Emanuel Lešehrad

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Emanuel z Lešehradu)
Emanuel Lešehrad
asi 1929
asi 1929
Rodné jménoJosef Maria Emanuel Lešetický z Lešehradu
Narození15. listopadu 1877
Praha Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. dubna 1955 (ve věku 77 let)
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníúředník, archivář
Období1898-
Literární hnutídekadence
Manžel(ka)Marie Lešetická-Hladíková
RodičeJosef Lešetický
PříbuzníVojtěch Lešetický – strýc
VlivyWalt Whitman

Alfred Mombert

Otokar Březina
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emanuel Lešehrad, vlastním jménem Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu (15. listopadu 1877 Praha[1] – 30. dubna 1955[2] Praha) byl český úředník, spisovatel, básník, dramatik, kritik a překladatel, sběratel, propagátor okultismu a svobodného zednářství. Byl členem Universalie.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině majora rakousko-uherské armády Josefa Lešetického (1836–1914)[3] a matky Marie, rozené Zunové (1843–1906).[4] Otec byl v roce 1889 povýšen do šlechtického stavu (jako šlechtic s predikátem „z Lešehradu“/„von Lešehrad“). Syn Emanuel studoval na gymnáziích v Plzni (1888–1889) v Praze (1889–1891), Českých Budějovicích (1891–1892) a opět v Praze (1892–1893). Pokračoval ve studiích na německé obchodní akademii v Praze (1893–1895) a středoškolská studia dokončil na České obchodní akademii v Praze, kde maturoval v roce 1897. Na této poslední střední škole byl jeho profesorem Josef Václav Sládek. Poté pracoval jako úředník ve státním zástavním úřadu (1897–1900) a na pražském Magistrátu (1900–1902). Od roku 1903 pracoval v archivu Zemské banky v Praze jako úředník, archivář, a nakonec jako přednosta archivu.

Dne 25. ledna 1905 se oženil s učitelkou, sochařkou, malířkou, spisovatelkou a překladatelkou Marií Hladíkovou (3. dubna 1889). Manželství bylo rozvedeno v roce 1913 a v roce 1919 prohlášeno za rozloučené.[1]

V letech 1906–1913 navštívil mnoho evropských zemí. Během těchto cest se zasloužil o četné kulturní styky. V průběhu první světové války spolupracoval s Maffií. Vedle svého zaměstnání spolupracoval s redakcemi nakladatelství Sfinx a Alois Srdce.

Členství ve spolcích a organizacích[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Literární tvorba[editovat | editovat zdroj]

Byl členem generace Moderní revue. Počátky jeho básnické tvorby jsou ovlivněny především „prokletými básníky“, jejichž díla rovněž překládal. Jeho romány a povídky obsahují řadu odkazů na okultní vědy a končí obvykle tragicky. Dnes je jeho literární tvorba považována za okrajovou.

Je autorem řady překladů (Stéphane Mallarmé, Paul Verlaine, Walt Whitman), v některých případech s využitím starších českých překladů. Ani tyto Lešehradovy práce nebyly kritikou příznivě přijaty. Nespornou jeho zásluhou je uvedení poesie v Čechách neznámé – japonská poesie, islandská poesie.

Jeho literární eseje a paměti mají především informativní hodnotu.

Lešehradeum[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1910 začal systematicky vytvářet svoji sbírku autogramů, rukopisů, dokumentů, fotografií a dalších artefaktů, které měly souvislost s tvorbou předních spisovatelů, básníků ale též výtvarníků, divadelníků nebo vědců.[5] Tuto sbírku v roce 1926 zpřístupnil veřejnosti ve své vile na Smíchově, v ulici Na Doubkové 4. V roce 1952 ji věnoval Národnímu muzeu a byl doživotně ustanoven správcem této sbírky.[6] Lešehradeum bylo po smrti svého zakladatele stále badatelsky přístupné ve vile Na Doubkové. Později přešlo do správy Památníku národního písemnictví a bylo přestěhováno do jeho depozitářů. Od 90. let 20. stol. probíhaly restituční řízení a následný soudní spor, po němž se vrátila vybraná část sbírek Lešehradea Lešehradovým dědicům.[7]

Alfred Mombert a Emanuel Lešehrad během Mombertovy návštěvy v Praze v roce 1906

Poesie[editovat | editovat zdroj]

