Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Antilopka pižmová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxAntilopka pižmová
alternativní popis obrázku chybí
Antilopka pižmová
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
(jako Nesotragus moschatus)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída savci (Mammalia)
Řád sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď turovití (Bovidae)
Rod antilopka (Nesotragus)
Binomické jméno
Nesotragus moschatus
von Düben, 1846
Rozšíření antilopky pižmové ve východních a jihovýchodních částech Afriky (červeně)[2]
Rozšíření antilopky pižmové ve východních a jihovýchodních částech Afriky (červeně)[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antilopka pižmová (Nesotragus moschatus), přezdívaná též suni, je druh antilopky z čeledi turovití zařazený na základě genetické analýzy z roku 2014 do rodu Nesotragus. Předchozí systematika, kterou uznává Integrated Taxonomic Information System, jej řadí do rodu Neotragus, který však dle této nové analýzy zahrnuje pouze druh antilopka trpasličí (Neotragus pygmaeus). Rozpoznáváno je někdy až pět poddruhů. Druh obývá východní a jihovýchodní Afriku, rozšířil se do států Keňa, Malawi, Mosambik, Jihoafrická republika, Tanzanie a Zimbabwe, kde osídlil převážně husté lesy.

Antilopka pižmová může mít jako druh různé, ale u každého jedince jednotné, zbarvení, jenž se pohybuje od šedé po kaštanovou. Směrem ke spodní straně těla barva bledne a spodek těla je pak již plně bílý. Suni patří mezi nejmenší druhy antilop. Na výšku měří 33 až 35 cm a na délku asi 57 až 62 cm bez ocasu. Samci jsou vybaveni krátkými černými rohy a vyvinuly se u nich také mohutné preorbitální žlázy v koutku oka, kterými je vylučováno pižmo sloužící k vymezení teritoria. I samice mají tyto žlázy, jsou však menší.

Druh je plachý, aktivní hlavně během pozdních večerních a brzkých ranních hodin. Živí se převážně spadanými listy rostlin. Žije spíše samotářsky a vykazuje teritorialitu, své malé území si samci i samice hájí před jedinci stejného pohlaví, území samců a samic se však mohou překrývat. Rozmnožování může probíhat celoročně, samici se rodí obyčejně jedno mládě, jež schovává ve vysoké trávě. Jeho vývoj je rychlý a za tři dny již konzumuje pevnou stravu. Pohlavní dospělosti je dosaženo za 6 až 18 měsíců.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený taxon, i tak však hrozby existují: nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí a také lov jak ze strany zdivočelých psů, tak ze strany lidí.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Druh popsal Magnus Vilhelm von Düben roku 1846.[3] Jeho původní umístění byl rod Nesotragus,[4] tradiční systematika, kterou uznává Integrated Taxonomic Information System, řadí antilopku pižmovou do čeledi turovití (Bovidae) a v ní do rodu Neotragus společně s antilopkou zakrslou (Neotragus batesi) a antilopkou trpasličí (Neotragus pygmaeus).[3][2] Tyto antilopky poté s dalšími rody tvořily polyfyletický tribus Neotragini.[5]

Genetická analýza vydaná v roce 2014 určila, že antilopky pižmová a zakrslá nejsou tolik příbuzná s antilopkou trpasličí; tyto dva druhy tedy přesunula do obnoveného rodu Nesotragus,[5] ve kterém antilopka pižmová představuje typový taxon;[6] antilopka trpasličí byla ponechána v rodu Neotragus. Do rodu Nesotragus řadí antilopku pižmovou i Mezinárodní svaz ochrany přírody a zároveň uvádí původní název Neotragus moschatus jako vědecké synonymum.[7] U tohoto druhu je hodnoceno někdy až pět poddruhů, které se rozšířily následovně:[4][8]

  • N. m. moschatus (von Düben, 1846); Zanzibar
  • N. m. akeleyi (Heller, 1913); Keňa
  • N. m. kirchenpaueri (Pagenstecher, 1885) ; Keňa, pevninská Tanzanie, korálový ostrov Mafia (patřící státu Tanzanie)
  • N. m. livingstonianus (Kirk, 1865); severně od Zimbabwe (Tanzanie, Malawi, Mosambik)
  • N. m. zuluensis (Thomas, 1898) (uvádí například Kingdon); Jihoafrická republika (KwaZulu-Natal), Zimbabwe, jih Mosambiku.

