Dějiny Banja Luky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pohlednice z Banja Luky z roku 1905.

Druhé největší město Bosny a Hercegoviny, Banja Luka má dějiny, které se táhnou od doby přelomu středověku a novověku.

Banja Luka jako osmanské město[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o Banja Luce pochází z roku 1494[1] od Vladislava II, přesto nedaleko současného města již ve 14. století sídlil klášter a celá oblast byla Slovany osídlena od 6. století. Město ve své době proslulo tím, že se velmi dlouho bránilo útokům postupujícího Turecka směrem na severovýchod.[1] Teorve až v roce 1528 byla oblast dnešního města obsazena Turky.[2] K roku 1550 byla evidována regionální správní jednotka (náchie), která měla své sídlo v Banja Luce. Poté se město stalo sídlem nově ustaveného Bosenského sandžaku. Hlavním městem osmanské Bosny byla Banja Luka zhruba jedno staletí (před 1554–1639).[3] Díky tomu zde vznikly základy moderního města a Banja Luka tak měla zajištěnu do budoucna svoji pozici významného centra země.

Během osmanské nadvlády se zde budovat lázně (hamam), obchody (dućan), zájezdní hostince (han) a mešity (džamija); město prosperovalo, a tudíž se i rozrůstalo. Vznikalo spojením několika menších osad, které se později propojily dohromady. Z nich vynikaly především dvě; Horní město a Dolní město (srbsky Gornji Šeher a srbsky Donji Šeher. V letech 1579 až 1587 byla vybudována na příkaz Ferhada-paši Sokoloviće nová tržnice na ústí říčky Crkveny do Vrbasu. Po nějakou dobu zde také stály i dvě pevnosti (kromě dodnes dochované pevnosti Kastel[4] existovala ještě druhá, jak dokládají cestopisy Evropanů, kteří přes Bosnu a Hercegovinu v 17. století putovali).[1] K nim se řadí také i turecký cestopisec Evlija Čelebi, který navštívil celou říši, včetně tzv. evropského Turecka, tedy dnešního Balkánu. Ten v Banja Luce napočítal 216 budov, 200 řemeslných dílen apod. V této době byly také vybudovány i další mešity; Ferhadija nebo Arnaudija. Stejně jako v řadě tehdejších osmanských měst byla v Banja Luce postavena i hodinová věž – Sahat kula. Rozvoj města trval do roku 1688, kdy během Velké turecké války vstoupila do města rakouská vojska a centrum bylo vypáleno. Rakušané přes řeku Sávu na jih do Bosny útočili i později, Banja Luka a její pevnost byly napadeny i v roce 1737. Epidemie moru zasáhly město v letech 1732 (kdy si vyžádala několik tisíc obětí) a dále v letech 1813 a 1816. V polovině 19. století měla Banja Luka 1126 domů.

Rakouská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Velké reálné gymnázium v Banja Luce v roce 1903
Pohled na město v roce 1899

V létě 1878 na základě rozhodnutí z Berlínského kongresu připadla správa nad Bosnou a Hercegovinou Rakousko-Uhersku. V polovině července 1878 do města vstoupili první rakouští vojáci. Do té doby byla Banja Luka orientálním městem s deseti tisíci obyvateli.[zdroj?] Během několika desetiletí rakouské správy bylo město rozsáhlým způsobem modernizováno. Byla postavena první nemocnice, tiskárna, vybudován vodovod, založeno první gymnázium (otevřeno v roce 1895) a rozvíjel se průmysl. Využívány byly okolní hluboké lesy a v blízkosti města byla postavena pila. V roce 1888 zde byla otevřena továrna na zpracování tabáku. Původní železniční trať směřující do pohraničního města Dobrljin byla prodloužena až do Chorvatska. Ulice získaly zcela nový ráz; místní vojenský správce nařídil v polovině 80. let výsadbu stromů v ulicích, čímž město získalo početné aleje. Jejich celková délka činila 17 km.[5] Poprvé v dějinách se zde začala rozvíjet veřejná zeleň. Za několik let bylo vysázeno téměř 5000 stromů. V roce 1902 bylo v Banje Luce zprovozněno elektrické osvětlení. K rozvoji došlo i ve společenské oblasti, v roce 1903 začaly vznikat v Banja Luce první sokolské organizace a brzy poté i sportovní kluby. Počet obyvatel vzrostl poměrně značným způsobem. Zatímco v roce 1879 žilo v Banja Luce 9 560 obyvatel, roku 1910 to bylo 14 800 lidí.[6]

