Nestoriánství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nestoriánští kněží během Květné neděle na nástěnné malbě ze 7. nebo 8. století v západní Číně

Nestoriánství či nestorianismus je christologická nauka pojmenovaná po Nestoriovi, který byl odsouzen roku 431 na Efezském koncilu.


Vznik[editovat | editovat zdroj]

Nestoriáni (Asyrská církev Východu) patří do skupiny „starobylých východních církví“, které se v pátém století oddělily od většinové oficiální říšské církve a vydaly se samostatnou cestou. Do této skupiny dále patří: Syrská pravoslavná církev, Koptská pravoslavná církev, Etiopská pravoslavná církev, Arménská apoštolská církev a Pravoslavná církev Indie.[1]Tyto církve neuznaly výsledky 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu - užívá se pro ně též názvu církve předchalcedonské. Vznik těchto církví je výsledkem christologických sporů během 4. a 5. století, kdy se církev pokoušela formulovat vyznání víry podle antických kategorií.[2] Souborné označení církví je (''hé orthodoxos anatoliké ekklésia''). Výraz „orthodoxos“ je zde chápán v souvislosti s řeckým doxa, sláva. Sebevědomí pravoslavného křesťanstva není založeno na správnosti a úplnosti učení, nýbrž na autentičnosti bohoslužebného života.[3]

Popis nauky[editovat | editovat zdroj]

Na rovině dogmatické byl veden spor o vzájemný poměr dvou „přirozeností“ Kristových, božské a lidské: v jakém smyslu byl Ježíš Kristus zároveň Bůh a zároveň člověk.[4] Teologická škola antiochejská, jejímž žákem byl Nestorios, rozlišovala božskou a lidskou stránku Ježíšovy postavy až k hranici její oddělitelnosti (dyofyzitismu). Na straně druhé stála teologická škola alexandrijská (mezi jejíž představitele patřil patriarcha Cyril Alexandrijský), která byla názoru, že spojení obou je tak těsné, že božská přirozenost zcela absorbovala přirozenost lidskou(monofyzitismus).[5]Nestorios viděl v Cyrilově nauce o jedné přirozenosti vtěleného Slova nebezpečí dokétismu a manicheismu.[6] Spor měl být ukončen na 3. ekumenickém koncilu v Efezu, byl však obrácen na otázku mariologickou: porodila Ježíšova matka Boha ( byla „Theotokos“) nebo člověka („Antropotokos“)? Teprve další koncil (Chalkedon r. 451) nalezl formuli, v níž je Kristus označen jako jediný ve dvou přirozenostech nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně a nerozlučně (''asyntychós'', ''atreptós'', ''adiairetós'', ''achóristós'').


Efezký koncil[editovat | editovat zdroj]

Třetí ekumenický koncil se sešel v Efezu na popud císaře Theodosia II. dne 22. června 431. Při zahajovacím jednání Nestorios a jeho přívrženci nebyli přítomni. Cyril Alexandrijský dal přečíst dogmatický list, který sepsal o hypostatické jednotě obou přirozeností v Kristu. Sto devadesát přítomných biskupů jej schválilo a podepsalo odsouzení Nestoria. Tím byl přijat titul Theotokos. Po několika dnech se dostavilo 43 antiochijských biskupů, kteří ustavili protisněm. Posléze zakročil císař, Nestorios a Cyril byli zatčeni. Nakonec se Cyril směl vrátit do Alexandrie a Nestorios byl poslán do vyhnanství, kde kolem r. 451 zemřel. Jeho stoupenci založili církev, o jejíž síle svědčí živé mnišství, významná teologie školy v Seleukii a Nisibis. V 16. století se velké části nestorianismu sjednotily s Římem (chaldejští a malabarští křesťané).[7]


Nestoriánské církve[editovat | editovat zdroj]

Zapojení asyrské církve[editovat | editovat zdroj]

Pojmem asyrská církev Východu označujeme skupiny syrských křesťanů v perské říši, kteří se v roce 410 prohlásili za nezávislou církev Východu pod jurisdikcí vlastního patriarchy se střediskem v perském hlavním městě Seleukii. Teprve v roce 486 se přihlásili k učení Nestoriovu.[8] Prostřednictvím misijní činnosti se nestoriánství rychle šířilo ze střední Asie dále na východ. V době svého rozkvětu měli nestoriáni dvacet pět metropolí. Vnesli křesťanství do Číny, na Jávu a do Indie, kde byli označováni jako „Tomášovi křesťané“.[9] Pečovali o rozvoj kultury a vzdělanosti. Zasloužili se o uchování a předání antické vzdělanosti arabskému světu a jeho prostřednictvím středověké Evropě.[10] Ve střední Asii řada mongolských a turkických kmenů až po Bajkal na východní Sibiři konvertovala k nestoriánství. Ve 14. století bylo nestoriánství téměř vymýceno Tímúrovým pronásledováním a islamizací středoasijských národů. Dnes většina jeho příslušníků žije v Sýrii, Iráku, Íránu a Turecku.[11]

