Go-Fušimi

Go-Fušimi
Narození	5. dubna 1288; Japonsko
Úmrtí	17. května 1336 (ve věku 48 let); Japonsko
Pohřben	Fukakusa no Kita no Misasagi
Potomci	Šunši, Kógon, Kómjó, Šóin, Kóši, Sonin a Čódžo
Otec	Fušimi
Matka	Cuneko Icucudži
Podpis
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Go-Fušimi (japonsky 後伏見天皇, Go-Fušimi-tennó, 5. dubna 1288 – 17. května 1336) byl devadesátý třetí císař Japonska^[1] v souladu s tradičním pořadím posloupnosti.^[2] Vládl od 30. srpna 1298 do své abdikace 2. března 1301.^[3]

Princ, jehož osobní jméno (imina) před nástupem na Chryzantémový trůn znělo Tanehito (胤仁親王),^[3] byl prvorozeným synem císaře Fušimiho z císařské linie Džimjóin-tó. Tento panovník z 13. století byl pojmenován po svém otci. Výraz go- (後) se doslovně překládá jako „pozdější“. Go-Fušimi tedy může být označován jako „pozdější císař Fušimi“. Jelikož se japonské go v některých starších pramenech rovněž překládalo ve významu „ten druhý“, mohl by tento císař být také označován jako Fušimi druhý či Fušimi II.

Události za Go-Fušimiho života

V roce 1289 jmenoval císař Hirohito, budoucí císař Fušimi, svého prvorozeného syna Tanehita, budoucího císaře Go-Fušimiho, korunním princem, čímž jen vzrostlo nepřátelství soupeřící císařské linie Daikakudži. Následujícího roku, tedy v roce 1290, proběhl neúspěšný pokus o atentát na císaře. Téhož roku se bývalý císař Go-Fukakusa vzdal role klášterního císaře a císař Fušimi se ujal přímé vlády. Během jeho panování se šlechtické rody snažily porazit šógunátní vládu, moc šógunátu Kamakura však rostla.

Dne 30. srpna 1298, v 11. roce vlády císaře Fušimiho, císař abdikoval a nástupnictví (senso) obdržel jeho syn Tanehito.^[3] Císař Tanehito, známý později jako Go-Fušimi, usedl na trůn (sokui) 17. listopadu 1298.^[4] ^{[pozn. 1]}

Dne 1. listopadu 1299 dorazil do šógunova sídelního města Kamakury mistr čínského zenbuddhismu Išan Ining (japonsky Issan Ičinei) jako poslední mongolský vyslanec.

V roce 1301, se jižní císařská linie Daikakudži vzbouřila a přinutila císaře Go-Fušimiho, aby se vzdal trůnu. Tehdy totiž ještě neexistoval plán střídání císařských linií Daikakudži a Džimjóin a obě linie spolu o trůn bojovaly. Go-Fušimi abdikoval 2. března 1301.

Mladší bratr bývalého císaře Go-Fušimiho, princ Tomihito (富仁親王), se 11. září 1308 stal císařem (Hanazono) a Go-Fušimi se posléze stává klášterním císařem. Excísař Fušimi působil totiž do roku 1313 sám v roli klášterního císaře a teprve v letech 1313─1318 zastával tuto funkci Go-Fušimi.

Císař Go-Fušimi je autorem slavné prosby k božstvu (kami) svatyní Kamo o pomoc k získání trůnu pro jeho syna. Tato prosba byla nakonec úspěšná, ale trvalo dlouhých 30 let po Go-Fušimiho abdikaci, než se jeho syn Kazuhito stal císařem Kógonem. Císař Kógon byl první z panovníků Severního dvora, jež podporoval šógunát Ašikaga.

Bývalý císař Go-Fušimi zemřel 17. května 1336. Je spolu s dalšími 11 císaři pohřben v mauzoleu Fukakusa no kita no misasagi (深草北陵) v kjótské čtvrti Fušimi-ku.^[5]

Rodina

Před jeho nástupem na chryzantémový trůn bylo jeho osobní jméno (jeho imina) Tanehito-šinnó (胤仁親王).

Byl nejstarším synem císaře Fušimi. Patřili k větvi Džimyóin-tó císařské rodiny.

