яковлев Я-4) byl cvičný a experimentální, dvoumístný vzpěrový hornoplošník navržený Alexandrem Sergejevičem Jakovlevem počátkem 30. let 20. století.[1] Vlastnosti byly téměř totožné s AIR-3. Bylo to první sériově vyráběné sovětské letadlo.[2]
Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]
Již v době prací na AIR-3 Pionýrská pravda se A. S. Jakovlev, student 3. ročníku na Vojenské akademii vzdušného inženýrství Nikolaje Žukovského (VVA), zabýval konstrukcí upraveného letounu později označeného jako AIR-4 (1929–1930).[3]
Bylo postaveno minimálně 5 strojů AIR-4, které se vyznačovaly různými vylepšeními oproti AIR-3. Letoun měl vstupní dvířka pro usnadnění vstupu a výstupu posádky (AIR-3 je neměl), širší trup, zdvojené ovládacími prvky a řízení, upravený, beznápravový podvozek se širším rozchodem kol, vylepšené odpružení atd. Zvýšilo se také maximální zatížení a minimálně celková hmotnost.[4]
Základní verze letounu AIR-4 byla vyráběna v Moskevském leteckém závodě č. 39 V. R. Menžinského.[5] Na tuto konstrukci navázal A.S. Jakovlev o dva roky později dopravními letouny Jakovlev AIR-5 a AIR-6 (1932).[1] AIR-4 byl v roce 1930 zapsán do leteckého rejstříku s imatrikulacemi CCCP-311, CCCP-312 a CCCP-331 a experimentální letoun AIR-4MK s imatrikulací CCCP-E-31 (E-experimental).[6]
Popis letounu[editovat | editovat zdroj]
Strukturálně AIR-4 do značné míry převzal parametry AIR-3, který měl dobré letové vlastnosti. Proto se konstrukční prvky stroje, které ovlivňují aerodynamiku, příliš nezměnily. I AIR-4 byl lehký, cvičný hornoplošník typu parasol povětšinou z masivního dřeva. Trup byl ze dřeva (borovice) se čtyřmi nosníky. Křídlo typu „Prandtl“ s profilem Göttingen 387 bylo třídílné. Střední část křídla byla k trupu připevněna čtyřmi vzpěrami a výztuhami (baldachýn). Ve střední části byly instalovány tři palivové nádrže, každá o objemu 110 litrů. Levá a pravá konzolová část křídla (vždy ze dvou nosníků a sady žeber) byla připevněna ke spodní části trupu dvěma dvojicemi šikmých vzpěr. To poskytovalo dobrou stabilitu za letu, optimální viditelnost, přítok paliva gravitací a snadný přístup ke kokpitům.[7]
Podvozek byl z ocelových trubek s dřevěnými kapotážemi. Kola byla spojena nápravou ze speciální trubky 44x41 mm. Zadní ostruha na trupu s tlumením nárazů gumovou šňůrou byla výkyvná o 15° doprava a doleva. Rám motoru byl svařen z ocelových trubek 25x27 mm a je připevněn k trupu čtyřmi šrouby, což umožňovalo snadnou výměnu motoru a snadný přístup k motoru. Rám motoru a samotný motor byly opláštěny hliníkovými kryty.