Do města se přesídlil značný počet obyvatel z Habsburské monarchie, včetně Čechů, kteří zde vytvořili početnou komunitu.

Rozvoj města je dobře patrný i na mapách třetího vojenského mapování z konce 19. století. Na nich je dobře patrná mimo jiné i vojenská nemocnice a kasárna, která se nacházela v místě dnešního univerzitního kampusu. Železniční stanice byla umístěna ve středu města, v prostoru současné Vidovdanské ulice.

Banja Luka v meziválečné Jugoslávii[editovat | editovat zdroj]

Po první světové válce a vzniku Království SHS připadlo město novém státu. Dne 21. listopadu 1918 do něj vstoupili vojáci srbské armády.[7] Město se stalo okresním sídlem, bylo centrem tzv. Vrbaského srezu. Od roku 1929 potom bylo ustanoveno jako sídlo Vrbaské bánoviny, hlavní správní jednotky Království Jugoslávie po převratu z 6. ledna 1929. Díky tomu zde bylo zřízeno Divadlo vrbaské bánoviny (srbochorvatsky Narodno pozorište Vrbaske banovine), dnes Národní divadlo Republiky srbské (srbsky Народно позориште Републике Српске), vznikla také ale i banka, sokolský dům a velkolepá správní budova bánoviny – bánský palác (srbochorvatsky Banski dvor), dnes sídlo prezidenta Republiky srbské. Otevřeny byly i nové školy a Etnografické muzeum; vznikl i současný hlavní most přes řeku Vrbas poté, co povodeň v zimě 1933/1934 strhla původní most.[8] Budova původního Hygienického ústavu dnes slouží jako divadlo. Zřízen byl první park v evropském slova smyslu. V první polovině 30. let byl postaven také i moderní hotel Palast, který měl sloužit i pro turisty. Byla zde také zřízena i turistická kancelář.[9] V roce 1931 byla rovněž zavedena i městská autobusová doprava, stejně jako meziměstské autobusové linky do větších sídel tehdejší země a na jaderské pobřeží. Čilý stavební ruch učinil z Banja Luky jedno z nejrychleji se rozvíjejích měst na území Bosny a Hercegoviny, a to i přes skromné finanční možnosti královské Jugoslávie.

Mešita Ferhadija v druhé polovině 20. století

V předvečer druhé světové války na Balkáně byla celá Bosna a Hercegovina připojena k nově vyhlášenému nezávislému státu Chorvatsko. Banja Luka spadala v rámci něj do zóny německého vlivu a byly zde přítomni vojáci Wehrmachtu. Představitelé nové moci z chorvatského hnutí Ustaša pro své účely zabrali několik reprezntativních budov v centru města, včetně bánského paláce.[10] Ustašovci, kteří řídili chorvatský fašistický stát, velmi rychle všechny židy vyhnali do koncentračních táborů (nejvíce do Jasenovace).[zdroj?] Dvě místní synagogy (sefardská a aškenazská) byly zbořeny. Za ustašovské nadvlády nad městem byli i masakrováni a utlačováni zdejší Srbové (7. února 1942 jedna četa ustašovců pod vedením Јosipa Mislova takto zabila kolem 2 500 Srbů), pravoslavné kostely byly zbořeny.[11] Luftwaffe město bombardovala dne 9. dubna 1941, ke konci války bombardovalo Banja Luku rovněž i sovětské letectvo. Během prvního uvedeného vzdušného úderu byl poničen pravoslavný chrám, který později nařídila okupační správa zničit.[10] Město rovněž sloužilo jako základna okupačním vojskům pro útoky proti partyzánům v pohoří Kozara.[12] Dne 22. dubna 1945 bylo město osvobozeno jednotkami partyzánů,[10] přesněji 6. krajinskou brigádou, kterou vedl Milančić Mijević.[13] Konec války ve městě připomíná památník obětí druhé světové války, který byl v roce 1961 odhalen na vrcholu Banj brdo.

