Alfons Ferdinand Šťastný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Alfons Ferdinand Šťastný
Alfons Ferdinand Šťastný
Narození 19. dubna 1831
Štěkeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 8. listopadu 1913 (ve věku 82 let)
Padařov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Politická strana Národní strana svobodomyslná
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Strašidlo věřících – Alfons Šťastný z Padařova (Humoristické listy 1874)

Alfons Ferdinand Šťastný (19. dubna 1831 Štěkeň[1]8. listopadu 1913 Padařov[2]) byl český statkář, filosof a politik, propagátor ateismu a myšlenkový zakladatel agrárního hnutí v Čechách.

Po nedokončených univerzitních studiích převzal v roce 1855 vedení rodinného statku v Padařově u Tábora. Veřejně na sebe upozornil v roce 1869, kdy demonstrativně vystoupil z katolické církve na protest proti rozhodnutí biskupa Jirsíka o přeložení místního kaplana. V 70. letech 19. století vydal několik publikací s velkým ohlasem, v nichž popíral základní principy křesťanství a kritizoval úzké propojení církve a státu. Založil proticírkevní spolek „Přátelé svobody svědomí“. Roku 1874 spoluzakládal mladočeskou stranu. Na její půdě i mimo ni usiloval o zlepšení poměrů rolnictva. Když získal dojem, že mladočeské vedení nemá o venkovskou problematiku dostatečný zájem, založil v 90. letech Českomoravskou stranu hospodářskou, za kterou byl dvakrát zvolen do českého sněmu. Vlastním nákladem vydával Selské noviny. Snil o evropské unii a jednotném celosvětovém jazyku. Svými názory i osobními vlastnostmi řadu venkovanů odpuzoval, nestal se jednotící postavou a v praktické politice se nakonec prosadili jiní. Za první Československé republiky byl připomínán jako patriarcha a zakladatel českého agrarismu. Tomáš Garrigue Masaryk ho považoval za typického představitele svobodomyslnosti.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec byl židovský obchodník se střižním zbožím Jakub Rosenauer, který se roku 1804 nechal s manželkou pokřtít a při té příležitosti přijal jméno Antonín Šťastný.[3] Alfons navštěvoval obecnou školu v Praze, poté na Plzeňsku absolvoval ranhojičský kurs[3] a dále studoval souběžně na gymnáziu a technické škole ve Vídni. V letech 1853–56 byl zapsán na pražské lékařské fakultě,[3] ale roku 1855 zanechal studií a ujal se vedení rodinného statku v Padařově, kde hospodařil do konce života. V letech 1863 a 1864 se znovu zapsal na univerzitu, ale studium nedokončil ze zdravotních důvodů.[4]

Spor s církví[editovat | editovat zdroj]

V 70. letech 19. století se stal významným kritikem katolické církve a náboženství obecně. Jeho prvním projevem byl otevřený dopis budějovickému biskupovi J. V. Jirsíkovi z listopadu 1869, v němž oznámil své vystoupení z církve z důvodu (podle něj) nespravedlivého přeložení dosavadního jistebnického kaplana do jiné obce.[5] Přidala se k němu i manželka a tři další rodiny.[6] Dopis okamžitě vyvolal negativní ohlas; například redaktor jihočeského listu Budivoj se pozastavoval nad tím, že tak zásadní životní rozhodnutí učinil jen ze zlosti nad jednotlivou křivdou a ve snaze potrestat biskupa, nikoliv kvůli nesouhlasu s věroukou; podle něj tím projevil, na jak lehkou váhu bere náboženství.[7]

V průběhu 70. let vydal sedm brožur, v nichž vystupoval proti církevní autoritě.[4] Nesouhlasil s dogmatem o papežské neomylnosti, které bylo v té době přijato; považoval to za projev extrémního centralismu, který na rozdíl od rakouského nebyl omezený žádnou ústavou a vzhledem k úzkému propojení církevní a státní moci se dotýkal všech Čechů, včetně nevěřících.[8] Mnohem větší rozruch vyvolal spisem Ježíš a jeho poměr ku křesťanství (1873),[9] v němž mimo jiné popíral božský původ Ježíše Krista. Rouhání v této knize si vysloužilo ostré kritické odsouzení z katolických[10] i nekatolických[11] kruhů a zesměšňování ze strany duchovních[12] i v populárních časopisech.[13] Obdobný ohlas[14] měla i brožura O spasení po smrti.[15]

Roku 1873 převzal od Josefa Baráka řízení časopisu Svoboda,[16] kde mu již dříve vyslovili podporu.[17] Na jeho stránkách chtěl bojovat proti papežské neomylnosti, ale doktrína byla mezitím přijata a Šťastný se marného úsilí i redaktorského místa vzdal.[4]