  • Smutné kraje, Praha: vlastní náklad, 1898
  • Květy samoty, Praha: v. n., 1899
  • Atlantis, Praha: v. n., 1899
  • Písně na pobřeží, Praha: Hugo Kosterka, 1900
  • V dnech šerých: básně, 1896–1899, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
  • Metempsychosy: básně prosou, Praha: v. n., 1901
  • Meditace, Praha: Emanuel Stivín, 1901
  • Cestou k ráji, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
  • Jas a stín: črty a nálady, Praha: Eduard Weinfurter, 1902
  • Když kvetou růže, Královské Vinohrady: František Adámek, 1904 – básně z let 1900–1903
  • Kantileny snů a vůní jara, asi Praha: asi František Augustin Urbánek, 1905 – básně z let 1904–1905
  • Píseň modrého paprsku, Praha: Rudolf Brož, 1910 – pod pseudonymem Jiří Zachar
  • Bratrství 1919 – básně z let 1914–1918
  • Škeble oceánu 1934
  • Divotvorný snář 1935
  • Svět dětských očí 1940 – verše pro děti z let 1899–1918
  • Mys dobré naděje: verše z doby poroby a vítězství, 1945

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Paní Modrovouska: tragédie duše, Praha: Eduard Weinfurter, 1900 – román
  • Bez cíle: Román v dopisech, Sedlčany: Hlasy z Povltaví: František Černý, 1903
  • Strážci majáku Praha: Karel Weinfurter, 1906 – povídka
  • Vila na konci města, Praha: Antonín Reis, 1910 – román
  • Matylda Erhartová: román žačky Praha: František Švejda, 1910
  • Vyhoštěná – román
  • Ve vírech vášní. Novella, Praha: F. Švejda, 1911, pod pseudonymem Karel Frýs
  • Démon a jiné povídky, Praha: F. Švejda, 1911
  • O nejvyšší touze – in: 1000 nejkrásnějších novel... č.54. Praha: J. R. Vilímek, 1913

Eseje a memoáry[editovat | editovat zdroj]

  • Ideje a profily. Praha: Eduard Weinfurter, 1903, edice Kritické skizzy, svazek 1
  • Průseky, Praha: Eduard Weinfurter, 1903, edice Kritické skizzy, svazek 2
  • Básnické životy, Praha: Alois Srdce, 1935
  • Průhledy do minulosti: rodopisné záznamy a vzpomínky, Praha: Orbis, 1941

Dramata[editovat | editovat zdroj]

  • Rodina: drama o jednom dějství, Praha: Eduard Weinfurter, 1900
  • Mimo život: Drama ve 2 jednáních, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
  • Manželská komedie: Milostná aktovka, Praha: Eduard Weinfurter, po roce 1900
  • Podpora života: drama ve 3 jednáních Praha: Eduard Weinfurter : F. Švejda, 1902
  • Shroucení: Lyrická scéna o jednom dějství, Praha: v. n., 1904

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

  1. ↑ a b Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-27]. Dostupné online. 
  2. ↑ Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Česká literární bibliografie - Databáze českých literárních osobností. clo.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ Denní zprávy/Úmrtí. Český denník. 14. 3. 1914, s. 3–4
  4. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ LEŠEHRAD, Emanuel. Lešehradeum. 1. vyd. Praha: Kruh přátel Lešehradea v Praze, 1936. S. 11–20. 
  6. ↑ Knihovna Národního musea. 1. vyd. Praha: Národní museum v Praze, 1960. 235 s. S. 108
  7. ↑ Výroční zpráva Památníku národního písemnictví za rok 2005. S. 28. invenio.nusl.cz [online]. 2006 [cit. 2020-12-29]. S. 28. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NOSOVSKÝ, Karel. Bibliografie Emanuela Lešehrada. Literární rozhledy. 1927/28, roč. 12, čís. 2, s. 41–45. 
  • heslo Emanuel Lešehrad, in: Lexikon české literatury, díl. 2, sv. II (K–L), Praha, Academia 1993, str. 1160–1164, ISBN 80-200-0469-6
  • Jarmila Mourková: Emanuel Lešehrad: (1877–1955): Literární pozůstalost: Soupis, Praha: Literární archiv Památníku národního písemnictví, 1968
  • ŠTĚPÁNKOVÁ, Vendula. Od dekadence ke konvenci: vybraná díla Emanuela z Lešehradu. Brno: Masarykova universita, 2007. Dostupné online. 
  • Libor Vykoupil: Emanuel Lešetický z Lešehradu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emanuel_Lešehrad&oldid=23580044“