U varianty AIR-4MK (MK – Mechanizované křídlo) byl letoun se zlepšenými vzletovými a přistávacími charakteristikami s rozdělenými klapkami a plovoucími křidélky (imatrikulace CCCP-E-31, alternativní označení pro AIR-4MK).[4]
Z AIR-4 vznikl i experimentální letoun AIR-4PS (Kozlov PS). V roce 1935 byly ve VVA pod vedením profesora Kozlova provedeny experimenty na vytvoření „neviditelného“ letadla v průsvitném provedení.[8] AIR-4PS byl pokus z listopadu 1935 o vytvoření „neviditelného“ letadla. Na potahy byly použity „neviditelné materiály“, jednalo se průhledné nebo světlo odrážející fólie např. z průhledného plexiskla. Křídla a další vnitřní struktury byly pokryty zrcadlově lesklým amalgámem. Kryty motoru, panely kokpitu a podvozek byly natřeny bílou barvou napuštěnou hliníkovým práškem. Příhradové nosníky, vzpěry, žebra byly z hliníkových slitin, vyleštěny na zrcadlový obraz, aby odrážely světlo a staly se „neviditelnými“. „Neviditelné“ PS na první pohled skutečně bylo velmi obtížné uvidět, ale díky prostému zaprášení a zablácení či znečištění jinými nečistotami se tato vlastnost poměrně rychle „vymazala“.[9] I přes svůj počáteční úspěch byl příběh „neviditelného letadla“ krátký. Projekt nikdy nepokročil za fázi letových zkoušek. Testy ukázaly, že viditelnost letadla AIR-4PS byla skutečně snížena, ale ne tolik, aby se vážně mluvilo o jeho neviditelnosti.[10]
Letouny byly osazeny československým vzduchem chlazeným pětiválcovým hvězdicovým motorem Walter NZ-60.[11]
Použití[editovat | editovat zdroj]
Po úspěšných zkouškách AIR-3 bylo letadlo doporučeno pro hromadnou výrobu jako cvičný stroj pro aerokluby. Po dokončení zkoušek AIR-4 bylo rozhodnuto studovat jeho vytrvalost na dálkových letech. Záměrně byl zvoleno období se špatným počasím – říjen.[7] Posádka letadla s imatrikulací CCCP-312 (pilot Yu. I. Piontkovsky a mechanik B.N. Podlesny) letěla na trase Moskva – Kyjev – Oděsa – Sevastopol – Charkov – Moskva a druhé letadlo (imatrikulace CCCP-311), na které letěli S. K. Ogorodnikov a Yu. I. Piontkovsky, absolvovalo trasu Moskva – Voroněž – Rostov – Sevastopol – Charkov – Moskva. Dálkové lety v obtížných meteorologických podmínkách opět potvrdily A. S. Jakovlevovi správnost výběru koncepčního řešení tohoto lehkého letadla.[4]
Varianty[editovat | editovat zdroj]
- AIR-4: Základní varianta. Bylo vyrobeno nejméně pět letounů
- AIR-4MK, E-31 (MK: Mechanizerovanyje Krylo – mechanizované křídlo): zde se poprvé potvrdily jak teoretické výpočty aerodynamiky, tak výsledky experimentálních studií modelů ve větrných tunelech. Tím byl položen základ pro studie způsobů snížení rychlosti vzletu a přistání.[4]
- AIR-4PS, Kozlov PS (PS: Prozračnyj samaljot – průhledný letoun): modifikovaná verze Sergejem G. Kozlovem, který tak chtěl demonstrovat svou teorii o letadlech s nízkou viditelností, což z něj mělo vytvořit „neviditelné“ letadlo[10]
Uživatelé[editovat | editovat zdroj]
Specifikace[editovat | editovat zdroj]
Technické údaje[editovat | editovat zdroj]
- Posádka: 2 (instruktor a žák)
- Rozpětí: 11,1 m
- Délka: 7,10 m
- Výška: 2,40 m
- Nosná plocha: 16,5 m2
- Plošné zatížení: 38,2 kg/m2
- Hmotnost prázdného letounu: 395 kg
- Vzletová hmotnost: 630 kg
- Pohonná jednotka: vzduchem chlazený hvězdicový pětiválcový motor Walter NZ-60
- Výkon pohonné jednotky:
- vzletový: 75 k (55 kW) při 1750 ot/min
- jmenovitý: 60 k (44 kW) při 1400 ot/min
- Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevnými listy
Výkony[editovat | editovat zdroj]
- Maximální rychlost: 150 km/h
- Cestovní rychlost: 130 km/h
- Nejmenší rychlost: 66 km/h
- Dostup: 4 000 m
- Dolet: 2 500 km
- Stoupavost: do 1000 m 6 min., do 3000 m 30 min.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yakovlev AIR-3 na anglické Wikipedii.
