Filip II. August
Filip II. Francouzský | |
---|---|
francouzský král | |
Filipova korunovace | |
Narození | 21. srpna 1165 Paříž |
Úmrtí | 14. července 1223 (ve věku 57 let) Nantes |
Pohřben | Bazilika Saint-Denis |
Manželky | Isabela Henegavská Ingeborg Dánská Anežka Meránská |
Potomci | Ludvík VIII. Francouzský Marie Francouzská Filip Hurepel Tristan |
Dynastie | Kapetovci |
Otec | Ludvík VII. Francouzský |
Matka | Adéla ze Champagne |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Filip II. August (francouzsky Philippe Auguste; 21. srpna 1165 Paříž – 14. července 1223 Nantes) byl francouzským králem (1180–1223) z dynastie Kapetovců, který přispěl ke sjednocení Francie a odstranění vlivu anglických panovníků na kontinentě. Během své vlády získal zpět velkou část anglického kontinentálního panství. Jeho zásluhou je také modernizace Paříže, kde se zasadil například o vybudování Louvru a dalších významných památek.
Vláda
[editovat | editovat zdroj]Král Ludvík VII. toužící po synovi potřeboval nutně ženu, která mu dá vytouženého následníka trůnu, a proto se již pět týdnů po smrti své druhé manželky Konstancie potřetí oženil s Adélou, sestrou hraběte Jindřicha I. ze Champagne.[1] Příbuzenství bylo posíleno roku 1164, kdy se Marie, Ludvíkova dcera z manželství s Eleonorou Akvitánskou[2] provdala za macešina bratra a ženich o osmnáct let starší než nevěsta[3] se tak stal zároveň zetěm svého švagra krále.[1]
Královo manželství s Adélou bylo požehnáno narozením syna 21. srpna 1165. Dlouze očekávaný Filip pojmenovaný po pradědečkovi se narodil po osmadvaceti letech od uzavření králova prvního manželství a z tohoto důvodu byl nazýván Božím darem.[4] Ludvík VII. byl roku 1179 postižen záchvatem mrtvice, po kterém ochrnul a ztratil i způsobilost k vládě.[5] Vliv získali bratři královny Adély a udrželi si jej až do dvorského sněmu, který se konal téhož roku a kde nemocný král se souhlasem pánů vyhlásil Filipovu korunovaci. Čtrnáctiletý mladíček se nečekaně rychle vymanil z vlivu strýců a Adéla po synově sňatku s Isabelou Henegavskou hledala oporu dokonce i u anglického krále Jindřicha II. Ludvík VII. zemřel o rok později a Adéla se stala vdovou.
Filip se hned na počátku vlády projevil jako obratný diplomat a chopil šance v podobě napjatých vztahů v Anglii. Chytrou manipulací se mu podařilo střídavě ovlivňovat syny anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, které tak dostal pod svůj vliv. Podařilo se mu starého krále s pomocí jeho synů porazit, a tak ještě víc upevnil svou pozici.
Třetí křížová výprava a vztah k Anglii
[editovat | editovat zdroj]Roku 1190 i přes jisté neshody ustanovil čerstvě ovdovělý Filip svou matku a strýce Viléma, remešského arcibiskupa, do čela regentské rady po dobu své nepřítomnosti v zemi a společně s novým anglickým králem Richardem se zúčastnil třetí křížové výpravy.
„ | Vzal na sebe znamení svatého kříže, kterým byl náš pán ověšen a které mu bylo přišito na ramena, aby vysvobodil hrob a aby vytrpěl utrpení i námahu pro lásku našeho Pána. Vydal se s velkým vojskem do zámoří proti nepřátelům kříže a věrně a oddaně se snažil, až bylo město Akkon dobyto. | “ |
— Kroniky ze Saint-Denis[6] |
4. července 1190, přesně tři roky po bitvě u Hattínu, vyrazili oba králové z Vézelay směrem na Lyon[7] a poté přes Sicílii do Svaté země. Během výpravy se spory mezi impulzivním Richardem a klidným Filipem vyhrotily. Richard se zaplétal do mezinárodní politiky, čímž průběh tažení značně zpomaloval, a to Filip nehodlal tolerovat. Během obléhání Akkonu vážně onemocněl a na podzim roku 1191 se oproti předchozí úmluvě rozhodl odcestovat zpět do Evropy. Při návratu do vlasti si vypíchl oko.[8]
Richard Lví srdce se při svém návratu do Anglie dostal do německého zajetí. Filip situace využil a spojil se s Janem Bezzemkem, který se snažil Anglii ovládnout a získat tak výhody v podobě diplomatických ústupků i územních zisků.