Město po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl v Banja Luce uskutečněn soudní proces se skupinou Viktora Gutiće, místních správců regionu Banja Luky[14] během ustašovské nadvlády.[15]

Do roku 1948 bylo v Banja Luce založeno okolo třiceti státních společností, které se měly věnovat různým oblastem výroby a obchodu. Byly zřízeny jak znárodněním stávajících podniků,[zdroj?] tak vznikem i zcela nových. Mezi nové společnosti patřila např. i firma Stočar, která byla v roce 1950 v Jugoslávii prohlášena nejlepším obchodním podnikem. Založena byla i firma s názvem Rudi Čajavec, která byla v Jugoslávii známá výrobou televizorů.[16] Město se rozšířilo do svého okolí, byla přebudována síť vodovodů a kanalizací. Modernizována byla i železnice, a to za pomoci mládežnických brigád.[17] I přesto velmi dlouhou dobu železnice vedla ještě ve staré trase přímo středem města.[18]

V noci z 26. října na 27. října 1969 byla Banja Luka těžce poničena zemětřesením. Jeho epicentrum se nacházelo pod středem města, na Richterově stupnici dosáhly otřesy šestého stupně. Budova Titanik v centru města se zřítila k zemi a na jejím místě je dnes centrální náměstí s obchodním domem Boska (otevřen v roce 1978[19]). Zničeny byly i další budovy, např. historický objekt zemské banky (Landesbank) od architekta Josipa Vancaše. S opravou města pomohla celá Jugoslávie; školské, kulturní ale i jiné organizace. Pomoc přišla i ze zahraničí.[20] Symbolem zemětřesení se staly hodiny s datumem a časem 9:11, připomínající moment otřesů.[21]

V roce 1971 byly k Banja Luce připojeny okolní vesnice (Brda, Bukvaluk, Česma, Čifluk, Delibašino Selo, Derviši, Mađir, Novakovići, Petrićevac, Presnače, Rebrovac, Šibovi, Vrbanja, Vujinovići a část vesnice Drakulić). V roce 1975 byla otevřena Univerzita v Banja Luce.[22] Schválen byl rovněž i nový územní plán města, který předpokládal moderní výstavbu a vznik nových sídlišť i moderních objektů v centru města namísto těch, které se zřítily při zemětřesení. V roce 1991 dostal tento územní plán svého nástupce. Díky zemětřesení se posílil moderní duch města na úkor starších staveb, především z období osmanské a rakousko-uherské nadvlády. V lokalitě Borik vyrostly věžové domy.[5]

Obnova mešity Ferhadija v roce 2007

V roce 1990 se v Banja Luce uskutečnila historicky poslední pracovní akce mládeže (ORA).[23]

Banja Luka za války v Bosně a v 21. století[editovat | editovat zdroj]

Během války v Bosně a Hercegovině (1992–1995) nedocházelo v Banja Luce a jejím okolí k větším střetům mezi znepřátelenými stranami. Rovněž muselo z města odejít na 30 000 Chorvatů a bosenských Muslimů, do Banja Luky se zas nastěhovali Srbové, kteří přišli jako vnitřně vysídlené osoby z území dnešní Federace Bosny a Hercegoviny a Chorvatska. Během války bylo zničeno značné množství staveb z doby osmanské nadvlády, mimo jiné všech šestnáct mešit[2], mezi kterými vynikala Ferhadija (postavená roku 1579[4]), zapsaná do seznamu UNESCO. Na sever od města bylo zřízeno velitelství mezinárodních jednotek SFOR, MND SW (multinárodní divize jihozápad). Daytonskou dohodou z roku 1995 bylo stanoveno, že Banja Luka připadne Republice srbské.