Integrated Taxonomic Information System rozlišil u antilopky pižmové subspecie čtyři, poddruh akeleyi neuvádí,[3] v jiných zdrojích (Castelló) je antilopka trpasličí považována za monotypický taxon (nevytvářející poddruhy) a její subspecie livingstonianus a kirchenpaueri jsou zde osamostatněny na samostatné druhy.[9] Genetická výbava antilopky pižmové se může v různých lokalitách lišit. Byl zaznamenán karyotyp 2n = 56 chromozomů, ale také například 52 chromozomů.[4] Podle studie z roku 2014 vychází jako nejbližší příbuzná rodu Nesotragus impala (Aepyceros melampus).[5]

Antilopka pižmová se nazývá také suni, název pochází z její domoviny, jihovýchodní Afriky.[10]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Antilopka pižmová je zvířetem afrotropické oblasti, africký endemit. Vyskytuje se ve východní a jihovýchodní Africe, hlavně východně od Velké příkopové propadliny. Suni byl zaznamenán v těchto státech: Keňa, Malawi, Mosambik, Jihoafrická republika, Tanzanie a Zimbabwe. V Keni obývá hlavně jihovýchodní část státu, nejseverněji zde lze antilopku zaznamenat například v pohoří Aberdare (asi sto kilometrů severně od města Nairobi) či masivu Mount Kenya. V Tanzanii obývá východ, objevit ji lze například v částech Ngorongoro, Mbulu a dalších oblastech, a areál se táhne přes zbylé zmíněné státy až po Jihoafrickou republiku. Jedna z devíti jihoafrických provincíí KwaZulu-Natal pak představuje nejjižnější místo výskytu, konkrétně zdejší Jezero svaté Lucie. Druh se vyskytuje rovněž na některých ostrovech, jako je Zanzibar, který obývá jeden z možných poddruhů N. m. moschatus. Za možnou oblast výskytu je považováno Svazijsko, v Zambii nebyl suni objeven.[4][7][8][11] Pokud je suni považován za monotypický druh (více v taxonomii), obývá pouze Keňu, Malawi, Mosambik a Tanzanii.[9]

Antilopka pižmová je lesním druhem, preferuje především husté lesy s vyvinutým stromovým baldachýnem. Často ji lze najít v lesích pobřežních či podhorských, obývat může i ty suché nebo sekundární (lesy vzniklé obnovou po požáru, těžbě, polomu či jiném velkém narušení); v některých oblastech prosperuje i v lidmi narušených lesních stanovištích.[4][2][7][11] Husté lesy jsou pro suniho důležité jak z hlediska získávání potravy, tak z hlediska dobrého úkrytu.[8] Žije až do nadmořské výšky 2700 metrů.[7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Antilopka pižmová patří mezi nejmenší druhy antilop vůbec.[12] Tělo dosahuje délky mezi 57 až 62 cm, s ocasem činí délka samců 65,9–72,7 cm a samic 66,3 až 71,6 cm. Ocas měří asi 8 až 13 cm (průměrně 9,7 cm u samců a 9,6 cm u samic), na výšku pak antilopka měří 33 až 35 cm.[4][9] Hmotnost činí 4 až 6 kg.[11] Tělo je štíhlé, kompaktní, zadek je položen vysoko. Tělo nesou dlouhé štíhlé nohy. Krk je krátký, nasazena je na něj široká špičatá hlava nesoucí pár uší zaobleného tvaru. U samců se vyvinuly krátké (ale špičaté) černě zbarvené rohy, samice je nemají. Délka samčích rohů, které pokrývají prstencovité rýhy, činí 6,5 až 13,3 cm, větší se vyvíjejí u antilopek žijících jižněji. Obě pohlaví mají velké preorbitální žlázy (žlázy v koutku oka), u samců se vytvořily zvlášť mohutné.[4][2][9] Pro uložení takto velkých žláz se vyvinuly některé anatomické zvláštnosti lebky.[4] Žlázami je vylučováno pižmo, které antilopce vyneslo její jméno.[11] Identifikováno v něm bylo 83 chemických sloučenin včetně nejjednodušší aromatické karboxylové kyseliny benzoové, dále alkany, alkeny a další látky.[13] U suniho se vyvinuly rovněž neúměrně robustní zuby.[4]

