Nestoriánství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nestoriánští kněží během květně neděle na nástěnné malbě ze 7. nebo 8. století v západní Číně

Nestoriánství či nestorianismus je christologická nauka pojmenovaná po Nestoriovi, který byl odsouzen roku 431 na Efezském koncilu.

Popis nauky[editovat | editovat zdroj]

V christologických sporech 5. století představuje nestoriánství protipól vůči monofyzitismu. Popisuje jej v zásadě především soupis anathémat nestoriova hlavního oponenta Cyrila z Alexandrie a Efezský koncil. Podle Cyrila představuje hlavní bod nestoriánské nauky tvrzení, že v Ježíši Kristu existuje boží a lidská osoba (osoba s božskou přirozeností a osoba s lidskou přirozeností). Nestorius rozlišoval Kristovu podstatu před "inkarnací" a po ní. Protože tvrdil, že božská podstata se do Krista vtělila až po jeho narození, odmítl označení Panny Marie jako Bohorodičky.[1] Argumentoval tím, že Marie jakožto člověk přece neporodila Božství a může být proto nazývána pouze Kristorodičkou.[2]

Otázka se však netýkala pouze Marie, ale především osoby Ježíše Krista a jejího vnímání - šlo o součást dobové teologické diskuze v níž se hledaly odpovědí na složité teologické otázky vztahu Ježíšova božství a lidství. Nestorius důsledně odlišoval Ježíšovu lidskou a božskou podstatu - v jeho pojetí je Ježíšovo lidství a božství spojeno morální jednotou, popřípadě pak Boží Syn obýval člověka Ježíše jako chrám.[2] Jeho učení bylo chápáno tak, že v Ježíši Kristu existuje boží a lidská osoba (osoba s božskou přirozeností a osoba s lidskou přirozeností). Nestoriovo učení mělo závažný vliv na soteriologii a teologii eucharistie - v období protestantské reformace byly skupiny, které popíraly reálnou přítomnost Krista v eucharistii, označovány jako nestoriánské.

Vývoj sporu[editovat | editovat zdroj]

Proti Nestoriovi se ohladili především konstantinopolsští mniši a obrátili se o pomoc k Alexandrijskému patriarchovi Cyrlovi, čímž se teologická stránka problému spojila s konkurencí dvou hlavních teologických škol (alexandrijské a antiochijské). Kvůli této nauce se sešel Efezský koncil (431), který Nestoria za nepřítomnosti antiošských biskupů, kteří nestačili přijet, odsoudil a prohlásil Ježíše Krista za jedinou osobu.

Roku 1895 však byl nalezen spis Hérakleidův bazar, který Nestorios sepsal ke sklonku svého života. V knize odmítá herezi, z níž byl obviněn, a jeho popis Krista se velmi podobá formuli Chalkedonského koncilu roku 451. Z nálezu je jisté, že Nestorios neučil o dvou osobách v Kristu, a tudíž nezastával nauku označovanou jako nestoriánství.[3]

Nestoriovi stoupenci museli odejít do vyhnanství, ale díky své značné misijní činnosti šířili křesťanství mimo jiné na Dálném Východě - mnozí z nich působili až na dvoře mongolských chánů.[2]

Nestoriánské církve[editovat | editovat zdroj]

Katolická církev a pravoslaví často popisují jako nestoriánskou církev Asyrskou církev Východu, která se k této nauce hlásí.

Směrem od patriarchátu v Antiochii se nestoriánství rozšířilo především východním směrem; misionáři tuto nauku donesli až na východní pobřeží Číny (po roce 635). Tato nauka byla rozšířena zvláště v Sýrii a Persii. Nestoriánští misionáři dorazili též do Mongolska a zřejmě též do Koreje. Nestoriánská stéla, která byla vztyčena 7. ledna 781 v tehdejším hlavním čínském městě Čchang-anu, popisuje vstup křesťanství do Číny z Persie za vlády tchangského císaře Tchaj-cunga. Císař Wu-cung (840-846) však všechna cizí náboženství zakázal, a to včetně buddhismu a křesťanství. To způsobilo konec křesťanství a nestoriánství v Číně. Marco Polo se zmiňuje o tom, že ještě v 13. století v Číně a Mongolsku existovaly malé nestoriánské komunity. Někteří mongolští náčelníci ve 12. a 13. století vyznávali nestoriánské křesťanství.[2]

Vliv nestoriánství existuje dodnes v asyrské církvi, a to zvláště v Iráku, Íránu a Indii. Krom této církve lze považovat některé protestantské církve za následnice některých nestoriánských tvrzení, například názor, že Marie byla matkou pouze Ježíšova lidství a nikoli Matkou Božího syna, jak tomu učí Efezský koncil.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dostálová, Růžena: Byzantská vzdělanost. Vyšehrad, Praha 2003, str 45.
  2. a b c d SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - Antika a středověk. Praha : Grada, 2013. S. 168 - 171.  
  3. KRAFT, Heinrich. Slovník starokřesťanské literatury. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2005. ISBN 80-7192-516-0. S. 214.  

Související články[editovat | editovat zdroj]