Když se Jan stal po Richardově smrti anglickým králem, Filip zahájil ještě silnější tlak a postupně oslaboval moc Anglie nejen na kontinentu, ale podněcoval i vnitřní konflikty, které nadále oslabovaly Janovu moc. Roku 1204 získal Normandii a roku 1206 už mu patřila většina anglického území v severní Francii. Tuto svou snahu završil roku 1214 v bitvě u Bouvines.
„ | ... porazil Filip, král Francie, při bitvě krále Otu, hraběte z Flander, hraběte z Boulogne a několik dalších baronů | “ |
— poznámka ze Žaltáře Ingeborg Dánské[9] |
Tím se Francie stala vůdčí zemí v Evropě a Filip II. August tak dokončil dílo, započaté jeho otcem.
Osobnost krále
[editovat | editovat zdroj]Osobnost krále Filipa byla na svou dobu velmi netypická. Ačkoli se zúčastnil křížové výpravy, nikdy nebyl prototypem válečníka. Údajně se bál koní a nevynikal zvláštní silou. Jeho předností bylo ale logické myšlení a obratná diplomacie, díky které se šikovně pohyboval na šachovnici evropské politiky. Byl ale velmi rozhodný a pokud bylo třeba, dokázal se postavit i do čela vojska. Doboví kronikáři o něm mluvili jako o pohledném muži hezké postavy, veselé tváře, s pleší, brunátné pleti, který se rád napije a dobře nají.[8]
Manželství, potomci
[editovat | editovat zdroj]28. dubna 1180 se jako patnáctiletý oženil s desetiletou Isabelou, dcerou henegavského hraběte Balduina V. a Markéty, dcery Dětřicha Alsaského. Ta do manželství krom plavé krásy, jíž se vyznačoval její rod,[10] přinesla hrabství Artois. Sňatek měl utužit Filipovo spojenectví s Isabeliným strýcem, flanderským hrabětem Filipem, které mělo být protiváhou proti dvorské klice královny Adély a jejích bratrů.[11]Filipův otec téhož roku zemřel a mladí manželé usedli na královský trůn.
Roku 1187 se narodil syn Ludvík, o tři roky později Isabela ve dvaceti letech na následky těžkého porodu dalšího dítěte i s dítětem zemřela. Ovdovělý Filip se poté oženil ještě dvakrát.
Své postavení v boji proti Anglii se snažil posílit sňatkem s dánskou princeznou Ingeborg, dcerou Valdemara I., od kterého si sliboval námořní pomoc, ke které ale nikdy nedošlo. Tento sňatek uzavřený 15. srpna 1193 v Amiensu také způsobil obrovský skandál, když Filip svou ženu zapudil údajně ihned po svatební noci a usiloval o anulaci manželství.[12] Ingeborg se ale odmítala vzdát postavení francouzské královny, za což ji Filip na několik let držel v domácím vězení.
I přesto, že papež Innocenc III. odmítl sňatek zrušit, oženil se Filip o tři roky později (1196)se znovu s Anežkou Meránskou , dcerou meránského hraběte Bertolda a jeho druhé choti Anežky z dynastie Wettinů, a v tomto svazku vytrval i přes církevní klatbu, která na něj byla uvalena. Interdikt přiměl Filipa k ochotě předložit celou věc koncilu, jehož verdikt přislíbil uznat. Koncil se konal v květnu 1201 v Soissons. Poté byla zpět ke dvoru povolána zapuzená Ingeborg a Anežka odešla na hrad v Poissy, kde při porodu syna Tristana v červenci 1201 zemřela.[13] Z jejích tří dětí přežila dcera Marie a syn Filip Hurepel, které papež 2. listopadu 1201 uznal královými dědici.