V roce 1997 byl přijat Zákon o městu Banja Luka, kterým bylo vymezeno nové území města (původně opštiny Banja Luka).

V roce 2002 byl rekonstruován park Petra Kočiće v centru města. Rovněž byly obnoveny mešity, které byly zničeny během války. V roce 2007 bylo ve městě otevřeno Administrativní centrum vlády Republiky srbské, které zahrnuje úřední budovy správy uvedené entity. Pokračovala i postupná obnova města. V první polovině 21. století bylo v Banja Luce dochováno okolo dvou set staveb z dob Osmanské říše[5].

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c KREŠEVLJAKOVIĆ, Hamdija. Stari bosanski gradovi. Sarajevo: [s.n.], 1953. S. 26. (srbochorvatština) 
  2. ↑ a b PHILLIPS, Douglas A. Modern World Nations: Bosnia and Herzegovina. [s.l.]: Chelsea House Publishers, 2004. 117 s. Dostupné online. ISBN 0-7910-7911-2. S. 86. (angličtina) 
  3. ↑ DONIA, Robert J. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Institut za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 45. (bosenština) 
  4. ↑ a b Vodič za idealan vikend odmor u Banja Luci. Dnevni Avaz [online]. [cit. 2021-09-28]. Dostupné online. (bosensky) 
  5. ↑ a b c Grad na Vrbasu / Banja Luka danas: Ostalo je svega, a najviše Jugoslavije. Radio Sarajevo [online]. [cit. 2022-01-02]. Dostupné online. (bosensky) 
  6. ↑ DONIA, Robert J. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Institut za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 87. (bosenština) 
  7. ↑ Dan kada je srpska vojska oslobodila Banjaluku 1918. godine. Banjaluka.com [online]. [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (srbsky) 
  8. ↑ Znate li da i Banjaluka kao i Beograd ima “Brankov most”?. Banjaluka.com [online]. [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (srbsky) 
  9. ↑ Vozovi su nekad tutnjali kroz centar Banjaluke. Banjaluka.com [online]. [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (srbsky) 
  10. ↑ a b c Mračne tajne najljepših zdanja: Ustaše sinagogu pretvorile u javnu kuću, u koncertnoj dvorani bila konjušnica. Banjaluka.com [online]. [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (srbsky) 
  11. ↑ DONIA, Robert J. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Institut za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 202. (bosenština) 
  12. ↑ DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 23. (srbochorvatština) 
  13. ↑ Čovjek koji je oslobodio Banjaluku. Banjaluka.com [online]. [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (srbsky) 
  14. ↑ Článek na portálu Glas Srpske (srbsky)
  15. ↑ DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 103. (srbochorvatština) 
  16. ↑ CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 113. (angličtina) 
  17. ↑ DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 108. (srbochorvatština) 
  18. ↑ Vozovi su nekad tutnjali kroz centar Banjaluke. Banjaluka.com [online]. [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (srbsky) 
  19. ↑ Banjaluka nekad i sad: Od Titanika do Boske. Banjaluka.com [online]. [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (srbsky) 
  20. ↑ DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 277. (srbochorvatština) 
  21. ↑ Krivi sat nakon zemljotresa u Banjaluci stao u 9.14, a ne u 9.11. Nezavisne [online]. [cit. 2022-01-02]. Dostupné online. (srbsky) 
  22. ↑ CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 99. (angličtina) 
  23. ↑ GRANDITS, Hannes; TAYLOR, Karin. Sunčana strana Jugoslavije: Povijest turizma u socijalizmu. Záhřeb: CEU Press, 2013. ISBN 978-953-7963-03-3. S. 289. (chorvatština) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dějiny_Banja_Luky&oldid=23599163“