Antonín Lenz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Antonín Lenz
Antonín Lenz (1889)
Narození 20. února 1829
Hrbov u Netolic
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 2. října 1901 (ve věku 72 let)
Praha-Vyšehrad
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo odpočinku Vyšehradský hřbitov
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Lenz (20. února 1829 Hrbov u Netolic[1]2. října 1901 Praha-Vyšehrad[2]), byl český katolický kněz, pedagog na biskupském semináři v Českých Budějovicích, kanovník a probošt Vyšehradské kapituly, poslanec českého sněmu a panské sněmovny. Úzce spolupracoval s biskupem Jirsíkem, který ho inspiroval k dalšímu studiu a literární tvorbě. Napsal několik náboženských pojednání, v nichž se zabýval věroučnými otázkami, hodnotil Jana Husa, Petra Chelčického a další náboženské myslitele a pod pseudonymem Jan Brázda ze Zlámané Lhoty polemizoval s proticírkevními názory Alfonse Šťastného.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodiče byli zaměstnáni na schwarzenberském panství, otec mu zemřel v útlém dětství. Navštěvoval německé a latinské školy, ale učil se i česky.[3] V roce 1850 vstoupil do semináře v Českých Budějovicích, kde strávil čtyři šťastná léta.[3] Na kněze byl vysvěcen 23. července 1854.[4] a stal se nakrátko kaplanem v Jílovicích. Se svolením biskupa Jirsíka se zapsal na pražskou filosofickou fakultu, kde se připravoval na povolání učitele matematiky a fyziky. Kněžské povolání jej ale lákalo víc a zanedlouho se vrátil zpět do jižních Čech. Působil jako kaplan v Budislavi a Deštné, kde zastával většinu úkolů místního nemocného faráře.[3] Roku 1861 úspěšně absolvoval zkoušky na bohoslovecké fakultě v Praze a byl biskupem Jirsíkem jmenován členem katedry (stolice) dogmatiky a patrologie na budějovickém semináři.[3] S biskupem úzce spolupracoval, chodili spolu na procházky a diskutovali. V té době začal také literárně tvořit. Když Jirsík vyslovil obavy z šíření bezbožství mezi českou inteligencí[3] (zřejmě i v důsledku aktivit padařovského sedláka Alfonse Šťastného, který roku 1869 demonstrativně vystoupil z církve[5] a v následujících letech vydával protináboženské spisy),[6] zareagoval Lenz napsáním několika brožur pod pseudonymem Jan Brázda ze Zlámané Lhoty, v němž tyto názory populární formou vyvracel z hlediska katolické církve.[3] Vedle toho psal i odborné texty.[3] Roku 1866 získal titul doktora teologie.[4]

Roku 1881, po dvaceti letech učitelského působení v Budějovicích, byl zvolen kanovníkem ve Vyšehradské kapitule a 10. prosince 1887, po smrti Václava Štulce, jeho nástupcem v úřadu probošta.[3] Brzy poté se stal poslancem českého zemského sněmu. Roku 1889 byl zvolen doživotním členem panské sněmovny.[4] Vedle toho byl i předsedou církevního soudu, konsistorním radou, biskupským notářem, členem Královské české společnosti nauk, členem vedení ústavu pro hluchoněmé v Praze a dalších dobročinných a vlasteneckých spolků. Byl nositelem titulu „komtur řádu císaře Františka Josefa s hvězdou“ a čestným občanem obce Deštná.[7]

Zemřel na rakovinu ledvin.[8]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Literárně činný byl od roku 1861, kdy začal publikovat články v Časopise katolického duchovenstva.[3] Samostatně vydal např.:

  • Jan Brázda, sedlák ze Zlámané Lhoty, v půtce se sedlákem Alfonsem Šťastným, čili, Kratochvilné a velmi poučlivé dopisy o přeukrutné učenosti kandidáta filosofie Alfonsa Šťastného, sedláka v Padařově, uložené v jeho nejnovějším spisu "Ježíš a jeho poměr ku křesťanství" (1873)
  • Filosofie Jana Brázdy ze Zlámané Lhoty o nesmrtelnosti lidské duše, čili, První výstřel Brázdův naproti nábožnému spisu Alfonse Šťastného o spasení po smrti (1874)
  • Pohroma principu mravnosti Padařovské, čili materialistické (1875)
  • Učená rozprava Jana Brázdy, sedláka ze Zlámané Lhoty, o Jsoucnosti Boží, čili, Druhý výstřel proti nábožnému spisu Alfonsa Šťastného o spasení po smrti (1875)
  • Mariologie, čili, Učení církve katolické a v církvi chované o Matce Boží (1879)
  • Anthropologie katolická: skromný příspěvek ku dogmatické theologii (1882)
  • Petra Chelčického učení o očistci (1885)
  • Socialismus v dějinách lidstva a jeho povaha a církev katolická jedině schopná ku řešení sociální otázky (1893)
  • Apologie sněmu kostnického v příčině odsouzení 45 vět Jana Viklifa (1896)
  • Jest pravdou nepochybnou že umřel Mistr Jan Hus za své přesvědčení a že jest mučedníkem za pravdu? (1898)

V roce 1901 uveřejnil v kalendáři Svatý Hostýn obšírnou studii o Janu Husovi, v níž z pohledu kanonického práva dokazoval, že Hus nezemřel za své přesvědčení a není mučedníkem, že byl upálen světskou mocí a církev naopak žádala jen mírné potrestání. Na druhou stranu Lenz oceňoval jeho zásluhy o českou vzdělanost a literaturu. Kritika na této práci oceňovala důkladné studium a hluboké náboženské přesvědčení autora, uznala omezení, která měl jako člen katolické hierarchie, ale nesouhlasila s některými ostrými výroky na Husovu adresu ani se závěry o nevině církve na jeho upálení na hranici.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv.Petra a Pavla na pražském Vyšehradě
  3. a b c d e f g h i Th. Dr. P. Antonín Lenz. Zlatá Praha. 1889-01-11, roč. 6, čís. 8, s. 96. Dostupné online [cit. 2010-11-13]. 
  4. a b c Denní zprávy. Úmrtí. Národní listy. 1901-10-02, roč. 41, čís. 271, s. 4. Dostupné online [cit. 2010-11-13]. 
  5. ŠŤASTNÝ, Alfons. P. Janu Val. Jirsíkovi, toho č. biskupu katolickému v Budějovicích!. Národní listy. 1869-11-02, roč. 9, čís. 303, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  6. Denní zprávy. Alfons Šťastný zemřel. Národní listy. 1913-11-10, roč. 53, čís. 309, s. 2. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  7. Monsignor dr. Antonín Lenz. Národní listy. 1901-10-03, roč. 41, čís. 272, s. 7. Dostupné online [cit. 2010-11-13]. 
  8. Probošt vyšehradské kapituly dr. Lenz .... Národní listy. 1901-09-24, roč. 41, čís. 264, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-11-13]. 
  9. HEJRET, Jan. Denní literatura. II. Díla o Husovi. Národní listy. 1901-07-06, roč. 41, čís. 10, s. 3 (příloha). Dostupné online [cit. 2010-11-13]. 

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]