Přeskočit na obsah

Emanuel Lešehrad

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Emanuel z Lešehradu)
Emanuel Lešehrad
asi 1929
asi 1929
Rodné jménoJosef Maria Emanuel Lešetický z Lešehradu
Narození15. listopadu 1877
Praha Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. května 1955 (ve věku 77 let) nebo 30. dubna 1955 (ve věku 77 let)
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníúředník, archivář
Období1898-
Literární hnutídekadence
Manžel(ka)Marie Lešetická
RodičeJosef Lešetický
PříbuzníVojtěch Lešetický – strýc
VlivyWalt Whitman

Alfred Mombert

Otokar Březina
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emanuel Lešehrad, vlastním jménem Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu (15. listopadu 1877 Praha[1] – 30. dubna 1955[2] Praha) byl český úředník, spisovatel, básník, dramatik, kritik a překladatel, sběratel, propagátor okultismu a svobodného zednářství. Byl členem Universalie.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině majora rakousko-uherské armády Josefa Lešetického (1836–1914)[3] a matky Marie, rozené Zunové (1843–1906).[4] Otec byl v roce 1889 povýšen do šlechtického stavu (jako šlechtic s predikátem „z Lešehradu“/„von Lešehrad“). Syn Emanuel studoval na gymnáziích v Plzni (1888–1889) v Praze (1889–1891), Českých Budějovicích (1891–1892) a opět v Praze (1892–1893). Pokračoval ve studiích na německé obchodní akademii v Praze (1893–1895) a středoškolská studia dokončil na České obchodní akademii v Praze, kde maturoval v roce 1897. Na této poslední střední škole byl jeho profesorem Josef Václav Sládek. Poté pracoval jako úředník ve státním zástavním úřadu (1897–1900) a na pražském Magistrátu (1900–1902). Od roku 1903 pracoval v archivu Zemské banky v Praze jako úředník, archivář, a nakonec jako přednosta archivu.

Dne 25. ledna 1905 se oženil s učitelkou, sochařkou, malířkou, spisovatelkou a překladatelkou Marií Hladíkovou (18. 12. 1881). Manželství bylo rozvedeno v roce 1913 a v roce 1919 prohlášeno za rozloučené.[1]

V letech 1906–1913 navštívil mnoho evropských zemí. Během těchto cest se zasloužil o četné kulturní styky. V průběhu první světové války spolupracoval s Maffií. Vedle svého zaměstnání spolupracoval s redakcemi nakladatelství Sfinx a Alois Srdce.

Členství ve spolcích a organizacích

[editovat | editovat zdroj]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Literární tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Byl členem generace Moderní revue. Počátky jeho básnické tvorby jsou ovlivněny především „prokletými básníky“, jejichž díla rovněž překládal. Jeho romány a povídky obsahují řadu odkazů na okultní vědy a končí obvykle tragicky. Dnes je jeho literární tvorba považována za okrajovou.

Je autorem řady překladů (Stéphane Mallarmé, Paul Verlaine, Walt Whitman), v některých případech s využitím starších českých překladů. Ani tyto Lešehradovy práce nebyly kritikou příznivě přijaty. Nespornou jeho zásluhou je uvedení poesie v Čechách neznámé – japonská poesie, islandská poesie.

Jeho literární eseje a paměti mají především informativní hodnotu.

Lešehradeum

[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1910 začal systematicky vytvářet svoji sbírku autogramů, rukopisů, dokumentů, fotografií a dalších artefaktů, které měly souvislost s tvorbou předních spisovatelů, básníků ale též výtvarníků, divadelníků nebo vědců.[5] Tuto sbírku v roce 1926 zpřístupnil veřejnosti ve své vile na Smíchově, v ulici Na Doubkové 4. V roce 1952 ji věnoval Národnímu muzeu a byl doživotně ustanoven správcem této sbírky.[6] Lešehradeum bylo po smrti svého zakladatele stále badatelsky přístupné ve vile Na Doubkové. Později přešlo do správy Památníku národního písemnictví a bylo přestěhováno do jeho depozitářů. Od 90. let 20. stol. probíhalo restituční řízení a následný soudní spor, po němž se vrátila vybraná část sbírek Lešehradea Lešehradovým dědicům.[7]