Během mnoha let, co se snažil o anulaci manželství, používal Filip i prohlášení o impotenci způsobené magickými praktikami.[14] Neschopnost pohlavního aktu pravděpodobně platila pouze pro styk s Ingeborg, protože se králi v rozmezí let 1205–1209 podařilo zplodit levobočka.
Smrt
[editovat | editovat zdroj]Filip II. zemřel na malárii v sedmapadesáti letech.[15]
„ | V roce 1223 po Zjevení Páně zemřel na hradě v Mantes dobrý král Filip, velmi moudrý král vznešených ctností a velkolepých skutků, jehož pověst byla zářná, vláda slavná a účast v bitvách vítězná... | “ |
— Kroniky ze Saint-Denis[6] |
Tělo zesnulého bylo převezeno do Paříže a se vší pompou pohřbeno v královské nekropoli v Saint-Denis a dokonce se po nějakou dobu uvažovalo o jeho možném svatořečení, což ztroskotalo na králově neuspořádaném manželském životě.[16] Drahými kovy bohatě zdobený náhrobek neušel pozornosti několika kronikářů, kteří jej zmínili ve svém díle. Na svou velkolepost doplatil při anglické okupaci Francie v letech 1420 až 1435, kdy byl společně s náhrobky Ludvíka VIII. a Ludvíka IX. roztaven a zlato a stříbro použito k financování války.
Po králově smrti na krátkou dobu nastoupil na francouzský trůn jeho syn z prvního manželství s Isabelou Henegavskou Ludvík VIII. Na Filipovo silné postavení navázal až jeho vnuk, Ludvík IX. Svatý.
Vývod z předků
[editovat | editovat zdroj]Jindřich I. Francouzský | ||||||||||||
Filip I. Francouzský | ||||||||||||
Anna Kyjevská | ||||||||||||
Ludvík VI. Francouzský | ||||||||||||
Floris I. Holandský | ||||||||||||
Berta Holandská | ||||||||||||
Gertruda Saská | ||||||||||||
Ludvík VII. Francouzský | ||||||||||||
Amadeus II. Savojský | ||||||||||||
Humbert II. Savojský | ||||||||||||
Jana Ženevská | ||||||||||||
Adéla z Maurienne | ||||||||||||
Vilém I. Burgundský | ||||||||||||
Gisela Burgundská | ||||||||||||
Štěpánka N. N. | ||||||||||||
Filip II. August | ||||||||||||
Theobald III. z Blois | ||||||||||||
Štěpán II. z Blois | ||||||||||||
Garsinda z Maine | ||||||||||||
Theobald II. ze Champagne | ||||||||||||
Vilém I. Dobyvatel | ||||||||||||
Adéla z Blois | ||||||||||||
Matylda Flanderská | ||||||||||||
Adéla ze Champagne | ||||||||||||
Engelbert I. Sponheimský | ||||||||||||
Engelbert II. Korutanský | ||||||||||||
Hedvika z Eppensteinu | ||||||||||||
Matilda Korutanská | ||||||||||||
Oldřich I. Pasovský | ||||||||||||
Utta z Pasova | ||||||||||||
Adéla z Frontenhausenu | ||||||||||||
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. S. 140. Dále jen Francouzští králové.
- ↑ www.mittelalter-genealogie.de
- ↑ www.mittelalter-genealogie.de. www.mittelalter-genealogie.de [online]. [cit. 13-09-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 19-05-2010.
- ↑ Francouzští králové, s. 147
- ↑ Francouzští králové, s. 146
- ↑ a b DUBY, Georges. Neděle u Bouvines 27. července 1214. Praha: Argo, 1996. 221 s. ISBN 80-7203-164-3. S. 154. Dále jen Neděle u Bouvines.
- ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. 228 s. ISBN 80-200-0512-9. S. 154. Dále jen Křížové výpravy.
