Mithraismus

Mithrova mystéria (nazývané Římany též „Mystéria Peršanů“), zkráceně mithraismus, tj. kult boha Mithry (latinsky Mithras), byl římský náboženský synkretický směr v pozdně starověké Římské říši, v jehož centru stálo uctívání původem perského slunečního boha zvaného Mithras. Svůj nejvyšší rozkvět a největší rozmach zažil kult v období pozdní antiky 1. až 4. století po Kristu. Božstvo i jméno je odvozené od indo-íránského boha zvaného Mithra či Mitra – toto jméno má v avestánštině význam zhruba: „ten, který svazuje“, původ má také v sanskrtu a znamená „přítel“, toto římské jméno bylo někdy doplňováno různými přídomky (například „Mithras Tauroktonos“). Kult byl z největší pravděpodobnosti synkretismem tradičního římského polyteismu (a římské mytologie), astrologie a perského náboženství zoroastrismu neboli pársismu – starověkého náboženství založeného prorokem Zarathuštrou (na které zřejmě zčásti navazoval). Mithrův kult přinesl do římského náboženství několik zcela nových prvků: zejména božstvo, které obnovuje řád světa obětí kosmického býka, posvátnou liturgii v prostorách podzemní svatyně či chrámu a tajné iniciační rituály vedoucí ke spáse lidské duše, které svým charakterem a pojetím obřadů měly povzbuzovat zbožnost zasvěcených (proto je kult označován jako mystéria a řazen mezi tzv. antická mystéria).

Hlavním cílem mithraismu byla spása duše a zajištění věčného života, toho lze dosáhnout postupným zasvěcením do mysterijních obřadů. Překonáváním četných překážek a nástrah a plněním různých úkolů a příkazů (například postu) bylo možné postupně dosáhnout sedmi stupňů zasvěcení, jimž odpovídá představa stoupání duše zemřelého k nebi sférami sedmi planet (sblížení mithraismu, obdobně jako gnosticismu, s astrologií). Ke každému iniciačnímu stupni hierarchie kultu byla přidělena jedna planeta (a zřejmě i božský patron).

Charakteristika a původ kultu

Není známo, nakolik je helénský a římský Mithrův kult pokračovatelem perského náboženství a jeho reformní podoby zavedené prorokem Zarathuštrou – zoroastrismem. Úcta k Mithrovi byla v Persii velmi rozšířená, ale Mithra se nemohl stát ústřední postavou zoroastriánského náboženství, byl trvale zastíněn nejvyšším božstvem zoroastrismu Ahurou Mazdou, čímž byl natrvalo druhořadým bohem.^[1] Z toho důvodu se Mithrův kult nemohl uchytit v Persii, ale našel si stoupence v nábožensky tolerantním helénistickém Středomoří a později také v Římské říši, kde se hojně šířil během 1. století n. l. (jedna Mithrova svatyně byla nalezena dokonce na území Británie nedaleko Londýna).

Přestože je Mithra původem indo-íránský bůh, na území Persie (dnešní Írán) nebyla (na rozdíl od helénského světa a starověkého Říma) nalezena žádná Mithrova podzemní svatyně ani žádný pozůstatek kultu. Ve skutečnosti vnější podoba a charakter Mithových mystérií nevznikly na území Perské říše, ale postupně se vyvinuly v helénistickém světě, kam se víra v perského boha přenesla prostřednictvím obchodu a výbojů. Mithra byl daleko dříve také velice oblíbený v Pontském království (několik tamních králů neslo mimo jiné i jméno Mithradatés, což doslova znamená „daný Mithrou“), kam doputoval ze sousední Sásánovské říše (snad prostřednictvím perských zoroastriánských mágů). Mithrův kult se poté rozvíjel na území Malé Asie (pravděpodobně nejvíc stoupenců nalezl právě v Pontském království), kde přebíral antické vlivy. Po dobytí Pontu Pompeiem se Mithrův kult začal hojně objevovat u kilikijských pirátů. Po porážce kilikijských pirátů se prvními římskými šiřiteli kultu stali pravděpodobně arménští legionáři, kteří se účastnili války proti Pontu a později i proti pirátům. Také někteří piráti původně pocházeli z bývalé pontské armády krále Mithridata.^[2] Po mnoha porážkách a bojích jim zachutnal pirátský způsob života. Postupně tak byl orientální Mithrův kult zprvu ovlivňován helénistickým prostředím Malé Asie a posléze řecko-římskou kulturou, řecko-římskými náboženskými představami, antickou astrologií a možná v pozdějších době také křesťanstvím.^[3]^[4]

