Jules Mazarin
Jeho Eminence Jules Mazarin | |
---|---|
Kardinál laik | |
Jules kardinál Mazarin, portrét od Pierra Louise Boucharta | |
Církev | římskokatolická |
Znak | |
Svěcení | |
Jáhenské svěcení | nebyl vysvěcen |
Kardinálská kreace | 16. prosince 1641 kreoval Urban VIII. |
Vykonávané úřady a funkce | |
Zastávané úřady | |
Osobní údaje | |
Datum narození | 14. července 1602 |
Místo narození | Pescina, Neapolské království |
Datum úmrtí | 9. března 1661 (ve věku 58 let) |
Místo úmrtí | Vincennes, Francouzské království |
Vyznání | římskokatolické |
Příbuzní | Laura Markéta Mazzarini, Girolama Mazzarini, Michele Mazzarino a Francesco Maria Mancini (sourozenci) |
multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jules Mazarin | |
---|---|
2. první ministr státní rady | |
Ve funkci: 5. prosinec 1642 – 9. březen 1661 | |
Panovník | Ludvík XIII. královna Anna Ludvík XIV. |
Předchůdce | Armand-Jean du Plessis de Richelieu |
Nástupce | Ludvík XIV. sám převzal úřad |
Rodné jméno | Giulio Raimondo Mazzarino |
Místo pohřbení | tomb of Cardinal Mazarin (1684 – Desetiletí od 1790) |
Rodiče | Pietro Mazzarini a Ortensia Buffalini |
Příbuzní | Laura Markéta Mazzarini, Girolama Mazzarini, Michele Mazzarino a Francesco Maria Mancini (sourozenci) |
Podpis | |
Commons | Jules Mazarin |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jules kardinál Mazarin (výslovnost: žil mazaren, italsky Giulio Mazzarino; 14. července 1602 – 9. března 1661) byl původem italský politik a diplomat, který od roku 1642 až do své smrti působil jako první ministr Francie. V letech 1642–1661 byl nejvlivnějším a nejmocnějším mužem francouzské politiky. Od roku 1641 měl současně titul kardinála.
Život
[editovat | editovat zdroj]Společenský vzestup
[editovat | editovat zdroj]Narodil se 14. července 1602 v Pescině, v Neapolském království, jako Giulio Raimondo Mazzarini. Jeho děd, Giulio Mazzarini, byl řemeslníkem v sicilské vesnici Mazzarino poblíž města Caltanissetta (odtud jejich příjmení). Jeho otec, Pietro Mazarini, se později stal majordomem v římském paláci rodu Colonnů. Právě Colonnové zaplatili další výchovu a vzdělání nadaného Giulia. Giulio byl nejprve žákem jezuitské koleje papeže Urbana VIII. v Římě, později studoval právo na římské univerzitě La Sapienza a pak na španělské univerzitě v Alcalá de Henares. Roku 1627 prožil v severoitalském Monferratu vojenskou službu v hodnosti kapitána.
Po získání doktorátu práv vstoupil roku 1632 jako diplomat do papežských služeb a stal se zástupcem papeže v Avignonu. Zde si jeho schopností povšiml francouzský kardinál Richelieu a postaral se o to, aby se Mazarin stal nunciem ve Francii (1634–1636). Richelieu si jej velmi oblíbil a časem z něj učinil svého sekretáře. V roce 1641 získal titul kardinála, ale nebyl nikdy vysvěcen na kněze, ani mu nebylo uděleno vyšší svěcení. Na přímluvu umírajícího kardinála Richelieua jej jmenoval král Ludvík XIII. v roce 1642 prvním ministrem Francie a hlavou královské rady.
Po smrti krále Ludvíka XIII., roku 1643, jej požádala královna-matka Anna Rakouská o spolupráci na regentské vládě za nezletilého Ludvíka XIV. On s tím samozřejmě souhlasil. Jeho moc i majetek pak nezadržitelně narůstaly a jeho sílící vliv na politiku Francie i osobní vliv na královnu vdovu se brzy staly zdrojem nenávisti a odporu ze strany poddaných i šlechty. Boje o moc ve Francii vyústily až v povstání známé jako fronda, během něhož musel roku 1651 odejít z Paříže a usídlit se v Normandii. I nadále ale ovlivňoval vývoj událostí v zemi. Vůdce povstání, strýc nezletilého krále Ludvíka XIV. Gaston Orleánský, se nyní rozhodl sám prohlásit za regenta a zbavit moci královnu vdovu Annu Rakouskou a její přívržence. Anna Rakouská se pokusila v nastalém zmatku opustit i se svým synem Ludvíkem XIV. hlavní město, proti čemuž se ale vzbouřili sami Pařížané a tomuto útěku zabránili. On sám se zatím snažil obměkčit šlechtu tím, že nechal z vězení propustit některé z vůdců frondy, které před svým útěkem z hlavního města uvěznil. Po jejich propuštění se však nedočkal žádného vděku, opustil Francii a emigroval do Kolína nad Rýnem.
