Přeskočit na obsah

Františka Plamínková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox Politik Františka Plamínková (5. února 1875 Praha[1] – 30. června 1942 Praha Kobyliská střelnice[2]) byla česká politička, novinářka a organizátorka českého, československého a mezinárodního ženského hnutí.

Život

Pamětní deska u sídla Senátu v Praze
Pamětní deska na pražském Staroměstském náměstí

Narodila se v rodině pražského obuvníka jako nejmladší ze tří dcer. Vystudovala obecnou a měšťanskou školu a Ústav pro vzdělání učitelek v Praze. Po maturitě vyučovala v školním roce 1894/1895 v Táboře a  Soběslavi. Od roku 1895 působila v Praze.

Albína Honzáková označuje ve své knize Františku Plamínkovou za demokratku a humanistku s velkým sociálním cítěním.[3] Z těchto pramenů čerpala pro své aktivity v ženském hnutí.

Jejím přítelkyním imponoval její zjev, temperament a hluboké všeobecné, filozofické i právnické znalosti, které si osvojila převážně samostudiem. Byla rovněž výbornou řečnicí, pohotovou, vtipnou a vždy výborně argumentačně připravenou.[4] Působila rovněž jako novinářka, když publikovala články o problematice ženských práv především v Časopise učitelek, Ženském obzoru a Ženské radě, někdy v Času a Českém slově.

Od mladých let se stýkala s rodinou Masarykových. Protože chtěla zůstat učitelkou, nemohla se vdát a mít děti. Veškerý volný čas věnovala aktivitám, jimiž propagovala vytvoření společnosti, kde žena a matka bude mít stejnou důstojnost, stejnou hodnotu, stejné vzdělání a stejné možnosti uplatnit se v placeném zaměstnání jako muž, při zachování rodiny jako nejvyšší lidské a národní hodnoty.[5]

Dne 14. září 1938 napsala otevřený dopis A. Hitlerovi, v němž se zastala prezidenta E. Beneše. Německého kancléře obvinila ze lži a nespravedlnosti. Po 15. březnu 1939 odmítla zůstat v cizině, ačkoliv obdržela pas a legálně vyjela do Švédska, Norska a Dánska. Vrátila se, protože v těžkých chvílích chtěla být se svým národem. Dne 1. září 1939 byla poprvé zatčena. Po šesti týdnech byla propuštěna a pokračovala v činnosti Ženské národní rady. Její pasivní rezistenci vůči okupačnímu režimu v únoru 1942 několikrát v tisku napadl redaktor Poledního listu Karel Werner (v dubnu 1947 Národním soudem odsouzen k trestu smrti a popraven), čímž na ni upozornil gestapo. Dne 11. 6. 1942 byla v rámci heydrichiády opět zatčena, po třech dnech deportována do Terezína a 30. června 1942 na Kobyliské střelnici popravena.

Spolková činnost

V roce 1897 se zúčastnila 1. sjezdu českoslovanských žen. Stala se členkou Spolku českých učitelek a zakladatelkou Ženského klubu českého (1903) a Výboru pro volební právo žen (1905). Pracovala rovněž v sociálních a humanitárních spolcích. V roce 1908 spolupracovala s Albínou Honzákovou na tvorbě hesla Ženská emancipace (feminismus) pro Ottův slovník naučný, kde napsala druhou část. V roce 1907 upozornila, že volební řád do Sněmu království českého z roku 1861 nevylučuje ženy z pasivního a aktivního volebního práva. V roce 1908, 1909 a 1912 proto usilovala o zvolení ženy za poslankyni, což se jí v případě Boženy Vikové-Kunětické v roce 1912 podařilo. Souběžně pracovala za zrušení celibátu učitelek a za rovnoprávnost žen a mužů v rodině a ve společnosti.

V roce 1923 založila Ženskou národní radu a byla její předsedkyní až do roku 1942. Rada připomínkovala návrhy na úpravu rodinného práva v nově připravovaném občanském zákoníku a vyjadřovala se k předlohám dalších zákonů a vyhlášek až do roku 1938. Podařilo se prosadit nebo zmírnit některé zákony tak, aby nepoškozovaly ženy a matky.

Plamínková se osobně zasloužila o vybudování Ženských domovů v Praze na Smíchově a domu Ženského klubu českého v Praze, Ve Smečkách 26,

Prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou, přála si vidět ženy jako diplomatky a ministryně. Už v listopadu 1906 ukázala na příští moderní ženu, když ve své přednášce O ženě moderní v Ženském klubu českém prohlásila: "Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o ... upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba, nebo bude-li chtít." [6] Totéž opakovala v prosincové přednášce 1911 [7] a potom po celá dvacátá a třicátá léta 20. století. Nehlásala myšlenku (například oproti Elišce Krásnohorské), že vzdělaná žena se má stoprocentně oddat pouze svému povolání a nezakládat rodinu. Plamínková byla mnohem dál. Chtěla pro ně obojí: povolání dle svých schopností, rodinu a pomocnice v domácnosti, které touto službou získají rovněž zaměstnání, dále mateřské školy a vhodná dětská zařízení podporovaná státem. V tom předešla svou dobu.

Mezinárodní ženské hnutí

1908 - Zúčastnila se mezinárodního kongresu Aliance pro volební právo žen v Amsterdamu. České liberální ženské hnutí tak přivedla na mezinárodní platformu.