- ↑ a b GORDON, Jefim; KOMISSAROV, Dmitrij; KOMISSAROV, Sergej (2005). OKB Yakovlev: A History of the Design Bureau and Its Aircraft (anglicky). Hinkley, Midland. ISBN 1-85780-203-9
- ↑ Light aircraft 1927 - 1936 (anglicky) [online]. Moskva: A.S.Yakovlev design bureau, 2003 [cit. 2020-01-05]. Dostupné online.
- ↑ NĚMEČEK, Václav. Z historie sovětského letectví - Cvičná a sportovní letadla. Letectví. 1950-09-18, roč. 26. (1950), čís. 19, s. 442–447. Dostupné online.
- ↑ a b c d ZASYPKIN, Yu. ing. СОЗДАННЫЙ ДЛЯ ПЕРЕЛЕТОВ - VYTVOŘENO PRO LETY (rusky) [online]. hobbyport.ru, 1981 [cit. 2020-01-05]. Dostupné online.
- ↑ BUKOVAN, Štěfan ing. Moskevský letecký závod č. 39 V. R. Menžinského (Московский авиационный завод № 39 имени В. Р. Менжинского) [online]. Nelahozeves: Obačanské sdružení valka.cz, 2015-08-20 [cit. 2020-01-05]. Dostupné online.
- ↑ Civil Aircraft Register - Soviet Union [online]. airhistory.org.uk [cit. 2020-01-04]. Dostupné online.
- ↑ a b АИР-4 (rusky) [online]. Уголок неба (airwar.ru), 2004 [cit. 2020-01-05]. Dostupné online.
- ↑ GOEBEL, Greg. Yakovlev Light Utility Aircraft [online]. airvectors.net, 2018-06-01 [cit. 2020-01-05]. Dostupné online.
- ↑ STEPANENKO, Sergei N. INVISIBLE AIRCRAFT [online]. barnstormers.com [cit. 2020-01-05]. Dostupné online.
- ↑ a b АИР-4ПС – прозрачный самолет (rusky) [online]. rus-texnika.ru, 2017-04-09 [cit. 2020-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-10.
- ↑ NĚMEČEK, Václav (1986). The History of Soviet Aircraft from 1918 (anglicky) London: Willow Books. p. 245. ISBN 0-00-218033-2.
- ↑ Tableau des Avions légers de l´U.R.S.S. créés entre 1923 et 1935 (francouzsky). L´Aérophile. Leden 1936, roč. 1936, s. 17. Dostupné online.
- ↑ NĚMEČEK, Václav. Z historie sovětského letectví - Cvičná a sportovní letadla. Letectví. 1950-10-02, roč. 26. (1950), čís. 20, s. 466–470. Dostupné online.
- ↑ AIR-4, Ya-4, A.S.Yakovlev [online]. 2001-12-26 [cit. 2020-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-12.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ŠAVROV, Vadim Borisovič (1994): Historie konstrukce letadel v SSSR do roku 1938 – История конструкций самолетов в СССР до 1938 г. (rusky), 4. vyd., Moskva: Mašinostroenie, ISBN 5-217-02528-X
- JELCIN, N. (1981): Purpose of Life (anglicky), Soviet Military Review, No. 2, p. 25–27, Moskva, Krasnaya Zvezda Publishing House
- KENYON, Douglas J. (2008): Forbidden Science: From Ancient Technologies to Free Energy (anglicky), Simon and Schuster, 11. 2. 2008 – s. 336
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakovlev AIR-4 na Wikimedia Commons - АИР-4 – опытный учебный самолет Archivováno 10. 6. 2020 na Wayback Machine. na rus-texnika.ru
- Yakovlev AIR-4 na aviastar.org
- Yak Projects na globalsecurity.org
- Neviditelný let na zahadyazajimavosti.cz
.jpg)