Na jaře 1873 uspořádal biskup Jirsík v Jistebnici desetidenní „svatou misii“ na podporu katolické víry, zřejmě i v reakci na veřejná vystoupení „neznaboha z blízka“ (jak označovali Šťastného při kázáních okolní kněží).[18] Naopak Šťastný v únoru následujícího roku založil proticírkevní spolek „Přátelé svobody svědomí“. Jeho stanovy nevyžadovaly ateismus a připouštěly členství katolíků a dalších křesťanů; nepovolovaly ale účast na církevním životě a veřejných náboženských obřadech, jako např. bohoslužbách a poutích. I pohřeb měl mít člen spolku občanský, bez účasti kněze.[19][20][21]

V roce 1880 byl vylosován za porotce u soudu v Táboře, odmítl ale jako ateista složit předepsanou přísahu na Boha a výkon funkce mu nebyl umožněn. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil s argumentem, že občan, který nevěří v Boha, postrádá vlastnosti požadované zákonem pro porotce.[22][23]

Politická činnost[editovat | editovat zdroj]

Alfons Šťastný se věnoval politice nejprve na místní a regionální úrovni, odkud později přešel k celostátním tématům.[24] Například v letech 1869–71 jako padařovský starosta bojoval s táborským okresním hejtmanem proti rozdělení obce na dva školní okrsky a proti pokutě, kterou navzdory nevyřešeným otázkám naúčtoval okres obci.[25]

Roku 1874 spoluzakládal mladočeskou stranu.[26] V roce 1888 založil v Písku Zemský spolek politicko-hospodářských malostatkářů s cílem prosazovat zájmy rolnictva v mladočeské straně,[26] čímž opět vyvolal kontroverze.[27] Když o rok později vznikla Selská jednota pro království české,[28] stal se redaktorem jejího listu Selské noviny a v jejich vydávání pokračoval vlastním nákladem[4] až do roku 1912.[26] Zastával se v něm stavovských sociálních zájmů, ale i státních práv Českého království v rámci monarchie.[4] Jeho novinářským stylem se inspiroval například Ignát Herrmann a pozdější šéfredaktor agrárního listu Venkov, Josef Vraný.[24]

V září 1890 svolal rakouskou selskou konferenci – schůzku poslanců za venkovské obce Předlitavska. Společně přijali Program rolnictva Rakouska, který měli v říšské radě prosazovat bez ohledu na politickou příslušnost.[26][29]

V 90. letech se jeho názory postupně dostávaly do rozporu s politikou mladočechů. V září 1891 založil Českomoravskou stranu hospodářskou.[26] Otevřeně vystupoval proti mladočeským poslancům (podle vlastních slov je káral a napomínal, aby nepoškozovali stranu), čímž vyvolával spory a mladočeši se od něj při různých příležitostech distancovali.[30][31] V roce 1895 a 1901 byl za svou stranu zvolen do českého sněmu.[4]

Jeho politické ambice se neomezovaly na zájmy českých rolníků, ačkoliv k nim měl vždy nejblíže. Usiloval určitou dobu také o spojení svobodymyslných Čechů s podobně smýšlejícími Němci, toužil po vytvoření evropské unie s jednotným celním územím a parlamentem a podporoval rozšíření světového jazyka volapük.[24] Prosazoval obnovení státních práv českého království a zastával se i zájmů živnostníků a dělníků.[24] Vyslovil názor, že plat soudního úředníka musí být skvělý, má-li stát mít spravedlivé soudnictví.[24]