1925 - Odjela (s Albínou Honzákovou) do Washingtonu na kongres Mezinárodní ženské rady (International Council of Women). Byla tam zvolena první místopředsedkyní.[8] Po skončení akce obě ženy absolvovaly čtyřměsíční cestu po USA s přednáškami americkým krajanům.

1926 - Zvolena místopředsedkyní Mezinárodní aliance pro volební právo žen

1930 - Zvolena místopředsedkyní Open Door International

1931 - Zvolena místopředsedkyní Mezinárodní federace výdělečně činných žen

Účast na dalších kongresech a konferencích během dvacátých a třicátých let 20. století přinesla Plamínkové mezinárodní věhlas a uznání. Vlastní pílí se zdokonalovala v jazycích a vystupovala v mnoha městech Evropy. V mezinárodních organizacích si ženy z různých koutů světa vyměňovaly zkušenosti a podklady k tomu, jak rozšířit demokracii a lidská práva též na ženy. Delegátky měly za úkol působit na vlády svých zemí, aby se zlepšil život žen pokud jde o vzdělání, rodinné právo, ochranu mateřství, péči o matku a dítě, zrovnoprávnění nemanželských dětí s dětmi manželskými, rovnoprávné uplatnění žen v placeném zaměstnání, ochranu dělnic, spoluúčast v zákonodárných sborech, dvojí morálku, poučování mládeže o biologii, zákaz obchodu se ženami a dětmi atd. Nedílnou součástí jejich setkávání byly akce na udržení míru.

Politická strana

V únoru 1918 vstoupila do České strany národně sociální (pozdější Československé strany socialistické) a v listopadu 1918 byla za ni vyslána do pražského magistrátu. Roku 1919 a 1923 byla v řádných obecních volbách zvolena do Zastupitelstva a Rady hlavního města Prahy. Počátkem 20. let byla v rámci strany představitelkou levicového křídla, které se pokoušel ovlivnit Bohuslav Vrbenský a jeho skupina. Na rozdíl od něj ale stranu neopustila. Funkce v předsednictvu strany (1918-1921) se vzdala, ale ponechala si členství ve výkonném výboru strany a místopředsednictví v Ústředí žen při straně národně socialistické (1918-1938). V roce 1930 byla členkou programové komise národních socialistů.[9] V parlamentních volbách v roce 1925 získala senátorské křeslo v Národním shromáždění ČSR.[10][11] Mandát obhájila v roce 1929[12] a 1935. V senátu setrvala do jeho zrušení v polovině března 1939, přičemž během druhé republiky, na rozdíl od většiny stranických kolegů, nepřestoupila do nově zřízené Strany národní jednoty ani do Národní strany práce a zůstala nezařazenou senátorkou.[13]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Národní shromáždění. Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí. [s.l.]: Státní tiskárna, 1928. 1315 s. Dostupné online. S. 1313. 
  2. ↑ KOUŘIMSKÝ, Jan: Postavení československého Senátu v politickém systému První republiky [online]. cuni.cz [cit. 2014-11-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ HONZÁKOVÁ, Albína: Kniha života, 1935. UHROVÁ, Eva: Radostná i hořká Františka Plamínková, 2014.
  4. ↑ HONZÁKOVÁ, Albína. KNIHA ŽIVOTA - Práce a osobnost F. F. Plamínkové. 1. vydání. vyd. Praha: Ženská národní rada, 1935. 775 s. 
  5. ↑ Viz její přednášky (1906-1938), senátní projevy (1925-1938), články v Ženské radě a předmluva ke knize Šťastné dítě (Ženská národní rada a Edvard Fastr 1941 a 1942).
  6. ↑ PLAMÍNKOVÁ, Františka. Žena, kapitola Moderní žena. 1. vydání. vyd. Praha: Ženský klub český, 1908. S. 55-87. 
  7. ↑ PLAMÍNKOVÁ FRANTIŠKA. Nynější směry a cíle ženského hnutí českého. Vlčkova Osvěta. Leden a únor 1912, čís. 1 a 2. 
  8. ↑ kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 427. 
  9. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 757, 768. 
  10. ↑ jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-07]. Dostupné online. 
  11. ↑ Albína Honzáková, profesorka Minervy, však ve svých nevydaných Pamětech vzpomínala: A když se ustavil 1. parlament, nebyla v něm velká dobyvatelka práva žen, jeden z největších politických hlasů čsl. lidu, zvolena. Nebyla ani v 2. parlamentu. Až ve 3. parlamentu se ocitla v senátu, zatím co měla být ministrem.... Stala se nejen historická křivda člověku schopnému a svědomitému, že mu nebyla dána příležitost se uplatnit. Jisté je, že Plamínková byla tvrdá, zásadová, neústupná, nenáviděla konjunkturálnost, a tak se stávala některým lidem nepohodlnou, nežádoucí, na škodu věci.
  12. ↑ jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-07]. Dostupné online. 
  13. ↑ jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-07]. Dostupné online. 

Literatura

  • MUSILOVÁ, Dana. Z ženského pohledu: poslankyně a senátorky Národního shromáždění Československé republiky 1918–1939, České Budějovice: Bohumír NĚMEC-VEDUTA, 2007, ISBN 978-80-86829-31-9
  • UHROVÁ, EVA. České ženy známé a neznámé, Praha 2008, ISBN 978-80-254-3002-6
  • UHROVÁ, EVA. Anna Honzáková a jiné dámy, Praha 2012, ISBN 978-80-260-3152-9
  • UHROVÁ, EVA. Radostná i hořká Františka Plamínková, Praha 2014, ISBN 978-80-260-7207-2

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Františka_Plamínková&oldid=13301967“