Alois Károlyi
| Hrabě Alois Károlyi | |
|---|---|
 | |
| Rakousko-uherský velvyslanec ve Velké Británii | |
| Ve funkci: 1878 – 1888 | |
| Předchůdce | Friedrich Ferdinand von Beust |
| Nástupce | František Deym ze Stříteže |
| Rakousko-uherský velvyslanec v Německu | |
| Ve funkci: 1871 – 1878 | |
| Předchůdce | Felix Wimpffen |
| Nástupce | Emerich Széchényi |
| Rakouský vyslanec v Prusku | |
| Ve funkci: 1859 – 1866 | |
| Předchůdce | August Koller |
| Nástupce | Felix Wimpffen |
| Narození | 8. srpna 1825 nebo 8. srpna 1823 Vídeň  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 2. prosince 1889 nebo 26. prosince 1889 Tótmegyer (dnes Palárikovo)  Rakousko-Uhersko |
| Choť | (1867) Františka Erdődyová (1843–1927) |
| Rodiče | Ludvík Károlyi (1799–1863) a Ferdinandina z Kaunitz (1805–1862) |
| Děti | Ludvík Vavřinec (1872–1965) Ferdinandina, provd. Berchtoldová (1868–1955) |
| Příbuzní | bratranec: Ferdinand Trauttmansdorff (1825–1896) |
| Profese | diplomat |
| Ocenění | Řád černé orlice |
| Commons | Alajos Károlyi |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Alois (Alajos) hrabě Károlyi (Aloys / Alajos Graf / gróf Károlyi de Nagy Károly; 8. srpna 1825 Vídeň – 2. prosince 1889 Tótmegyer (dnes Palárikovo), Rakousko-Uhersko) byl rakousko-uherský diplomat, po matce měl původ v moravské rodině Kouniců, po níž také zdědil část majetku. Od mládí byl účastníkem řady diplomatických jednání, později byl dlouholetým rakousko-uherským velvyslancem v Německu (1871–1878) a Velké Británii (1878–1888). [1] Byl též rytířem Řádu zlatého rouna a dědičným členem uherské Sněmovny magnátů. Jeho zetěm byl pozdější rakousko-uherský ministr zahraničí Leopold Berchtold.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Pocházel z uherské šlechtické rodiny, narodil se jako mladší syn hraběte Ludvíka (Lájose) Károlyiho (1799–1863), c. k. tajného rady, komořího a vrchního župana v Nitře. Matka Ferdinandina (1805–1862) pocházela z významného moravského rodu Kouniců a byla jednou z dědiček posledního knížete Kounice, Aloise Václava. Alois Károlyi vstoupil do diplomatických služeb v roce 1845 a vystřídal nižší funkce v několika evropských metropolích, působil například v Berlíně a Londýně. V roce 1858 byl vyslán se zvláštní diplomatickou misí do Petrohradu, kde měl vyjednat ruskou podporu před rakousko-italskou válkou. Po návratu z Ruska byl krátce vyslancem v Kodani (1858-1859). V letech 1859–1866 byl vyslancem v Berlíně, kde jeho mise skončila v červnu 1866 s vypuknutím prusko-rakouské války. Po skončení války byl delegátem na mírových jednáních v Mikulově. Znovu zastupoval monarchii v Berlíně v letech 1871–1878, tentokrát již s titulem velvyslance. V roce 1878 byl rakousko-uherským delegátem na Berlínském kongresu. Nakonec byl rakousko-uherským velvyslancem v Londýně (1878–1888). Byl též c. k. tajným radou, komořím a v roce 1878 obdržel Řád zlatého rouna. Krátce po návratu z Londýna zemřel na slovenském zámku Palárikovo (tehdy pod názvem Tótmegyer), který jeho rodině patřil do roku 1945. Jeho dalším majetkem byl zámek Stupava.
Rodina
[editovat | editovat zdroj]V roce 1867 se oženil s hraběnkou Františkou Erdödyovou (24. 8. 1842 Praha – 12. 8. 1927 Stupava), s níž měl čtyři děti. Jediný syn Ludwig Laurenz (Lájos Lörinc, 1872–1965) byl dědičným členem uherské panské sněmovny. Dcera Ferdinandina (1868–1955) se provdala za pozdějšího rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Leopolda Berchtolda (1863–1942).
Aloisův bratranec hrabě Ferdinand Trauttmansdorff byl též dlouholetým diplomatem a v době Károlyiho odchodu z Berlína do Londýna jedním ze zvažovaných kandidátů na převzetí funkce velvyslance v Německu.
Děti
[editovat | editovat zdroj]- 1. Ferdinandina (4. 9. 1868 Stupava – 26. 8. 1955 Vídeň)
- ⚭ (1893) Leopold Berchtold (18. 4. 1863, Vídeň – 21. 11. 1942, Peresznye), hrabě Berchtold z a na Uherčicích, Vratěníně a Polici, velvyslanec Rakousko-Uherska v Rusku 1906–1911, ministr zahraničí Rakouska-Uherska 1912–1915 a nejvyšší komorník císařského dvora 1916–1918
- 2. Geraldina (18. 5. 1870 Vídeň – 16. 5. 1880 Londýn)
- 3. Ludvík (10. 8. 1872 Heiligendamm, Meklenbursko-Přední Pomořansko – 23. 5. 1965 Friesach, Korutany), dědičný člen uherské panské sněmovny
- 4. Žofie Anna (25. 7. 1875 Oberwart – 4. 10. 1942, Nagymágocs, Csongrád-Csanád)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ottův slovník naučný, díl 13.; Praha, 1898 (reprint 1998), s. 1096 ISBN 80-7185-057-8
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HLAVAČKA, Milan: Podivná aliance; Praha, 1987; 213 s.
- KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
- TARABA, Luboš: Krve po kolena. Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie; Praha, 2011; 320 s. ISBN 978-80-7557-205-9
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alois Károlyi na Wikimedia Commons - Rodokmen Károlyiů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)
- Alois Károlyi in: Encyclopedia Britannica