Alfred Mombert a Emanuel Lešehrad během Mombertovy návštěvy v Praze v roce 1906

Poesie

[editovat | editovat zdroj]

Próza

[editovat | editovat zdroj]
  • Paní Modrovouska: tragédie duše, Praha: Eduard Weinfurter, 1900 – román
  • Bez cíle: Román v dopisech, Sedlčany: Hlasy z Povltaví: František Černý, 1903
  • Strážci majáku Praha: Karel Weinfurter, 1906 – povídka [10]
  • Vila na konci města, Praha: Antonín Reis, 1910 – román
  • Matylda Erhartová: román žačky Praha: František Švejda, 1910
  • Vyhoštěná – román
  • Ve vírech vášní. Novella, Praha: F. Švejda, 1911, pod pseudonymem Karel Frýs
  • Démon a jiné povídky, Praha: F. Švejda, 1911
  • O nejvyšší touze – in: 1000 nejkrásnějších novel... č.54. Praha: J. R. Vilímek, 1913

Eseje a memoáry

[editovat | editovat zdroj]
  • Ideje a profily. Praha: Eduard Weinfurter, 1903, edice Kritické skizzy, svazek 1
  • Průseky, Praha: Eduard Weinfurter, 1903, edice Kritické skizzy, svazek 2
  • Básnické životy, Praha: Alois Srdce, 1935
  • Průhledy do minulosti: rodopisné záznamy a vzpomínky, Praha: Orbis, 1941

Dramata

[editovat | editovat zdroj]
  • Rodina: drama o jednom dějství, Praha: Eduard Weinfurter, 1900
  • Mimo život: Drama ve 2 jednáních, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
  • Manželská komedie: Milostná aktovka, Praha: Eduard Weinfurter, po roce 1900
  • Podpora života: drama ve 3 jednáních Praha: Eduard Weinfurter : F. Švejda, 1902
  • Shroucení: Lyrická scéna o jednom dějství, Praha: v. n., 1904

Překlady

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

  1. ↑ a b Matrika oddaných: Praha-Smíchov 1904–1913. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-27]. Dostupné online. 
  2. ↑ Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Česká literární bibliografie – Databáze českých literárních osobností. clo.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ Denní zprávy/Úmrtí. Český denník. 14. 3. 1914, s. 3–4
  4. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ LEŠEHRAD, Emanuel. Lešehradeum. 1. vyd. Praha: Kruh přátel Lešehradea v Praze, 1936. S. 11–20. 
  6. ↑ Knihovna Národního musea. 1. vyd. Praha: Národní museum v Praze, 1960. 235 s. S. 108
  7. ↑ Výroční zpráva Památníku národního písemnictví za rok 2005. S. 28. invenio.nusl.cz [online]. 2006 [cit. 2020-12-29]. S. 28. Dostupné online. 
  8. ↑ LEŠEHRAD, Emanuel. Píseň modrého paprsku. ndk.cz [online]. [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  9. ↑ LEŠEHRAD, Emanuel. Hudba srdce. ndk.cz [online]. [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  10. ↑ LEŠEHRAD, Emanuel. Strážci majáku. ndk.cz [online]. [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  11. ↑ MAUPASSANT, Guy de. Naše srdce. ndk.cz [online]. [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  12. ↑ DICKENS, Charles. Črty. ndk.cz [online]. [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  13. ↑ Moderní lyrika německá. ndk.cz [online]. [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • NOSOVSKÝ, Karel. Bibliografie Emanuela Lešehrada. Literární rozhledy. 1927/28, roč. 12, čís. 2, s. 41–45. 
  • heslo Emanuel Lešehrad, in: Lexikon české literatury, díl. 2, sv. II (K–L), Praha, Academia 1993, str. 1160–1164, ISBN 80-200-0469-6
  • Jarmila Mourková: Emanuel Lešehrad: (1877–1955): Literární pozůstalost: Soupis, Praha: Literární archiv Památníku národního písemnictví, 1968
  • ŠTĚPÁNKOVÁ, Vendula. Od dekadence ke konvenci: vybraná díla Emanuela z Lešehradu. Brno: Masarykova universita, 2007. Dostupné online. 
  • Libor Vykoupil: Emanuel Lešetický z Lešehradu

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emanuel_Lešehrad&oldid=24295483“