Mithrovy mýty se do dnešních dnů nedochovaly, ale z kamenných reliéfů Mithrových oltářů je možno vyčíst kultovní příběh božstva. Na počátku se Mithra zrodil (či byl stvořen) již jako dospívající mladík ze skály v jeskyni.^[5]^[6] Sbíral plody nebo sklízel obilí, poté vystřelil z luku šíp a zasáhl jím skálu, ze které pak vytryskl životodárný pramen. Poté musel pronásledovat býka, kterého bylo zapotřebí zkrotit.^[6] Někdy je zobrazován, kterak na zkroceném býkovi jede. Jeho nejvýznamnějším skutkem je však skolení býka. Ústředním motivem příběhů je tedy výjev zvaný tauroktonie, tomu je na oltáři věnována největší pozornost, na něm je bůh Mithra zobrazen, kterak zabodává meč (či dýku) do hřbetu umírajícího býka. Tento akt představoval oběť, během které je obnovována plodnost a životadárnost světa i kosmu. Kromě Mithry se na obrazech objevují další postavy – různá zvířata (had, pes, škorpion, havran...), sluneční bůh Sol (či Hélios), Mithra bývá někdy doprovázen dvěma mladíky (dvojčaty – blíženci) s pochodněmi, kteří bývají oblečení stejně (či podobně) jako on, jmenují se Cautes a Cautopates. V prostorách Mithrových svatyní se pak objevuje bůh či démon zvaný Aión v podobě sochy. Ten má představovat personifikaci času (či nekonečného času, pravděpodobně se jedná podobu římského boha Saturna a řeckého Krona). Mimo soch Aíona se v některých svatyních objevují také sochy a busty egyptsko-helénského synkretického boha Serapida (například v londýnském mithraeu jeho busta). Serapis byl nejvyšší bůh Ptolemaiovského Egypta a centrem jeho kultu bylo helénské město Alexandrie.

Mithra byl chápán jako bůh slunce a světla uctívaný uprostřed temné jeskyně, je to mladý bojovník, vládce universa („kosmokrátor“) a obnovovatel světa, který prostřednictvím krvavé oběti kosmického býka pravidelně zachraňuje a cyklicky obnovuje veškerý život. Byl zobrazován jako mladík v červeném orientálním (zřejmě perském) oděvu s červenou frýžskou (neboli frygickou) čapkou (podoba inspirována možná bájným řeckým hrdinou Perseem), tato podoba nepochází ze zemí jeho původu, ani frygická čapka není typickou pokrývkou hlavy Peršanů (byť si to zjevně Řekové a Římané naopak mysleli). Po stranách jsou zpodobněny menší výjevy zachycující další významné události Mithrova života. Na výjevu tauroktonie proto bývá někdy zobrazeno, kterak z býkovy rány kromě pryštící krve vyrůstají také zemědělské plodiny. Proto byl Mithra chápán jako zachránce a spasitel. Na rozdíl od křesťanského spasitele není Mithra zabit pro spásu lidstva, ale naopak pro spásu lidstva zabíjí. Jeho kult kvůli vojenskému charakteru byl velice oblíbený zejména v římských legiích, ale také rozšířený v řadách městských úředníků a podporovaný některými římskými císaři.