Od této chvíle ovládal Francii tajně a pomocí kódovaných dopisů, které zasílal regentce Anně Rakouské. Politická situace ale byla stále komplikovanější. Vůdčí osobnosti povstání uvěznily regentku i nezletilého krále v královském paláci a zakázaly jim toto místo opustit. Na regentku byl vyvíjen nátlak, aby z regentské rady odvolala všechny osoby, které i nadále sympatizovaly s vyhnaným Mazarinem, což Anna Rakouská rezolutně odmítla. Dále si také dopisovala s Mazarinem, který jí udílel rady a utěšoval ji v této těžké situaci. Po čtyřech letech bojů bylo povstání frondy roku 1652 ukončeno a Mazarin se v roce 1653 vrátil z vyhnanství natrvalo zpět do Francie.
Znovuzískání moci
[editovat | editovat zdroj]Dne 7. června 1654 byl Ludvík XIV. oficiálně korunován a ujal se moci v zemi. S tím, jak sílila moc mladého krále, sílila i moc jeho věrného rádce a kmotra kardinála Mazarina, který se opět stal důležitou a vlivnou postavou francouzské politiky. Podruhé ve svém životě se ocitl na politickém vrcholu, byl nejbohatším a nevlivnějším mužem v zemi, prvním ministrem a hlavou královské rady. Osobně dohlížel na domácnost královny a na další výchovu mladého krále a jeho bratra Filipa Orleánského. Byl guvernérem v Brisachu a La Rochelle, kapitánem na zámcích Fontainebleau a Vincennes, vrchním správcem v La Fère, Hamu, hrabství Marle a polesí Saint-Gobain. Ač nebyl vysvěcen na kněze, byl převorem v Chantenoy, opatem v Saint-Germain-l´Auxerrois, v Notre-Dame de Cercamp, v Saint-Denis a Cluny. Byl také zdatným obchodníkem a majitelem nákladních lodí. Po roce 1647 se dokonce na chvíli zdálo, že se stane příbuzným samotného krále. Mladý Ludvík XIV. se nejprve zamiloval do kardinálovy neteře Olympie Manciniové a v roce 1655 pak do její sestry Marie Manciniové. S Marií chtěl král uzavřít sňatek, čemuž se Mazarin zpočátku nebránil, ale po ostrém odmítnutí tohoto sňatku Ludvíkovou matkou Annou Rakouskou uznal, že se jedná o bláznivý a nereálný nápad. Společně s královnou Annou Rakouskou Ludvíkovi jeho nápad rozmluvil a sám se začal angažovat v hledání nové vhodné nevěsty pro svého panovníka.
Milovník přepychu
[editovat | editovat zdroj]Na rozdíl od svého předchůdce kardinála Richelieua, biskupa luçonského, se nikdy nestal duchovním (nepřijal jáhenské, ani kněžské svěcení). Rád se dobře oblékal, používal jen ty nejdražší voňavky, miloval divadlo a operu, věnoval se lovu a svým sbírkám umění. Vlastnil a dokonce veřejnosti zpřístupnil svou rozsáhlou knihovnu 40 000 svazků knih a vzácných prvotisků bible. Věnoval se numismatice, po celé Evropě nakupoval obrazy, klenoty, sochy a nábytek. Existovala už jen jediná věc, po které marně toužil – stát se papežem (vzhledem k tomu, že byl pouze kardinálem-laikem, se nemohl sám účastnit konkláve v r. 1644, ani v r. 1655). Naděje svitla v roce 1657, když zemřel císař Ferdinand III., a Mazarin se rozhodl navrhnout na post císaře Ludvíka XIV. Tím by se do Francie vrátilo císařství, které přešlo v 11. století z Franků na Germány. Pokud by Ludvík XIV. vládl císařství, mohl by pak jeho rádce a kmotr Mazarin v budoucnu jednodušeji usilovat o papežský stolec. Z těchto plánů nakonec sešlo, ale on sám se až do poslední chvíle svého života nevzdával naděje, že nejvyšší církevní úřad získá.
Poslední léta
[editovat | editovat zdroj]V roce 1660 se už necítil po zdravotní stránce dobře. V Saint-Jean-de-Luz ještě vedl tajná jednání se Španělskem o tom, zda v budoucnu podpoří jeho kandidaturu na papeže, ale sám už v té chvíli cítil, že se blíží jeho konec. V únoru 1661 opustil Paříž a usídlil se ve Vincennes. Měl strach, že po jeho smrti král zkonfiskuje veškerý jeho majetek, a tak se nakonec rozhodl poslechnout radu svého sekretáře Jean-Baptista Colberta a podniknout riskantní plán. Veškerý svůj majetek nabídl králi darem. Král Ludvík XIV. tři dny váhal, ale nakonec šlechetnou nabídku odmítl. Oddechl si a majetek odkázal svým neteřím. Zemřel 9. března 1661 mezi druhou a třetí hodinou ráno na zámku ve Vincennes. Ludvík XIV. byl u jeho lože až téměř do samého konce. Podle přísně dodržované tradice ale nesměl francouzský král hledět do tváře smrti a tak byl těsně před jeho úmrtím z místnosti vyveden. Když krále informovali o kardinálově skonu, rozplakal se. Během prvních let své vlády měl Ludvík XIV. s ním celou řadu sporů, ale vždy si jej vážil, uznával jeho zkušenosti a byl mu v mnohém zavázán. Mezi oběma muži panovala náklonnost a vzájemná důvěra.