Zbarvení tohoto druhu je variabilní,[2] pohybuje se od šedé po kaštanovou,[11] barva je ale u každého jedince jednotná.[4] Směrem ke spodní straně těla barva bledne, spodní strana těla je potom plně bílá[11] či našedlá. Kopyta jsou černá a uši mají zbarvení růžové.[4]

Suniho lze zaměnit s jinými druhy. Častá je záměna s chocholatkou modrou (Philantomba monticola), jejíž areál výskytu se částečně prolíná (Keňa, Tanzanie, Mosambik) s areálem výskytu antilopky pižmové, zároveň jsou si vzájemně podobné velikostí a někdy i zbarvením. Hlavní vodítko, jak je rozlišit, představují pohyby ocasem; chocholatka modrá s ním třese na rozdíl od suniho vertikálně. Dalšími podobnými druhy jsou příbuzná antilopka zakrslá a rovněž antilopka trpasličí.[4][2]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Detailní záběr zepředu na samce antilopky pižmové, který stojí na větvičkách. Vedle něj je zleva další exemplář antilopky, u kterého však není zabrána hlava.
Samec focený na Zanzibaru

Hlavní doba aktivity antilopky pižmové připadá na večer a brzké ráno, zvláště mezi soumrakem a desátou hodinou večerní a čtvrtou hodinou ranní a rozedněním (preferuje dobu po bouřkách či mlhavo[4]).[11] Ve dne obvykle spí v úkrytech,[9] které obyčejně využívá opakovaně. Suni nicméně může být aktivní i během dne.[2] Hrozbu pro tento druh může představovat jakýkoli predátor už o jeho velikosti.[9] Nebezpečí mu hrozí jak ze strany orlů korunkatých (Stephanoaetus coronatus) a ostatních dravců, tak ze strany velkých šelem, jakými jsou levharti skvrnití (Panthera pardus), hyeny či některé druhy hadů, jako jsou krajty. Je velmi plachý a může jej vyrušit i vřeštění opic. V takovém případě obyčejně znehybní, před tím se ještě ozve varovným signálem.[4]

Žije většinou samotářsky[14] (v KwaZulu-Natal většina antilopek), ale může také tvořit páry či menší skupiny.[4] Vykazuje teritorialitu[14] a samci o svá teritoria s jinými samci bojují, k agresivnímu chování se mohou uchýlit i samice vůči jiným samicím.[4] Území jsou malá, o rozloze 0,5 až 1,1 ha u samců, samice je mají větší, o rozloze 0,9−4,6 ha.[8] Území samců a samic se překrývají.[2] Jejich hranice si suniové označují pravidelně doplňovanými hromádkami výkalů a moči,[4] k označení území slouží také vylučované pižmo.[2] K tomuto způsobu vymezení teritoria se uchylují především samci a pižmo vylučují hlavně na vertikálně umístěné rostliny/větve o výšce asi 75 mm. Někdy před tím rostlinu ještě očichají. Pižmo je nanášeno prudkými pohyby hlavou s preorbitálními žlázami nahoru a dolů. Poté si samci žlázy olížou, olízat mohou rovněž i rostlinu, která byla označkována.[12] Pižmo časem na rostlině zkrystalizuje a vytvoří tmavě zbarvenou látku, která vydrží čtyři dny.[4] Také z tohoto důvodu mají antilopky pižmové malá teritoria, protože větší by nebyly schopny vymezit.[4] Vyjma komunikace čichové spolu suniové komunikují rovněž vzájemnými dotyky.[11]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Kresba dvou vedle stojících antilopek ve vegetaci. V popředí samec stojící bokem, v pozadí dopředu stojící samice se zvednutým ocasem.
Kresba dvou antilopek z r. 1894

