Přeskočit na obsah

Rastislav Váhala

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
JUDr. Rastislav Váhala
Narození8. dubna 1909 nebo 9. června 1910
Vídeň
Úmrtí2. prosince 1988
Praha
Alma materUniverzita Karlova
Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníadvokát
OceněníCena ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva (2010)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Rastislav Váhala (8. dubna 1909 Vídeň – 2. prosince 1988 Praha) byl český právník, účastník československého protinacistického odboje.

Život

Rastislav Váhala se narodil ve Vídni, studoval však ve Valašském Meziříčí gymnázium. Vysokoškolský diplom získal na Právnické fakultě UK v Praze. Během povinného vojenského výcviku absolvoval důstojnickou školu v Opavě, ze které byl vyřazen jako poručík dělostřelectva v záloze. V roce 1939 byl zapsán do seznamu advokátů, kancelář spolu s otcem měl na Národní třídě, žil v Praze na Spořilově.[1]

Za druhé světové války se zapojil do odbojové činnosti. Jeho otec JUDr. František Váhala byl popraven 3. 7. 1942 v Kounicových kolejích v Brně-Žabovřeskách.[2] Od léta roku 1944 byl styčným důstojníkem Vojtěcha Luži, vojenského velitele Rady tří, pro styk s komunistickým odbojem a ilegálním odborovým hnutím, na které měl kontakty. V Radě tří používal krycí jméno Kozák. Luža však po zatýkání klíčových pražských osobností gestapem odešel v říjnu 1944 zpět na Moravu. Váhala díky statečnosti zatčeného Františka Jiříkovského nebyl prozrazen a stal se posledním velitelem odbojové skupiny Avala-Modrý kruh, která sdružovala odbojové pracovníky z hasičských sborů na území protektorátu. Avala-Modrý kruh byl do prosince 1944 začleněn do Radí tří, když došlo z důvodu dalšího zatýkání gestapem ke ztrátě kontaktů.[3][4]

Od ledna 1945 se skrýval nedaleko Mánesa v Praze, neboť ho hledalo gestapo. V dubnu 1945 se stal vojenským poradcem Zpravodajské brigády. Získal díky přesunu vysílačky Anna výsadku Platinum-Pewter přímý kontakt s londýnskou exilovou vládou[5][6]. Dne 5. května 1945 byl pověřen Českou národní radou funkcí vojenského zmocněnce v kasárnách Jiřího z Poděbrad.[6]

Po osvobození 1945

Po osvobození v roce 1945 vstoupil do komunistické strany, z níž byl zakrátko vyloučen[4]. Po komunistickém puči byl v letech 1948 až 1949 jedním z obhájců generála Heliodora Píky v prvním vykonstruovaném soudním procesu komunistického totalitního režimu, který skončil justiční vraždou. Podle vlastních slov ho gen. Píkovi doporučil spoluvězeň a bývalý odbojář Jan Pliczka. Po rozsudku smrti pro gen. Píku podal odvolání v podobě Zmatečné stížnosti a po zamítnutí pak žádost o milost u prezidenta republiky Klementa Gottwalda, taktéž zamítnutou. Po tragické popravě uzavřel svou advokátní kancelář, protože pro něj měla advokacie smysl pouze jako obhajoba obviněného a nemohl se smířit s praktikami komunistického soudnictví. Do r.1952 pracoval v administrativě, ale po prověrkách a vyloučení z KSČ byl nucen sehnat si manuální práci. Dojížděl na Vřesovou, kde se tehdy stavěl hutní kombinát a pracoval tam jako sklobetonář. Byl perzekvován a později se zapojil do protikomunistického odboje. Začal pracovat na revizi procesu a  usilovat o posmrtnou rehabilitaci generála Píky, která byla umožněna až v roce 1968, kdy byl rozsudek zrušen. Napsal o procesu s generálem Píkou knihu Smrt generála, která mohla vyjít až po roce 1989. Do konce života byl monitorován StB.[1] V 70. a 80. letech získal výjezdní doložku do Jugoslávie, kde se scházel s Radomírem Lužou (v Lublani, později ve Vídni), kterému předal mimo jiné spisy o procesu s gen. Píkou pro Hooverův archiv při Stanfordově univerzitě.[4][7]

Dílo

  • Smrt generála, Melantrich, Praha 1992, str. 189

Ocenění

V roce 2010 mu byla udělena Cena Václava Bendy (in memoriam).[8]

Reference

  1. ↑ a b Helena Glezgová: S nejvyšším trestem nikdo nepočítal[nedostupný zdroj], in Čtyřka, 2. roč., červen 2008, formát PDF
  2. ↑ Brno-Kounicovy koleje
  3. ↑ Valašské Athény o.s.: Slovník osobností východní Moravy: „V“ cit. 2009-05-24
  4. ↑ a b c LUŽA, Radomír. V Hitlerově objetí: Kapitoly z českého odboje. 1.. vyd. Praha: Torst, 2006. 536 (viz 218, 368, 378, 410) s. ISBN 80-7215-286-6. 
  5. ↑ Magdaléna Hromková: Podíl českých skautů v 2. odboji s důrazem na činnost Zpravodajské brigády, Arcibiskupské gymnázium, Praha 2005
  6. ↑ a b Jindřich Marek: Četnické rekviem[nedostupný zdroj], str. 3–4, příloha časopisu Policista 4/2007, formát PDF
  7. ↑ Život a smrt generála Heliodora Píky[nedostupný zdroj], Hoover Library, Stanforad University, cit. 2009-05-24
  8. ↑ Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2010 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2010 [cit. 2017-06-04]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rastislav_Váhala&oldid=19787483“