Nestoriánství v Číně[editovat | editovat zdroj]

Počáteční nestoriánská církev se setkala s thangským císařem Tchaj-cungem zásluhou úsilí křesťanského misionáře Alopena v roce 635, který spolu se syrskými misionáři přišel do Číny z Daqinu (čínské pojmenování Východořímské říše nebo Sýrie).[12] Nauka byla zkoumána a následně schválena císařským ediktem umožňujícím její šíření po celé říši. Na počest úspěchů této komunity byla 7. ledna 781 v tehdejším hlavním městě  Čchang-anu vztyčena nestoriánská stéla. Během vlády císaře Wuzonga kolem roku 845 proběhly proticizinecké a protináboženské kampaně, které postihly s nestoriány i buddhisty a zoroastriány. V té době přebývalo v klášterech na tři tisíce nestoriánských mnichů.[13] Nestoriánství tyto represe přežilo a úspěšně se aklimatizovalo v novém kulturním prostředí. Absorbovalo řadu buddhistických i taoistických myšlenek a symboliky (např. symbol kříže vyrůstajícího z lotosu).[14] V průběhu čínských dějin nestoriánství splývá s místními tradicemi a zaniká. Posledním úderem je mu islamizace severovýchodních kmenů a uzavření zdroje odkud do Číny kdysi po Hedvábné stezce dorazilo.[15]

Moderní nestoriánství[editovat | editovat zdroj]

S rozvojem orientalistiky a vlivem nových objevů postupně dochází k přehodnocení pohledů na Nestoriovu nauku. Roku 1895 byl nalezen spis ''Herakleidův bazar'', ve kterém Nestorios odmítá herezi, z níž byl obviněn. Jeho popis Krista se podobá formuli Chalkedonského koncilu, z čehož je možné vyvodit, že neučil o dvou osobách v Kristu a nezastával nauku označovanou jako nestoriánství.

V antropologii je zvláštností nestoriánů odmítání dědičného hříchu: každý hřích je otázkou osobního selhání. Zvláštní úctu prokazují Panně Marii nazývané ''Christotokos''. Svátostí je sedm: křest, eucharistie, svěcení kněží, odpuštění hříchů, svěcení kvasu, svěcení oleje a kříže. Bohoslužebnou řečí je stará východosyrština. Uplatňuje se jen vokální hudební projev a chrámový prostor je zdoben pouze křížem.[16]

Vlivem migrace ve 20. století žije početná skupina nestoriánů v USA, kam v roce 1933 odešel patriarcha církve (od roku 1954 se sídlem - San Francisco, v roce 1995 přesídlil do Iráku). V Apoštolské církvi Východu byla zavedena dědičnost úřadu patriarchy - zpravidla přechází ze strýce na synovce, neboť patriarcha je vázán celibátem. Také biskupové, původně volení klérem své diecéze a potvrzovací aklamací lidu, předávají svůj úřad příbuzným.[17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 47.
  2. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 47. 
  3. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 19. 
  4. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CD, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 46. 
  5. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 46. 
  6. FRANZEN, Augus. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-082-3. S. 68.
  7. FRANZEN, Augus. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-082-3. S. 68. 
  8. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 47.
  9. FRANZEN, Augus. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-082-3. S. 68. 
  10. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. S. 47.
  11. Liščák, Vladimír, Dobrodružství hedvábné stezky, po stopách Východ - Západ, Praha, 2000, 189.
  12. 1952-, Jenkins, Philip,. The lost history of Christianity : the thousand-year golden age of the church in the Middle East, Africa, and Asia- and how it died. New York, NY: [s.n.] xi, 315 pages s. Dostupné online. ISBN 9780061472800ISBN 0061472808.
  13. Liščák, Vladimír, Dobrodružství hedvábné stezky, po stopách Východ - Západ, Praha, 2000, 191.
  14. Vávra, Dušan, Šindelář, Pavel, Náboženství Číny a Japonska – sborník staťí, Brno, Masarykova univerzita, 2011, 170.
  15. Vávra, Dušan, Šindelář, Pavel, Náboženství Číny a Japonska – sborník staťí, Brno, Masarykova univerzita, 2011, 147.
  16. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. 46.
  17. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1. 48

Související články[editovat | editovat zdroj]