- ↑ a b Neděle u Bouvines, s. 29
- ↑ Neděle u Bouvines, s. 30
- ↑ PERNOUDOVÁ, Régine. Królowa Blanka. [s.l.]: Wydawnictwo PIW, 1989. 257 s. ISBN 83-06-01432-4. S. 97. (polsky)
- ↑ EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. S. 149. Dále jen Francouzští králové v období středověku.
- ↑ Francouzští králové, s. 153
- ↑ www.mittelalter-genealogie.de. www.genealogie-mittelalter.de [online]. [cit. 13-09-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 30-09-2007.
- ↑ www.epistolae.ccnmtl.columbia.edu. epistolae.ccnmtl.columbia.edu [online]. [cit. 2009-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-12-20.
- ↑ LE GOFF, Jacques. Svatý Ludvík. Praha: Argo, 2012. 724 s. ISBN 978-80-257-0685-5. S. 38. Dále jen Svatý Ludvík.
- ↑ Svatý Ludvík, str. 38–39
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BALDWIN, John W. The government of Philip Augustus : foundations of French royal power in the Middle Ages. Berkeley: University of California Press, 1986. 611 s. Dostupné online. ISBN 0-52005272-2. (anglicky)
- BAUTIER, Robert-Henri, a kol. La France de Philippe Auguste : le temps des mutations. Paris: Éditions du CNRS, 1982. 1034 s. ISBN 2-22202824-8. (francouzsky)
- BRADBURY, Jim. Philip Augustus : king of France, 1180–1223. London ; New York: Longman, 1998. 376 s. ISBN 0-58206058-3. (anglicky)
- BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. 228 s. ISBN 80-200-0512-9.
- DUBY, Georges. France in the Middle Ages 987–1460 : from Hugh Capet to Joan of Arc. Oxford: Blackwell Publishers, 1991. 360 s. Dostupné online. ISBN 0-631-18945-9. S. 360. (anglicky)
- DUBY, Georges. Neděle u Bouvines 27. červenec 1214. Praha: Argo, 1997. 221 s. ISBN 80-7203-164-3.
- EDBURY, Peter W. The conquest of Jerusalem and the Third Crusade : sources in translation. Aldershot: Ashgate, 1998. 196 s. Dostupné online. ISBN 1-84014-676-1.
- EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0.
- FLORI, Jean. Philippe Auguste : naissance de l'Etat monarchique : 1165–1223. Paris: Tallandier, 2007. 159 s. ISBN 2-235-02318-5. (francouzsky)
- HALLAM, Elizabeth M; EVERARD, Judith. Capetian France 987–1328. 2. vyd. Harlow ; New York: Longman, 2001. 496 s. ISBN 0-582-40428-2. S. 215. (anglicky)
- NICOLLE, David. Třetí křížová výprava 1191 : Richard Lví srdce, Saladin a zápas o Jeruzalém. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2382-2.
- RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 3, The kingdom of Acre and the later crusades. London ; New-York ; Toronto: Penguin Books, 1990. 529 s. Dostupné online. ISBN 0-14-013705-X. (anglicky)
- SMAIL, Raymond Charles. Crusading Warfare (1097–1193). New York: Barnes & Noble Books, 1956. 272 s. ISBN 1-56619-769-4. (anglicky)
- TATE, Georges. Křižáci v Orientu. Praha: Nakladatelství Slovart, 1996. 192 s. ISBN 80-85871-15-7.
- WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189–1311. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 871 s. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Filip II. August na Wikimedia Commons
- Filipova pečeť z roku 1180
- (německy) Genealogie
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Dějiny · Francie · Kapetovci · Valois · Bourboni · Bonapartové |
- Kapetovci
- Francouzští princové
- Francouzští králové
- Katoličtí panovníci
- Křesťané třetí křížové výpravy
- Účastníci albigenské křížové výpravy
- Účastníci bitvy u Bouvines
- Postavy Dekameronu
- Zakladatelé klášterů
- Pohřbení v bazilice Saint-Denis
- Narození v Paříži
- Narození 21. srpna
- Narození v roce 1165
- Úmrtí v Nantes
- Úmrtí 14. července
- Úmrtí v roce 1223