Klínové písmo
Klínové písmo je způsob zápisu, kterým byly psané některé z nejstarších dochovaných literárních textů vůbec. Vzniklo mezi lety 3400 a 3300 př. n. l. v Mezopotámii (na území dnešního Iráku). Avšak během 2. a 1. tisíciletí př. n. l. se jeho uplatnění rozšířilo od Mezopotámie až po Anatolii. Znaky klínového písma byly rákosovým klínem vytlačovány do hliněných destiček.[1]
Klínopisné znaky mohly být také tesány do kamene či psány na jiný materiál. A to hlavně v případech, kde šlo o monumentální, reprezentativní texty. Kupříkladu Chammurapiho zákoník byl vytesán do dioritové stély.[2]
Historie použití
[editovat | editovat zdroj]
Počátky klínového písma sahají až do roku 3400 př. n. l., kdy písmo ještě bylo piktografické, v dnešní terminologii se nazývá proto-klínové písmo. Znaky byly zapisované vertikálně do sloupců. Poté se zápis změnil na horizontální (zleva doprava), znaky byly otočeny o 90° a zjednodušeny (a fonemizovány), aby se daly znázornit ustálenými otisky rydla.
Tuto techniku později převzali Akkaďané (např. El-amarnské dopisy), Babyloňané a Asyřané, kteří toto písmo částečně upravili, stylizovali a zjednodušili pro svou semitskou akkadštinu jako slabičné, i když to ne vždy odpovídalo struktuře semitských jazyků, které toto písmo dále převzaly. Klínové písmo akkadských dialektů většinou není jednoznačné – znaky mají obvykle hodnotu slabikovou, ale mohou mít i hodnotu logogramu, tedy hodnotu celého slova. Kromě toho mohou prostě jen označovat druh slova, které následuje (např. 
GIŠ „strom, dřevo“ či 
DINGIR „bůh“), aniž by se četly. Takový znak, který obvykle stojí před slovem, se nazývá determinativ. Jednoznačné však nebyly ani samotné slabičné hodnoty znaků. Jeden znak může být čten několika způsoby a naopak jedna slabika může být zapsána několika různými znaky. Čtení těchto slabičných klínopisných textů je proto velmi složité a obtížné.
Jelikož klínové slabičné písmo, jak je používali Asyřané a Babyloňané, bylo značně komplikované, docházelo k jeho zjednodušením. Tím je například úprava babylonského klínopisu pro starou (indoevropskou) perštinu, která počet znaků notně omezila. Tak toto písmo však nepřevzaly jen mezopotámské semitské jazyky, ale i např. vzdálenější indoevropská chetitština. Vzhledem k slabičné formě znaků mohl pak Bedřich Hrozný chetitské texty dešifrovat a přečíst.
Kromě těchto slabikových a poloslabičných složitých písem existuje i klínové písmo ryze hláskové, kde každý znak odpovídá jedné hlásce (zde souhlásce, samohlásky se nezapisovaly). Tímto příkladem je ugaritské klínové písmo.
Později se prosadilo i v semitských jazycích jednodušší písmo hláskové podle fénického vzoru. S jeho rozmachem, souvisejícím také s prosazením nových psacích materiálů, zejména papyru s inkoustem, tak skončila éra klínového písma.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- WALKER, C. B. F. Klínopis: Čtení v minulosti. Praha: Volvox Globator, 2007. ISBN 978-80-7207-627-7.
- ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Na počátku byl Sumer. Praha: Panorama, 1983.
Související články
[editovat | editovat zdroj]- seznam písem
- Josef Klíma, český orientalista, historik klínopisného práva
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu klínové písmo na Wikimedia Commons - Klínové písmo v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV)
- Texty klínového písma (anglicky)
- Klínové písmo psací (anglicky)
- Kolébka civilizace, vývoj klínového písma
- MARK, Joshua J. Cuneiform [online]. ancient.eu, 2011-04-28 [cit. 2016-10-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PLOTBASE. Historie písma | Plotbase. www.plotbase.cz [online]. [cit. 2026-01-11]. Dostupné online.
- ↑ Chammurapiho zákony — PSK. www.ptejteseknihovny.cz [online]. [cit. 2026-01-11]. Dostupné online.