Antilopka pižmová je býložravým druhem[11], avšak neumí plně trávit celulózu,[8] trávu tedy konzumuje spíše výjimečně.[4] Na základě starších studií se až do 80. let dvacátého století podle anatomie a fyziologie soudilo, že většinu potravy suniho bude tvořit vysoce energetická a zároveň stravitelná potrava. Teprve studie z roku 1989, zkoumající živá zvířata, odhalila, že tyto předpoklady jsou nesprávné, a že suni jako potravu preferuje spadané listí (přičemž si volí hlavně čerstvé).[15] I když neposkytuje antilopkám tolik energie jako například ovoce,[11] stále je energeticky hodnotné.[15] Ve východní Africe se suni živil listy dvouděložných rostlin až z 84 %, teprve zbytek tvořilo ovoce a další potrava (živí se například i houbami[2]). Oblíbenou potravou je zvláště chřestnatec (Crotalaria).[4] Druh může rovněž následovat některé druhy opic a živit se zbytky jejich upuštěné potravy.[11]

Konzumovaná potrava antilopkám poskytne i potřebnou dávku vody, na které proto nejsou závislé,[2] blízkost vodního zdroje je však i přesto preferována.[9]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožování může probíhat po celý rok, počet porodů však může být na některých územích v některou dobu vyšší; v Tanzanii například na přelomu podzimu a zimy,[2] tedy v době, kdy je v této oblasti dostatek potravy po deštích. Estrální cyklus trvá 20 až 25 dní. Samotný akt páření je krátký, samec se před ním přitiskne samici na bok a kope ji předníma nohama, dokud ke styku nesvolí.[4] Doba březosti trvá asi půl roku.[11] Samice rodí položená na boku a po porodu zkonzumuje placentu.[4] Na svět přichází obyčejně jedno mládě, tmavšího zbarvení než matka[11] o hmotnosti asi 700 až 800 g, které je schované ve vysoké trávě. S matkou komunikuje pomocí zvuků a je velmi plaché.[4] Vývoj probíhá rychle a již za několik dnů je mládě schopno konzumovat pevnou stravu.[2] Pohlavní dospělosti je dosaženo u obou pohlaví za 6 až 18 měsíců.[11] Nejmladší známý samec, který aktivně značkoval, byl starý jen 11 měsíců.[12] Mladé samce dominantní samec z území vyžene, samice někdy dále žijí s matkou. Druh se dožívá až 13 let.[4]

Parazité[editovat | editovat zdroj]

Mezi ektoparazity (vnější parazity) tohoto druhu se řadí například klíšťatovci,[4] z vnitřních parazitů se mohou vyskytovat například hlístice Skrjabinema, Setaria cornuta, Strongyloides papillosus a další.[16]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Populace antilopky pižmové je považována za stabilní a je odhadováno, že čítá asi 365 000 jedinců. Společně s tím, že je druh adaptabilní vůči ztrátě přirozeného prostředí i lovu, je Mezinárodním svazem ochrany přírody považován za málo dotčený taxon. Přesto některé hrozby existují. V jeho areálu rozšíření mezi lety 1994 až 2011 ubylo vhodné přirozené prostředí o asi 1,2 %. To mizí kvůli lidským aktivitám (například zemědělství[7] nebo těžba[4]), ale i šířením jiných živočišných druhů, které likvidují vegetační kryt. Mezi ně se řadí nyala nížinná (Tragelaphus angasii) či slon africký (Loxodonta africana).[7][8] Nebezpečí představují také domácí psi (toulaví[7] či přímo lovečtí[8]), kteří například vyhubili keňskou populaci v oblasti Lang'ataNairobi.[4] Problémem je i lov ze strany lidí, který probíhá pro trofeje či pro maso. Zvířata jsou zabíjena pro takzvaný bushmeat, „maso z buše“, což může v některých oblastech způsobovat větší míru úmrtnosti než tlak ze strany predátorů. Pytláctví se přitom nevyhnuly ani chráněné oblasti;[8] legálně je nicméně uloveno jen málo zvířat, například v KwaZulu-Natal je jich jen okolo 15 ročně.[14] Pokles populací suniho následkem lovu ze strany psů i lidí byl zaznamenán hlavně v Jihoafrické republice,[7] kde je druh považován za zranitelný. Vzácný je také v Zimbabwe, ale například v Mosambiku se nezdá býti ohrožen.[11]