Pravdou ale je, že teprve po jeho úmrtí se Ludvík XIV. stal skutečným vládcem své země. Od této chvíle se už nemusel nikomu podřizovat a byl za svá rozhodnutí zodpovědný jen sám sobě. Zatím nezkušený Ludvík XIV. měl štěstí i v tom, že po jeho smrti získal téměř okamžitě nového věrného rádce a spolupracovníka. Tak jako kdysi dopomohl kardinál Richelieau ke kariéře Mazarinovi, tak nyní on sám dopomohl k témuž svému sekretáři Jean-Baptistu Colbertovi. Po jeho smrti Colbert předal králi tajný posmrtný dar od Mazarina – obrovskou sumu peněz, o které nikdo kromě Mazarina a Colberta neměl tušení. Ani sám král. Ludvík XIV. byl ohromen Colbertovou loajalitou a ihned jej přijal do svých služeb. Společně pak odhalili finanční machinace ministra financí Foqueta a Colbert si navždy získal plnou královu důvěru.
Mazarin a jeho příbuzenstvo
[editovat | editovat zdroj]Jelikož neměl vlastní potomky, rozhodl se veškeré své úsilí a finanční prostředky investovat do dětí svých sester Girolamy Manciniové a Laury Margarety Martinozzi. Veškerý jeho majetek měl původně zdědit synovec Paolo Mancini, který ale padl v jedné z bitev během frondy. Dědičkami se tak staly zbylé kardinálovy neteře. Ty vyrůstaly nejprve v římském paláci, které pro ně nechal postavit. V roce 1647 přišel do Paříže Paolo Mancini a jeho tři sestry – Anna, Laura a Olympie. V roce 1654 přijela do Paříže i jeho sestra Girolama Manciniová s dcerami Hortensií a Marií. O rok později následovala i nejmladší Marie Anna. Své neteře se rozhodl dobře provdat a to se mu také podařilo. Ačkoli byl on sám i jeho příbuzní nízkého původu, hned tři jeho neteře získaly manžela z královského rodu a ty zbývající z rodů šlechtických:
- Olympie Manciniová – jejím manželem se stal princ Evžen Mořic Savojský, hrabě ze Soissons.
- Laura Manciniová – jejím manželem se stal Ludvík Bourbon, vévoda de Mercoeur, vnuk francouzského krále Jindřicha IV.
- Hortensie Manciniová – jejím manželem se stal Armand Charles de la Porte, vévoda La Meilleraye.
- Marie Anna Manciniová – jejím manželem se stal Maurice Godefroy de la Tour d'Auvergne, vévoda de Bouillon.
- Marie Manciniová – byla milenkou krále Ludvíka XIV., který se s ní chtěl dokonce oženit. Jejím manželem byl ale nakonec Lorenzo Onofrio Colonna, příslušník rodu Colonnů, u nichž kdysi sloužil dědeček Marie Manciniové jako majordomus.
- Laura Martinozzi – tuto neteř provdal Mazarin za Alfonse IV. z rodu d'Este a z Modeny. Jejich dcera Marie Beatrice Modenská byla později druhou manželkou anglického krále Jakuba II.
- Anna Martinozzi – provdána za Armanda, prince de Conti. Její pravnučka Luisa Henrieta Bourbon byla matkou Filipa Egalité a tedy babičkou posledního francouzského krále Ludvíka Filipa. Dalším z praprapotomků Anny Martinozzi byl třeba poslední portugalský král Manuel II. Portugalský.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jules Mazarin na francouzské Wikipedii. Film
- Královna a král (TV film, Francie, 2009); http://www.csfd.cz/film/288320-kralovna-a-kardinal/prehled/
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Cronin Vincent, Ludvík XIV. : král Slunce, velký panovník z rodu Bourbonů, Praha, Brána - Euromedia Group 1999, ISBN 80-242-0243-3.
- Bluche François, Za časů Ludvíka XIV. : král Slunce a jeho století, Argo, Praha 2006, ISBN 80-7203-675-0.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jules Mazarin na Wikimedia Commons
- Osoba Jules Mazarin ve Wikicitátech
- Jules Mazarin na Catholic hiearchy (anglicky)