Husrav II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Husrav II.
Portrét
Narození Desetiletí od 570
Ktésifón
Úmrtí 28. února 628
Ktésifón
Potomci Kavád II., Farrukhzad Khosrau V, Ázarméducht, Bórán, Shahriyar, Mardanshah a Javanshir
Otec Hormizd IV.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Husrav II. (řecky Chosroés, ? – únor 628), známý jako Husrav Parvéz („Vítěz“; novopersky Parvíz پرویز), byl perský velkokrál z dynastie Sásánovců panující v letech 590/591628. V jeho době dosáhla perská říše zenitu moci (ovládla na čas dokonce Sýrii, Egypt a velkou část Malé Asie), stálými válkami ji však král velmi vyčerpal a připravil tak cestu k jejímu pádu ve třicátých a čtyřicátých letech 7. století.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Husrav II. se dostal na trůn po sesazení svého otce Hormizda IV. (590), na němž měl patrně přímou účast, i když hlavní role připadla jeho strýcům Vistámovi a Vindóé. Jeho pozice nebyla tehdy vůbec pevná, po krátké vládě byl sám svržen vojevůdcem Bahrámem Čóvénem a musel uprchnout do Byzance, kde mu císař Maurikios poskytl azyl. S jeho pomocí dobyl trůn roku 591 nazpět, tentokrát definitivně.

Cenou za podporu bylo uzavření mírové dohody mezi Byzancí a Persií, v níž Husrav rezignoval na některé sporné oblasti v Mezopotámii, Arménii a Gruzii. Vztahy mezi oběma panovníky se v příštích letech vyvíjely příznivě, což dle byzantských pramenů umocňovala i formální adopce perského krále císařem.[1] Vnitropoliticky vystoupil Husrav proti oběma svým strýcům, možným konkurentům v boji o moc, z nichž Vindóého se mu podařilo odstranit. Vistám, tehdejší správce Chorásánu, se pod tlakem uchýlil ke vzpouře a několik let vládl na východě říše zcela nezávisle (razil i vlastní mince). Teprve kolem roku 600 byl i on zavražděn.[2]

Z náboženského hlediska se choval Husrav smířlivě vůči křesťanům, ještě v 5. století často pronásledovaným, což mu vyneslo nemilost u zarathuštrovského kněžstva. Křesťanskou víru vyznávaly jak jeho oblíbené manželky byzantinská princezna Marie a Arménka jménem Širín (jejího syna Mardánšáha chtěl prý dokonce jmenovat následníkem), tak i správce financí Jazdín a mnozí další činitelé. Zdá se, že král pod různými vlivy osciloval mezi podporou monofyzitismu a nestoriánství, ačkoli jinak zůstával věrný tradičnímu zarathuštrismu. Husrav proslul jako podporovatel umění a hudby, labužník i sběratel uměleckých předmětů a kuriozit, mezi nimiž byly i mechanické přístroje včetně orloje. Na jeho dvoře působil legendární minstrel Bárbad. Husravova vášnivá láska k arménské princezně Šírén inspirovala řadu umělců a básníků, včetně Firdaúsího a Nizámího, ale také hudební skladatele a malíře perských miniatur.

Počátek války s Byzancí[editovat | editovat zdroj]

Svržení a poprava císaře Maurikia roku 602 v Konstantinopoli ukončila desetiletí míru mezi perskou a byzantskou říší. Vůči novému císaři Fokovi vystupoval Husrav jako Maurikiův mstitel a podle jednoho pramene prý nosil jistou dobu i smuteční šat a veřejně svého dobrodince oplakával. Ihned také zahájil vojenské operace, v první fázi zaměřené hlavně proti Mezopotámii. Do roku 605 dobyl na Byzantincích pohraniční města Edessu, Amidu, Mardin a Aleppo (Berroiu), o něž se sváděly boje již od 3. století.

Zhruba v téže době připojil král těsněji ke své říši vazalský lachmovský stát a jeho vládce an-Nu‘mána III. dal usmrtit. Do oblasti, která dosud tvořila nárazníkové pásmo při hranicích Mezopotámie (především vůči kočovným arabským kmenům), byl dosazen sásánovský místodržitel. V roce 604 došlo u Dhú Káru k prvnímu měření sil mezi Peršany a Araby, které skončilo perskou porážkou. Arabové si z něho odnesli ponaučení, že s Peršany lze nejen bojovat, ale také nad nimi zvítězit, z perského hlediska šlo zatím jen o epizodu.