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Šťastný byl ve své době výrazným myslitelem a politickým představitelem, s řadou příznivců i odpůrců. Formální vysokoškolské vzdělání nedokončil, k většině názorů se propracoval samostudiem a postupem času je měnil. Tomáš Garrigue Masaryk ho považoval za typického představitele svobodomyslnosti.[24] Jeho myšlenky, zejména v náboženské oblasti, byly odvážné obsahem i formou a vyvolávaly senzaci.[24] Ve veřejném životě byl ale spíš dogmatik než praktický politik.[26] Osobními vlastnostmi odpuzoval část představitelů rolnictva a nebyl osobou, která by mohla sjednotit venkov. Agrární stranu, později proslulou v době první Československé republiky, založili ještě za jeho života jiní.[26] Tato strana se ale k jeho odkazu v následujících letech hlásila. Např. roku 1931 mu odhalili poslanci František Staněk a Rudolf Beran pomník v rodné Štěkni. O čtyři roky později byla umístěna i pamětní deska na jeho dům v Padařově.[32] Je považován za zakladatele či patriarchu českého agrarismu.[24]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • O doplnění našeho národního programu (1872)
  • Politické strany u nás a jinde (1873)
  • Dekret o neomylnosti papeže římského a jeho význam praktický (1873)
  • Ježíš a jeho poměr ku křesťanství (1873)
  • K otázce školní (1873)
  • O spasení po smrti (1873)
  • Encyklika a syllabus otce svatého Pia IX. a Encyklika a syllabus syna nové doby (1874)
  • O mravnosti rozumové (1874)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. a b c Ferdinand Šťastný (1831-1913) Slavné osobnosti Štěkně (www.steken.cz)
  4. a b c d e f Denní zprávy. Alfons Šťastný zemřel. Národní listy. 1913-11-10, roč. 53, čís. 309, s. 2. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  5. ŠŤASTNÝ, Alfons. P. Janu Val. Jirsíkovi, toho č. biskupu katolickému v Budějovicích!. Národní listy. 1869-11-02, roč. 9, čís. 303, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  6. ŠŤASTNÝ, Alfons. Vystupování z církve katolické. Svoboda. 1869-11-10, roč. 3, čís. 21, s. 622-623. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  7. Pan Šťastný,.... Budivoj. 1869-11-07, roč. 5, čís. 89, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  8. ŠŤASTNÝ, Alfons. Dekret o neomylnosti papeže římského a jeho význam praktický. Praha: A. Šťastný, 1873. 75 s. Dostupné online. 
  9. ŠŤASTNÝ, Alfons. Ježíš a jeho poměr ku křesťanství. Praha: A. Šťastný, 1873. 195 s. Dostupné online. 
  10. PODLAHA, Jan Václav. Ježíš ve světle pravdy a ve světle zdravého rozumu. Praha: Katolický spolek tiskový, 1876. 224 s. Dostupné online. 
  11. Nejnovější hnutí náboženské u nás v Čechách. Hus. 1874-01-01, roč. 5, čís. 3, s. 42. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  12. LENZ, Antonín. Jan Brázda, sedlák ze Zlámané Lhoty, v půtce se sedlákem Alfonsem Šťastným, čili, Kratochvilné a velmi poučlivé dopisy o přeukrutné učenosti kandidáta filosofie Alfonsa Šťastného, sedláka v Padařově, uložené v jeho nejnovějším spisu "Ježíš a jeho poměr ku křesťanství. Praha: A.G. Steinhauser, 1873. 129 s. Dostupné online. 
  13. Stenografické zápisky z valné schůze svobodných myslitelů. Humoristické listy. 1874-06-06, roč. 16, čís. 25, s. 98. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  14. LENZ, Antonín. Učená rozprava Jana Brázdy, sedláka ze Zlámané Lhoty, o Jsoucnosti Boží, čili, Druhý výstřel proti nábožnému spisu Alfonsa Šťastného o spasení po smrti. Praha: A.G. Steinhauser, 1875. 115 s. Dostupné online. 
  15. ŠŤASTNÝ, Alfons. O spasení po smrti. Praha: A. Šťastný, 1873. 119 s. Dostupné online. 
  16. BARÁK, Josef. Přátelé!. Svoboda. 1873-11-25, roč. 7, čís. 22, s. 702. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  17. Volné myšlenky o brošurce Alfonsa Šťastného: O doplnění našeho národního programu. Svoboda. 1872-12-10, roč. 6, čís. 23, s. 720. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  18. Svatá misie v Jistebnici. Svoboda. 1873-04-25, roč. 7, čís. 8, s. 251-253. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  19. Časové rozhledy. Opavský týdenník. 1874-03-21, roč. 1874, čís. 12, s. 91-93. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  20. Časové rozhledy. Opavský týdenník. 1874-03-28, roč. 1874, čís. 13, s. 98-100. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  21. Časové rozhledy. Opavský týdenník. 1874-04-18, roč. 1874, čís. 16, s. 122-124. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  22. Atheista nesmí býti porotcem. Národní listy. 1880-11-16, roč. 20, čís. 275, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  23. Město Žižkovo hnízdem kněžourů. Dělnické listy. 1880-10-06, roč. 3, čís. 19, s. 148. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  24. a b c d e f g h Ze života Alfonse Šťastného. Národní politika. 1931-04-18, roč. 49, čís. 107, s. 1 (příloha). Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  25. TRAUB, Hugo. Listy z kraje. Národní listy. 1871-03-24, roč. 11, čís. 82, s. 5. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  26. a b c d e f g Dobrý, Sláva: Patriarcha českého agrarizmu A. Šťastný (venkovskyden.blogspot.com)
  27. To by nám scházelo!. Národní politika. 1888-04-05, roč. 6, čís. 95, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  28. Různé zprávy. Selská jednota. Budivoj. 1889-05-19, roč. 25, čís. 40, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  29. Denní zprávy. Z Vídně, 8. září. Národní listy. 1890-09-09, roč. 30, čís. 248, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  30. Proti odpadlictví Alfonsa Šťastného. Národní listy. 1892-07-22, roč. 32, čís. 201, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  31. Definitivní mínění p. Alfonsa Šťastného. Národní listy. 1892-11-26, roč. 32, čís. 327, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  32. 8.11.2008 95. výročí úmrtí Alfonse Šťastného (www.steken.cz)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]