Franz Pönninger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Franz Xaver Pönninger
Narození29. prosince 1832
Vídeň
Úmrtí6. srpna 1906 (ve věku 73 let)
Vídeň
Povolánísochař a medailér
Manžel(ka)Caroline Pönninger
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Franz Pönninger (29. prosince 1832 Vídeň – 6. srpna 1906 Vídeň) byl rakouský sochař a pomníkový architekt. Byl žákem předního rakouského sochaře a kovolitce Antona Fernkorna, po kterém v roce 1866 převzal umělecké řízení C. k. umělecké slévárny ve Wiedenu, která vyráběla většinu monumentálních bronzových děl pro celou rakouskou monarchii druhé poloviny 19. století. Během zhruba 30 let v čele C. k. umělecké slévárny vytvořil Franz Pönninger desítky děl, mezi nimi i několik prominentních bronzových pomníků. Krom toho působil také jako pedagog a zakladatel vídeňské Všeobecné kreslířské školy pro ženy a dívky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Školení[editovat | editovat zdroj]

Franz Pönninger se narodil 29. prosince 1832 v Schottenfeldu na předměstí Vídně.[1] Franzův děd z otcovy strany Sebastian Pönninger byl zlatníkem. Jeho otec Laurenz Pönninger byl medailérem a mincorytcem, žákem Hanse Zaunera a Johanna Hagenauera, kteří vyučovali na vídeňské Akademii výtvarných umění. Franzův starší bratr Johann pracoval na mincovních úřadech v Praze a poté i ve Vídni.[2]

Franz Pönninger do čtrnácti let chodil do školy Michaela von Zoller, na vídeňském předměstí Neubau, pak se stejně jako jeho otec vydal studovat vídeňskou Akademii výtvarných umění. Nejprve se učil pod profesorem Karlem Gsellhofferem, poté přešel k sochařství, kde jeho vyučujícím byl Josef Kähßmann. Jeho sochaři-spolužáky byly například Anton Richter, Franz Xaver Petter nebo Peter Johann Nepomuk Geiger. Když byly v roce 1848 uzavřeny školy, vypomáhal doma otci a pracoval také v ateliéru Johanna Baptist Schrotha. Po znovuotevření škol chodil Pönninger na Akademii na přednášky Josepha Führicha (který vyučoval kompozici) a později také na přednášky Leopolda Kupelwiesera.[3]

V lednu 1951 zemřel osmnáctiletému Franzi Pönningerovi jeho otec. Matka byla v tu dobu již po smrti a Pönninger se tak stal sirotkem. Kvůli nutnosti vydělávání si na živobytí byl nucen opustit studium na Akademii. Díky jednomu ze svých bývalých spolužáků získal místo v C. k. umělecké slévárně ve Wiedenu pod vedením tehdejší hlavní postavy monumentálního sochařství ve Vídni - Antona Fernkorna. Pönninger se zde postupně vypracoval na jednoho z Fernkornových klíčových pomocníků.[3]

Cestování a postupné přebírání řízení slévárny[editovat | editovat zdroj]

Pönningerův pomník Marie Terezie (1872) v Klagenfurtu

V roce 1858 podnikl Franz Pönninger cestu do Mnichova, kde navštívil místní umělecké ateliéry a právě probíhající velkou uměleckou výstavu. Čtyři roky poté se vydal na delší cestu do Anglie přes Drážďany a Berlín. Na své cestě se setkal s dalšími významnými středoevropskými sochaři Friedrichem Drakem, Hermannem Schievelbeinem, Albertem Wolffem, Gustavem Bläserem a Reinholdem Begasem.[3]

Už v roce 1862 musel Pönninger dočasně převzít vedení C. k. umělecké slévárny,[1] poté co jeho mistr Anton Fernkorn utrpěl svůj třetí záchvat mozkové mrtvice.[4] O dva roky později se Fernkorn přijat k léčbě v Sanatoriu pro léčbu studenou vodou v Sankt Radegund ve Štýrsku. Poté byl prohlášen za duševně chorého a hospitalizován v soukromém blázinci profesora Maxmiliana Leidesdorfa v Döblingu poblíž Vídně.[5] Jak během této doby fungovalo řízení C. k. umělecké slévárny není zcela jasné, proto i autorství děl, která v těchto letech vznikla, je předmětem sporů.[6]

Umělecký ředitel C. k. umělecké slévárny ve Wiedenu[editovat | editovat zdroj]

vlevo Pönningerův pomník Karla Wilhelma Friedricha Brunšvického (1874) v Brunšviku

K oficiálnímu převzetí C. k. umělecké slévárny došlo pravděpodobně až na jaře roku 1866.[6] Novými řídícími pracovníky tohoto státního podniku se po Fernkornovi stali Franz Pönninger a Josef Röhlich. Franz Pönninger si vzal na starost uměleckou část provozu a Josef Röhlich část technologickou a ekonomickou.[1] Mezi nejvýznamnější Pönningerova díla během jeho dlouholetého působení patří pomník císařovny Marie Terezie v Klagenfurtu (1872), jezdecký pomník knížete Karla Wilhelma Ferdinanda Brunšvického v Brunšviku (1874), pomník vídeňského starosty Andrease Zelinky ve Vídni (1876), pomník arcivévody Johanna ve Štýrském Hradci (1878) a pomník Vojtěcha Lanny staršího v Budějovicích (1879). Od osmdesátých let produkoval Pönninger spíše díla menšího rozsahu, mezi nimi také řadu pomníkových bust císaře Josefa II. pro města v Čechách.