Oboustranný reliéf, přelom 2. a 3. stol. n. l. (Muzeum Louvre)

Shromaždiště účastníků Mithrových mystérií tvořila jeskyně či uměle zbudovaná podzemní svatyně (zvaná mithraeum) s oltářem zdobeným výjevy z Mithrova mytologického života, později vznikaly také nadzemní chrámy (podobné křesťanským kostelům). Někdy bývají v podzemních svatyních umístěné otvory, odkud měly dovnitř proudit paprsky slunečního svitu. Ty měly osvětlovat některá speciální místa (například oltář) během obřadů a celkově tak podtrhovat atmosféru svatyně. Ústředním výjevem interiéru chrámu byl bohatě zdobený oltář s tauroktonií – výjevem Mithry, kterak zabíjí býka, ta měla obvykle největší rozměr a byla umístěna tradičně uprostřed oltáře (či nad oltářem). Shromáždění věřících uvnitř chrámu bylo pro antický svět novinkou (u tradičních antických chrámů se věřící shromažďují před vchodem a přístup dovnitř mají pouze kněží), kdežto zasvěcenci kultu se shromažďují v prostorách Mithrova chrámu podobně jako křesťané v kostelech. Mimo to Mithrův kult disponoval také speciálními mobilními oltáři s reliéfy, které bylo možno libovolně přesouvat či rozebrat a postavit jinde. Kamkoli Mithrovi věřící přišli, tam si náboženství přinesli se sebou díky přenosnému oltáři, a mohli tak praktikovat svou víru. Právě díky tomu se kult šířil prostřednictvím římských legií neobvyklou rychlostí a zakládání nových náboženských obcí bylo mnohem jednodušší.

Zasvěcenci v Mithrových svatyních nosili během obřadů pestrobarevná orientální roucha a masky, které odpovídaly jednotlivým stupňům zasvěcení. Obřady byly neveřejné a pro obyčejné lidi nepřístupné, pro zájemce byl vstup do kultu zajišťován prostřednictvím speciálního obřadu – křtu, který spočíval ve vypálení (či vytetování) znamení (či znaku) na čelo,^[7]^[8] značka měla pravděpodobně tvar řeckého kříže nebo byla ve tvaru písmene X (Hostilianův portrét), není to však jasně prokázáno.^[1] Liturgie a náboženské svátky byly odvozeny z příběhů Mithrova života, kult oslavoval zabití býka Mithrou slavností či hostinou, během které byl obětován býk, jehož maso se později na hostině jedlo. V pobožnostech hrály také významnou úlohu voda a víno (původně haoma neboli sóma, obětní nápoj z rostliny, která na Západě neroste, a proto byla v obřadech nahrazena vínem). Každý stupeň měl svůj iniciační rituál, během něhož kandidát musel prokázat odvahu nebo znalosti, které byly tajné a pro běžného smrtelníka nedostupné. Kandidát byl vystavován nebezpečí nebo si musel poradit s různými překážkami, nástrahami a hádankami. Například během zasvěcovací ceremonie ke vstupu do kultu byl zájemce přiveden do temné jeskyně se zavázanýma očima. Tam mu byla látka z očí sejmuta a poté mu byla nabídnuta honosná koruna. Aby zájemce v obřadu uspěl, musel nabízenou korunu odmítnout a prohlásit, že jeho korunou je sám bůh Mithra.

Sedm stupňů zasvěcení

Zmíněných sedm stupňů bylo následujících:

Číslo	Název	Překlad	Spřízněná planeta	Spřízněné božstvo (patron)	Symboly a atributy
1.	Corax, Corux či Corvex	havran či vrána	Merkur	Hermés/Mercurius	havran, had, kalich a Hermova berla caduceus
2.	Nymphus či Nymphobus	ženich	Venuše	Venuše	lampa, diadém, zvonek a závoj
3.	Miles	voják	Mars	Mars	měšec, přilba, kopí, buben, opasek a hrudní krunýř
4.	Leo	lev	Jupiter	Jupiter	batillum, sistrum, vavřínový věnec a symbol blesku (atribut řeckého Dia a římského Iova)
5.	Perses	Peršan	Luna (Měsíc)	Luna	krátký meč akinakes, srp, prak, frýžská čapka, měsíc a hvězdy
6.	Heliodromus	sluneční běžec	Slunce	Sol/Hélios	pochodeň, bič, plášť a podobizny boha Hélia
7.	Pater	otec	Saturn	Saturn/Kronos/Aión	mitra (pokrývka hlavy otců), pastýřská hůl, roucho, kápě a prsten s drahokamem

Sedmý nejvyšší stupeň je spřízněný s planetou Saturnem a bohem Saturnem/Kronem, který je zde vyobrazen jako bytost zvaná Aión (samostatný bůh Mithrova kultu interpretovaný jako vládce času, popřípadě jako podoba římského Saturna a řeckého Krona – všichni tito bohové se svou úlohou a charakteristickými rysy shodují), ten je zobrazován nejčastěji se lví hlavou (někdy i bez ní) a kterak drží v rukou hůl boha Iana (římského boha dveří, bran, vchodů, začátků a konců) a klíč či dva klíče (patrně od nebeské brány). Nejvyšší hodností sedmého stupně (i kultu) byl otec s titulem Otec otců.

Existuje také hypotéza, že pátý stupeň Perses by mohl souviset také s řeckým hrdinou Perseem.

Přestože sedm iniciační stupňů vedlo do mytického nebe, je prokázáno, že ne všichni zasvěcení tohoto nejvyššího stupně dosáhli, zřejmě to ani nebylo povinností kultu.

Astrologické symboly

Symbol tauroktonie	Nebeské těleso
Býk	souhvězdí Býka
Pes	souhvězdí Malého psa (Canis Minor), souhvězdí Velkého psa (Canis Major)
Had	souhvězdí Hydry, Hada a Draka
Havran	souhvězdí Havrana
Štír	souhvězdí Štíra
Pšeničný klas (na býčím ocasu)	hvězda Spica
Blíženci Cautes a Cautopates	souhvězdí Blíženců
Lev	souhvězdí Lva
Pohár	souhvězdí Poháru
Sol	Slunce
Luna	Měsíc
Jeskyně	Universum

Kult Sol Invictus

Raná křesťanská církev kritizovala a obviňovala Mithrova mystéria z kopírování a parodování křesťanských obřadů. Mithra hrál v mithraismu podobnou úlohu spasitele stejně jako Kristus v křesťanství. Narození Mithry se v Římě slavilo 25. prosince během svátku Nepřemožitelného Slunce (Sol Invictus) zavedené císařem Aureliánem, které mělo formálně sjednotit kulty solárních bohů. Mithras je ztotožňován s dvěma antickými bohy slunce, s řeckým slunečním bohem Héliem a zejména pak s římským aureliánským bohem Solem („Sol Invictus Mithras“, ten je také v Mithrových obřadech často zobrazován, kterak je Mithrovi podřízen), na výjevech mithraistických oltáří je zde zobrazení Sola a Mithry, jak si nad oltářem tisknou ruce (dexiósis). Na jiných výjevech Sol před Mithrou klečí a Mithra nad ním mává jakýmsi předmětem (pravděpodobně vakem) jako kdyby snad chtěl Sola zasvětit do svých vlastních mystérií. Cyklus vyobrazení je ukončen výjevem, na němž je Mithra zobrazován, kterak vystupuje na Solův sluneční vůz.^[9]