Dvorní dáma: Neiši Saiondži (西園寺寧子), později Kógimon'in (広義門院; 1292–1337), dcera Sanekane Saiondžiho
- První dcera: císařská princezna Džunši (珣子内親王)
- Třetí syn: císařský princ Kazuhito (量仁親王), později císař Kógon
- Pátý syn: císařský princ Kagehito (景仁親王; b. 1315)
- Druhá dcera: císařská princezna Kenši / Kaneko (兼子内親王)
- Devátý syn: císařský princ Jutahito (豊仁親王), později císař Kómjó
Džibukjó-no-cubone (治部卿局), dcera kněze
- První syn: císařský princ kněz Sonin (尊胤法親王; 1306–1359）
Kuniko Takašina (高階邦子), dcera Kunicune Takašiny
- Druhý syn: císařský princ kněz Šuho (法守法親王; 1308–1391）
Moriko Ogimači (正親町守子; † 1322), dcera Mičiakira Ogimačiho
- Šestý syn: císařský princ kněz Šóin (承胤法親王; 1317–1377）
- Sedmý syn: císařský princ kněz Čódžo (長助法親王; 1318–1361）
- Osmý syn: císařský princ kněz Rjosei (亮性法親王; 1318–1363）
- Pátá dcera: císařská princezna Kóši (璜子内親王), později Šotokumon’in (章徳門院)
Taijo-no-kata（対御方; 1297–1360), dcera Mičiakira Ogimačiho
- Čtvrtý syn: císařský princ kněz Džišin (慈真法親王; * 1314)
- Čtvrtá dcera: princezna Kakukó (覚公女王)
- Desátý syn: císařský princ kněz Sondó (尊道入道親王; 1332–1403）
Ukjónodaibu-no-cubone (右京大夫局)
- Třetí dcera
- Šestá dcera

Odkazy

Poznámky

↑ Odlišné převzetí nástupnictví (senso) nebylo v dobách před vládou císaře Tendžiho uznáváno a všichni panovníci kromě císařovny Džitó a císařů Józeie, Go-Toby a Fušimiho přebírali nástupnictví a usedali na Chryzantémový trůn (sokui) v tomtéž roce. Bylo tomu tak až do vlády císaře Go-Murakamiho.^[4]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emperor Go-Fushimi na anglické Wikipedii.

↑ Emperor Kōnin, Tahara no Higashi Imperial Mausoleum, Imperial Household Agency
↑ Ponsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1959). The Imperial House of Japan. Kyoto: Ponsonby Memorial Society. OCLC 194887
↑ ^a ^b ^c Isaac Titsingh. (1834). [Siyun-sai Rin-siyo/Hayashi Gahō, 1652], Nipon o daï itsi ran (Annales des empereurs du Japon). Paris: Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland
↑ ^a ^b Varley, H. Paul. (1980). Jinnō Shōtōki: A Chronicle of Gods and Sovereigns. New York: Columbia University Press. ISBN 978-0-231-04940-5; OCLC 5914584}}
↑ Ponsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1959). The Imperial House of Japan. Kyoto: Ponsonby Memorial Society. OCLC 194887

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Go-Fušimi na Wikimedia Commons

Japonští císaři
Předchůdce: Fušimi	1298–1301 Go-Fušimi	Nástupce: Go-Nidžó

[5] Odlišné převzetí nástupnictví (senso) nebylo v dobách před vládou císaře Tendžiho uznáváno a všichni panovníci kromě císařovny Džitó a císařů Józeie, Go-Toby a Fušimiho přebírali nástupnictví a usedali na Chryzantémový trůn (sokui) v tomtéž roce. Bylo tomu tak až do vlády císaře Go-Murakamiho.^[4]

[kunaichō-1] Emperor Kōnin, Tahara no Higashi Imperial Mausoleum, Imperial Household Agency

[PF-2] Ponsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1959). The Imperial House of Japan. Kyoto: Ponsonby Memorial Society. OCLC 194887

[IT-3] Isaac Titsingh. (1834). [Siyun-sai Rin-siyo/Hayashi Gahō, 1652], Nipon o daï itsi ran (Annales des empereurs du Japon). Paris: Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland

[Varley-4] Varley, H. Paul. (1980). Jinnō Shōtōki: A Chronicle of Gods and Sovereigns. New York: Columbia University Press. ISBN 978-0-231-04940-5; OCLC 5914584}}

[6] Ponsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1959). The Imperial House of Japan. Kyoto: Ponsonby Memorial Society. OCLC 194887

[1]

[2]

[3]

[4]

[pozn. 1]

[5]