Na vrcholu moci[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 610 byl v byzantské říši sesazen císař Fokas, a přestože jeho nástupce Herakleios nabídl Husravovi mír, válka pokračovala s ještě větší prudkostí než dosud. V krátké době padla do sásánovských rukou Antiochie nad Orontem, Damašek a Tarsos a roku 614 po třítýdenním obléhání dokonce i Jeruzalém, odkud Peršané odvlekli kříž, na němž byl údajně ukřižován Ježíš Kristus. Tisíce křesťanů během bojů zahynuly, kořist z dobytých měst byla nesmírná.

Zavraždění Husrava II. v představě mughalského umělce ze 16. století

Pro Byzanc nastalo jedno z nejhorších období v jejích dlouhých dějinách. Husravovi vojevůdci Šahín a Šahrvaráz obsadili roku 619 Egypt a jejich oddíly postupovaly hornatou Malou Asií směrem ke Konstantinopoli. Byla zde zřetelná tendence připojit okupované provincie natrvalo k sásánovské říši. Císař Herakleios sice usilovně prováděl reformy a konsolidoval vojsko, ale teprve roku 622 byl s to zahájit pomalou protiofenzívu proti unavenému protivníkovi. Ten v mezidobí vyplenil přinejmenším třetinu teritoria říše, aniž by utrpěl výraznější ztráty. V roce 626 ve spojení s Avary obléhal nakrátko samotnou Konstantinopol.

Porážka a pád[editovat | editovat zdroj]

V době zahraničněpolitických úspěchů se Husravův dvůr skvěl dosud nebývalým leskem. Král podporoval umění a vědy a prezentoval se jako pán světa. Avšak ani obrovské příjmy z dobře zorganizovaného daňového systému a prostředky odváděné nově ovládnutými kraji nestačily na financování nákladné vleklé války, jejíž konec byl v nedohlednu. Byzanc, která bojovala o své bytí a nebytí, se postupně vzpamatovala a Husrav se během krátké doby dostal do úzkých. Po několika méně významných porážkách byl v prosinci 627 zcela rozdrcen v bitvě u Ninive, která zvrátila všechno, co na poli válečném do poloviny dvacátých let získal.

Následné spiknutí předních hodnostářů říše, v němž figuroval i Husravův syn Šéróé, nečekaně lehce ukončilo panování mocného krále, jenž byl spiklenci zajat a uvězněn. Šéróé se jako Kavád II. stal novým vladařem, zatímco Husrav byl pár dní po svém svržení v zinscenovaném soudním procesu odsouzen a ve vězení zavražděn. Údajně jej sťal jeden z dvořanů jménem Mihr Hormizd, jehož otce o několik let dříve Husrav nechal z malicherného důvodu zmrzačit. Kavád II. otce veřejně oplakával a uspořádal mu velkolepé pohřební obřady, zatímco Mihr Hormizd byl popraven. Poté Kavád II. uzavřel s Byzantinci mír.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli Husravovo panování skončilo katastrofou a oslabená monarchie již za několik let podlehla muslimské expanzi z Arábie, byla postava krále v perském prostředí populární po celý středověk. Četní básníci mu věnovali svá epická díla a skladby, přičemž nejznámější je patrně Nizámího dílo Chosrau a Širín (o Husravově lásce ke křesťanské dívce). Prameny většinou zdůrazňují královy despotické sklony, i když například Tabarí vyzdvihuje i pozitivní stránky jeho osobnosti. Během evropské renesance se tematika Husravova boje s císařem Herakleiem dostala do západního umění, jak o tom svědčí fresky Piera della Francesky v Arezzu.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Theofylaktos Simokattes 5, 3, 11.
  2. Podle mincí, ražených ve městě Rajj, vládl Vistám přinejmenším sedm let. Viz R. Göbl, Sasanidische Numismatik, Braunschweig 1968, s. 53, 100.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977. 252 s. (česky) 
  • SCHIPPMANN, Klaus. Grundzüge der Geschichte des sasanidischen Reiches. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1990. viii, 155 s. ISBN 3-534-07826-8. (německy) 
  • THEOFYLAKTOS SIMOKATTES. Na přelomu věků. Překlad Václav Bahník. Praha: Odeon, 1986. 272 s. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Hormizd IV.
Znak z doby nástupu Perský král
590
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Bahrám Čóvén
Předchůdce:
Bahrám Čóvén
Znak z doby nástupu Perský král
591628
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Kavád II. Šéróé