Mimo C. k. uměleckou slévárnu působil Franz Pönninger také jako pedagog. Od roku 1863 vyučoval kresbu na Wiener Communal-Pädagogicum.[1] V roce 1874 založil Pönninger přímo ve Vídni (Schellinggasse 11) vlastní Všeobecnou kreslířskou školu pro ženy a dívky. S Karoline, jednou z jeho tamějších žaček, se později oženil.[7]

Karoline Pönninger[editovat | editovat zdroj]

Karoline Pönninger pocházela z Josefova u Jaroměře, kde se narodila v roce 1845. Poté, co ve Vídni dokončila Pönningerovu Všeobecnou kreslířskou školu pro ženy a dívky pokračovala ve svém vzdělávání v Itálii, Německu, Dánsku a Norsku.[8] Hlavním námětem jejím maleb a kreseb byly květiny[7] a je možné, že pro svého manžela připravovala kresebné podklady pro jeho složité květinové kompozice, které se objevují ve mnoha jeho sochařských dílech.[9]

Závěr působení[editovat | editovat zdroj]

Pönningerův pomník Andrease Zelinky (1876) ve Vídni

Franz Pönninger a Josef Röhlich vedli C. k. uměleckou slévárnu až do roku 1887. Tehdy došlo k privatizaci a do té doby státní slévárna přešla do Pönningerova osobního vlastnictví. Pönninger ji řídil až do svých 63 let (1896),[1] kdy ji kvůli horšící se finanční situaci prodal průmyslníkovi Arthuru Kruppovi.[10]

Pönningerovo dílnou prošlo během jeho zhruba 30letého samostatného působení mnoho žáků. Jedním z nich byl například Josef Valentin Kassin z Klagenfurtu.[11] Franz Pönninger zemřel 6. srpna 1906 ve věku 73 let ve Vídni.[1] Vedení Všeobecné kreslířské školy pro ženy a dívky převzala po jeho smrti jeho žena Karoline.[7]

Soupis děl[editovat | editovat zdroj]

Pönningerův pomník arcivévody Johanna (1878) ve Štýrském Hradci
Pönningerův pomník Vojtěcha Lanny staršího (1879) v Českých Budějovicích

nedatovaná díla:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný doslova píší, že busty pocházely „z vídeňské slévárny F. X. Pönningera“. Není tedy jasné, zda byl Franz Pönninger i autorem nebo pouze zhotovitelem.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i Historisches Lexikon Wien : in 5 Bänden / Felix Czeike. Band 4 / Le-Ro [online]. 1995 [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  2. ↑ KOCH, B. Pönninger, Laurenz, in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815-1950, svazek 8 [online]. 1980 [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n Biographisches Lexikon des Kaisertums Österreich (1872), svazek 23 [online]. Příprava vydání Constantin Wurzbach. 1872 [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  4. ↑ NĚMEČEK, Martin. . České Budějovice, 2023. bakalářská práce. Filosofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Vedoucí práce Hynek Látal. s. 13. Dostupné online.
  5. ↑ LEISCHING, Eduard. Fernkorn, Anton Dominik Ritter von - Allgemeine Deutsche Biographie 48 [online]. Mnichov: 1904 [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b Němeček (2023), s. 14
  7. ↑ a b c d e f g h i KRASA-FLORIAN, Selma. heslo Pönninger, Franz, in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815-1950, svazek 8 [online]. 1980 [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  8. ↑ heslo Pönninger Karoline, in: Das geistige Wien: Mittheilungen über die in Wien lebenden Architekten, Bildhauer, Bühnenkünstler, Graphiker, Journalisten, Maler, Musiker und Schriftsteller [online]. Příprava vydání Ludwig Eisenberg a Richard Groner. Brockhausen und Bräuer, 1889 [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  9. ↑ Němeček (2023), s. 15
  10. ↑ GOTTSMANN, Andreas. 0264 The Arts Policy of the Habsburg Empire in the Long 19th Century – "for the Good of Internal Peace within the Empire". RIHA Journal [online]. 2021-07-10 [cit. 2023-06-16]. Odstavec 25. DOI 10.11588/riha.2021.1.81894. 
  11. ↑ heslo Kassin Josef, in: Historisches Lexikon Wien : in 5 Bänden / Felix Czeike. Band 3 / Ha-La [online]. Příprava vydání Felix Czeike. Vídeň: 1994 [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  12. ↑ aukční dům imKinsky, 130. aukce, 3. 12. 2019 [online]. [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c d Die k. k. Kunst-Erzgießerei auf der Wieden und das neue Schwarzenberg-Monument, in: Aesthetische Rundschau. books.google.cz [online]. A. Czeke, 28. listopadu 1866 [cit. 2023-06-16]. Roč. 1, čís. 9. Dostupné online. 
  14. ↑ Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, svazek Niederösterreich. Vídeň: [s.n.], 1888. S. 359. 
  15. ↑ BARAVALLE, Robert. Das Erzherzog-Johann-Denkmal in Graz 90 Jahre nach seiner Enthüllung am 8. September 1878. Blätter für Heimatkunde [online]. 1968 [cit. 2023-06-16]. Roč. 42. Dostupné online. 
  16. ↑ HOJDA, Zdeněk; POKORNÝ, Jiří. Pomníky a zapomníky. Praha: [s.n.], 1996. S. 141. 
  17. ↑ předmět 3762886, eSbírky.cz, Muzeum Podkrkonoší v Trutnově [online]. [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  18. ↑ Hummel-Denkmal, in: Weimar. Lexikon zur Stadtgeschichte. Výmar: [s.n.], 1998. 
  19. ↑ Wiener Abendpost. Beilage zur Wiener Zeitung. S. 5, nadpis Im Wiener Gusshause. anno.onb.ac.at [online]. 1874-07-23 [cit. 2023-06-16]. S. 5, nadpis Im Wiener Gusshause. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Franz_Pönninger&oldid=23837298“