Zeitgeist The Movie

Zmínky o Mithrově kultu se objevily také ve známém dokumentárním filmu Zeitgeist. Jeho první část „Největší příběh všech dob“ se zaobírá náboženstvím, konkrétně kultem slunce a vlivem astrologie na náboženské kulty. Film interpretuje starověké kulty včetně toho Mithrova interpretuje jako přímé předchůdce křesťanství. Křesťanství mělo být pouze plagiátem mithraismu a dalších kultů starověku. Film se zaobírá otázkou, proč byly ve většině mytologií starověku obsaženy zrovna tyto vlastnosti: (narození z panny, 25. prosinec, počet následovníků, smrt po tři dny a vzkříšení z mrtvých). Faktem je, že údaje uváděné filmem o Mithrovi (zrozen 25. prosince z panny Mehr v jeskyni, měl dvanáct učedníků, konal zázraky a tři dny po smrti vstal z mrtvých) nejsou pravdivé ani ničím podložené. Dochované příběhy na Mithrových stélách, obrazech a reliéfech nikde nenaznačují, že by se bůh narodil z panny, měl dvanáct učedníků a vstal z mrtvých, je tedy nutno tyto informace uváděné filmem chápat jako mylné či lživé. Ve skutečnosti četná Mithrova zobrazení a sochy zachycují Mithru, kterak se svévolně rodí ze skály, žádní učedníci se s výjimkou blíženců Cauta a Cautopata po boku Mithry vůbec neobjevují. Mithras nakonec ani neumírá, nýbrž zabíjí kosmického býka a dělá to zřejmě každoročně (cyklicky), jeho mysterijní obřady tak zřejmě souvisejí s ročními obdobími a cykly v přírodě. Buď Mithras obnovuje život a plodnost zabitím býka cyklicky (každoročně), nebo to alespoň za něj dělají mithraistické svátky a obřady, při nichž je býk obětován.

Závěr

Mithrův kult se objevuje v Římské říši v době, kdy upadá význam tradičních římských kultů a věřící lidé se zaobírají novými náboženskými myšlenkami do té doby neznámými (například spásou lidské duše a dosažením věčného života po smrti), roste tak oblíbenost antických mysterijních kultů, které tuto spásu (či osvícení) zajišťují (nejen tedy Mithrova, ale také roste oblíbenost Déméteřiných eleusínských mystérií, dále Dionýsových, Osiridových, Kybeliných a mystérií Kabeirů na Samothráké). V této době se na scéně objevuje také nové náboženství – křesťanství, které taktéž nabízí spásu lidské duše skrze Syna Božího.

Přestože se Mithra těšil v Římské říši značné úctě, nemohl na rozdíl od křesťanství zaujmout vedoucí postavení státního božstva. Za vlády císaře Aureliana byl Mithras alespoň ztotožněn se státním aureliánským božstvem Solem (dostal tak přízvisko Sol Invictus Mithras) a jeho narození bylo slaveno 25. prosince v souvislosti s narozením Sola a dalších slunečních božstev, jenže elitářská vyhraněnost znemožňovala mithraismu stát se masovým náboženstvím. Mithrova společenství navzdory rozšíření na území impéria zůstávala málo početná. Původ božstva v Orientu, celkový cizokrajný nádech a kulturní spřízněnost s Perskou říší (se kterou Řím často vedl vleklé války) mohly navíc vyvolávat v řadách římské veřejnosti jistou nedůvěru a opovržení. Navíc vojenský charakter obřadů tolik oblíbený u vojáků znemožňoval přístup ženám, kult a jeho zasvěcení bylo přístupné pouze mužům. Ženy se musely alespoň spokojit s kulty jiných božstev, často se v okolí Mithrových svatyních nachází další chrámy zasvěcené některým bohyním (převážně se jedná o bohyni Kybelé, jejíž kult má také svá mystéria a původ v Malé Asii). Mithras a jeho kult tak zřejmě nebyly samostatným náboženstvím, ale zřejmě byli integrovanou synkretickou součástí římského náboženství. Otcem Mithry neměl být nikdo jiný než bůh zvaný „Zeus Oromazd“ (synkretické spojení nejvyššího olympského boha Dia a Ahury Mazdy, nejvyššího íránského božstva zoroastrismu), jindy byl Mithra (kromě Sola) ztotožňován také s maloasijským bohem Attidem (partnerem bohyně Kybelé) jako „Mithra-Attis“. Jakou roli hrál v kultu nejvyšší synkretický bůh Ptolemaiovského Egypta Serapis není známo, buď sem byl umístěn náhodně, a nebo zde zastupoval podobu nejvyššího boha, Mithrova otce. Je možné, že Mithrův kult se snažil formálně sjednotit náboženskou nejednotnost, kulturní a náboženskou rozmanitost Římského impéria, jehož kulturní a náboženská roztříštěnost byla postupem doby řešena Aureliovými náboženskými reformami (zavedením státního kultu boha slunce „Sol Invictus“, se kterým byl Mithra ztotožněn) a nakonec zcela „vyřešena“ zákazem původních kultů a nastolením kosmopolitního křesťanství.

