Přeskočit na obsah

Chilská vlajka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Užití vlajkyZlevadoprava Chilská vlajka
Poměr stran: 2:3

Vlajka Chile má dva vodorovné pruhy, bílý a červený, u žerdi modré karé (o šířce bílého pruhu) s bílou pěticípou hvězdou.[1][2]

Červená barva symbolizuje krev prolitou za svobodu země, bílá sněhem pokryté Andy, modrá oblohu klenoucí se nad státem a Tichý oceán. Bílá hvězda, používaná už dávnými chilskými Indiány, znamená jednotu a svobodu národa, jejich pět cípů je někdy spjato s pěti původními provinciemi státu (Atacama, Aconcagua, Bío-Bío, Coquimbo a O'Higgins).[2]

Vlajka vznikla v období bojů za osvobození Chile v roce 1817 a je vlastně zjednodušenou verzí vlajky Spojených států amerických, jejíž barvy nese. Poměr stran vlajky je 2:3.[2]

Historie

Ve 13. století osídlili území dnešního středního Chile Djagitové, jižní část byla osídlena Mapuči (dříve Aurakáni nebo Araukánci). V letech 1460–1485 se dostalo toto území pod nadvládu Incké říše. Od roku 1535 bylo chilské území postupně kolonizováno Španěly a od roku 1568 se stalo severní a střední Chile součástí Místokrálovství Peru. Prvními vlajkami vyvěšovanými na chilském území byly španělské vlajky.[2]

18. září 1810 vyvrcholily snahy o nezávislost povstáním kreolského obyvatelstva v Santiagu, po kterém byla ustanovena junta a vyhlášena nezávislost. Potřeba nových státních symbolů byla naplněna 4. července 1812, v den oslav nezávislosti (1776) USA. Novou vlajku vztyčil José Miguel Carrera, vůdce osvobozeneckého hnutí. Vlajku tvořila trikolóra s modro-bílo-žlutými vodorovnými pruhy. Oficiálně byla vlajka přijata 30. září, dekret o užívání ale nebyl nikdy vydán. Symbolika barev byla vykládána jako tři hlavní hodnoty státu: suverenita, zákon a síla. Povstání bylo již v roce 1814 potlačeno generálem Marianem Osoriem z Peru a 11. května byla dekretem tato vlajka zakázána. Naposledy byla vlajka použita 2. října v bitvě u Rancagua, po které byly znovuzavedeny španělské vlajky.[2]

12. února 1817 byla, po bitvě u Chacabuca, kde vojska generálů San Martina a O'Higginse porazila Španěly, obnovena chilská nezávislost. V dubnu 1817 byla zavedena nová vlajka (autorem byl generál O'Higgins) se třemi vodorovnými pruhy: modrým, bílým a červeným. Barvy symbolizovaly bezoblačnou oblohu, sněhem pokryté Andy a krev hrdinů prolitá na bojištích.[2]

Již 18. října 1817 byla druhá chilská vlajka nahrazena novou (do dnes platnou) vlajkou. Prosadil ji ministr obrany José Ignacio Zenteno a autorem byl španělský voják Antonio Arcos (jiný zdroj uvádí jméno Gregorio de Andía y Varela). Oficiálně vyhlásilo Chile samostatnost až 12. února 1818, kdy jej uznalo i Španělsko. 9. července 1826 byla vyhlášena republika.[2]

Vlajky chilských regionů

Chilské regiony

Chile je unitární stát, který je rozdělen do šestnácti regionů. Vlajky regionů jsou seřazeny od severu k jihu.

Region Magallanes si nárokuje i území v Antarktidě (sektor mezi 53° a 90° západní délky, na které jsou však dle Antarktického smluvního systému pozastaveny veškeré nároky suverénních států).

Vlajka chilského regionu Coquimbo byla přijata 27. prosince 2013. Tato vlajka je dle vexilologů příkladem zcela nevexilologické vlajky, porušující snad všechny zásady vytváření vlajek.[3]

Vlajky provincie Isla de Páscua a chilských etnik

Související informace naleznete také v článku Vlajka Velikonočního ostrova.

Vlastní (neoficiální) vlajku má od roku 2006 pouze jediná z 51 chilských provincií – Isla de Páscua (Velikonoční ostrov, v domorodém jazyce Rapa Nui), patřící pod region Valparaíso. Na bílém listu je umístěn červený Rei-miro, dekorativní předmět ve tvaru půlměsíce, kterým se zdobily ženy z ostrova. Rei-miro znázorňuje polynéskou kánoi. Oba konce ozdoby jsou ukončeny stylizovanými lidskými hlavami.

Mapučové (dříve také Araukáni nebo Araukánci), etnická skupina jihoamerických indiánů v oblasti jižních And a Patagonie mají svou vlajku.

Vlastní vlajky mají i některá další etnika v Chile.

Odkazy

Reference

  1. Chilská vlajka na Flags of the World
  2. a b c d e f g Zpravodaj Vexilolog č. 22, říjen 2006
  3. Archiv zajímavostí 3/2014 Českých vexilologických stránek

Související články

Externí odkazy