Suni obývá chráněné oblasti, důležité populace žijí například v Národním parku Mount Kenya či Lengwe,[7] v jihoafrické provincii KwaZulu-Natal existuje důležitá populace v Tembe Elephant Park. Cílem ochranných opatření je například zachování přirozeného prostředí,[8] omezení lovu[11] či znovuvysazení druhu do volné přírody. To nicméně vždy nemusí proběhnout úspěšně. Například snaha o reintrodukci v devadesátých letech dvacátého století v Krugerově národním parku skončila nezdarem; o tři roky později od vypuštění 39 antilopek nebyla v oblasti spatřena žádná.[7][8]

Antilopka pižmová není zapsána do Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. a b c d e f g h i j k l m BRENT, Huffman. Neotragus moschatus [online]. Ultimateungulate.com, rev. 17. 5. 2017 [cit. 2017-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c Neotragus moschatus (Von Dueben, 1846) [online]. ITIS [cit. 2017-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac KINGDON, Jonathan; HOFFMAN, Michael. Pigs, Hippopotamuses, Chevrotain, Giraffes, Deer and Bovids. In: Mammals of Africa. Bloomsbury: Bloomsbury Natural History, 2013. ISBN 9781408122570. S. 214−219. (anglicky)
  5. a b c BÄRMANN, Eva V.; SCHIKORA, Tim. The polyphyly of Neotragus – Results from genetic and morphometric analyses. Mammalian Biology - Zeitschrift für Säugetierkunde. Roč. 79, čís. 4, s. 283–286. Dostupné online [cit. 2017-11-28]. DOI:10.1016/j.mambio.2014.01.001. 
  6. antilopka pižmová [online]. BioLib [cit. 2017-11-28]. Dostupné online. 
  7. a b c d e f g h i j Nesotragus moschatus [online]. IUCN, rev. Únor 2017 [cit. 2017-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c d e f g h i j Nesotragus moschatus zuluensis – Suni [online]. The Red List of Mammals of South Africa, Lesotho and Swaziland [cit. 2017-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b c d e f g CASTELLÓ, José R. BOVIDS OF THE WORLD - Antelopes, Gazelles, Cattle, Goats, Sheep, and Relatives. Princeton/Oxford: Princeton University Press, 2016. ISBN 978-0-691-16717-6. S. 28−29. (anglicky) 
  10. suni [online]. Merriam-Webster [cit. 2017-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. a b c d e f g h i j k l m n o p BORA, S. Neotragus moschatus [online]. Animal Diversity Web, 2002 [cit. 2017-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b c SOMERS, M. & kol. Marking behaviour and dominance in Suni antelope (Neotragus moschatus). Z. Säugetierkunde. 1990, s. 340 až 352. Dostupné online [cit. 2017-12-03]. (anglicky) 
  13. STANDER, M. A.; BURGER, B. V.; ROUX, M. Le. Mammalian Exocrine Secretions. XVII: Chemical Characterization of Preorbital Secretion of Male Suni, Neotragus moschatus. Journal of Chemical Ecology. 2002-01-01, roč. 28, čís. 1, s. 89–101. Dostupné online [cit. 2017-12-01]. ISSN 0098-0331. DOI:10.1023/A:1013562818965. (anglicky) 
  14. a b c Neotragus moschatus - Suni [online]. kznwildlife.com [cit. 2017-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. a b LAWSON, D. The food habits of suni antelopes (Neotragus moschatus) (Mammalia: Artiodactyla). Journal of Zoology. 1989-03-01, roč. 217, čís. 3, s. 441–448. Dostupné online [cit. 2017-12-07]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.1989.tb02500.x. (anglicky) 
  16. BOOMKER, Jacob Diederik Frederik; BOOYSE, D. G.; BRAACK, L. E. Parasites of South African wildlife. VII. Helminths of suni, Neotragus moschatus, in Natal. The Onderstepoort Journal of Veterinary Research. March 1991, roč. 58, čís. 1, s. 15–16. PMID: 2052316. Dostupné online [cit. 2017-12-07]. ISSN 0030-2465. PMID 2052316. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KINGDON, Jonathan; HOFFMAN, Michael. Pigs, Hippopotamuses, Chevrotain, Giraffes, Deer and Bovids. In: Mammals of Africa. Bloomsbury: Bloomsbury Natural History, 2013. ISBN 9781408122570. S. 214−219. (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]