Zánik

Po zákazu pohanských krvavých obětí v Římské říši začíná rychlý úpadek mnoha pohanských kultů včetně toho Mithrova, který byl závislý na obětech býka, jehož maso zasvěcenci jedli na sakrálních hostinách a během kultovních slavností ve svatyních. Pro náboženskou liturgii a zasvěcence byl tento akt ze všech nejdůležitější, představoval Mithrovu oběť, skrze kterou je obnovována plodnost a životaschopnost světa. Prostřednictvím oběti býka a býčí hostiny je tak Mithrův skutek připomínán a nebo dokonce sami věřící se prostřednictvím obřadu podílejí na obnově světa společně s Mithrou. Je tedy pochopitelné, že bez býčích obřadů byla další existence kultu nemyslitelná.

Po ustanovení křesťanství hlavním státním náboženstvím Římské říše se mithraistické památky stávaly terčem útoků křesťanských věřících. Ti se snažili zahladit veškeré stopy po dříve oblíbeném bohu a spasiteli Římské říše, který dříve pro křesťanství představoval vážného konkurenta. Navíc křesťané byli také toho názoru, že Mithrův kult se na křesťanských obřadech dopouštěl plagiátorství, měl údajně vykrádat a kopírovat křesťanské bohoslužby a svátosti, a zároveň tak křesťanství i zesměšňovat. Mithrův kult, značně oslabený, se dost možná snažil podobně jako ostatní kulty pokračovat ve své činnosti dál, pokud možno tajně a ilegálně. Jeho existence definitivně končí na konci 4. století našeho letopočtu v souvislosti s protipohanskými výnosy křesťanského císaře Theodosia.

Reference

↑ ^a ^b Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 34
↑ Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 19–24
↑ Reinhold Merkelbach, Mithras, Konigstein, 1984, ch. 75-7
↑ Beck, R., Merkelbach's Mithras, p. 304, 306.
↑ Commodian, Instructiones 1.13
↑ ^a ^b Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 45
↑ Tertullian, De praescriptione haereticorum 40
↑ Per Beskow, "Branding in the Mysteries of Mithras?", in Mysteria Mithrae, ed. Ugo Bianchi (Leyden 1979), 487-501
↑ Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 46

Literatura

TURCAN, Robert. Mithra a mithraismus. Překlad Veronika Sysalová. Praha: Vyšehrad, 2004. 175 s. ISBN 80-7021-708-1.
GIEBELOVÁ, Marion. Tajemství antických kultů. Překlad Rudolf Řežábek. Liberec: Dialog, 2009. 173 s. ISBN 978-80-7424-012-6.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Mithraismus na Wikimedia Commons

[rfr2-1] Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 34

[2] Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 19–24

[3] Reinhold Merkelbach, Mithras, Konigstein, 1984, ch. 75-7

[4] Beck, R., Merkelbach's Mithras, p. 304, 306.

[5] Commodian, Instructiones 1.13

[rfr1-6] Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 45

[7] Tertullian, De praescriptione haereticorum 40

[8] Per Beskow, "Branding in the Mysteries of Mithras?", in Mysteria Mithrae, ed. Ugo Bianchi (Leyden 1979), 487-501

[9] Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 46

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]