Rastislav Váhala

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
JUDr. Rastislav Váhala
Narození 8. dubna 1909
Vídeň
Úmrtí 2. prosince 1988 (ve věku 79 let)
Praha
Alma mater Univerzita Karlova
Ocenění Cena ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva (2010)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Rastislav Váhala (8. dubna 1909 Vídeň2. prosince 1988 Praha) byl český právník, účastník československého protinacistického odboje.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rastislav Váhala se narodil ve Vídni, studoval však ve Valašském Meziříčí gymnázium. Vysokoškolský diplom získal na Právnické fakultě UK v Praze. Během povinného vojenského výcviku absolvoval důstojnickou školu v Opavě, ze které byl vyřazen jako poručík dělostřelectva v záloze. V roce 1939 byl zapsán do seznamu advokátů, kancelář spolu s otcem měl na Národní třídě, žil v Praze na Spořilově.[1]

Za druhé světové války se zapojil do odbojové činnosti. Jeho otec JUDr. František Váhala byl popraven 3. 7. 1942 v Kounicových kolejíchBrně-Žabovřeskách.[2] Od léta roku 1944 byl styčným důstojníkem Vojtěcha Luži, vojenského velitele Rady tří, pro styk s komunistickým odbojem a ilegálním odborovým hnutím, na které měl kontakty. V Radě tří používal krycí jméno Kozák. Luža však po zatýkání klíčových pražských osobností gestapem odešel v říjnu 1944 zpět na Moravu. Váhala díky statečnosti zatčeného Františka Jiříkovského nebyl prozrazen a stal se posledním velitelem odbojové skupiny Avala-Modrý kruh, která sdružovala odbojové pracovníky z hasičských sborů na území protektorátu. Avala-Modrý kruh byl do prosince 1944 začleněn do Radí tří, když došlo z důvodu dalšího zatýkání gestapem ke ztrátě kontaktů.[3][4]

Od ledna 1945 se skrýval nedaleko Mánesa v Praze, neboť ho hledalo gestapo. V dubnu 1945 se stal vojenským poradcem Zpravodajské brigády. Získal díky přesunu vysílačky Anna výsadku Platinum-Pewter přímý kontakt s londýnskou exilovou vládou[5][6]. Dne 5. května 1945 byl pověřen Českou národní radou funkcí vojenského zmocněnce v kasárnách Jiřího z Poděbrad.[6]

Po osvobození 1945[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození v roce 1945 vstoupil do komunistické strany, z níž byl zakrátko vyloučen[4]. Po komunistickém puči byl v letech 19481949 jedním z obhájců generála Heliodora Píky v prvním vykonstruovaném soudním procesu komunistického totalitního režimu, který skončil justiční vraždou. Podle vlastních slov ho gen. Píkovi doporučil spoluvězeň a bývalý odbojář Jan Pliczka. Po rozsudku smrti pro gen. Píku podal odvolání v podobě Zmatečné stížnosti a po zamítnutí pak žádost o milost u prezidenta republiky Klementa Gottwalda, taktéž zamítnutou. Po tragické popravě uzavřel svou advokátní kancelář, protože pro něj měla advokacie smysl pouze jako obhajoba obviněného a nemohl se smířit s praktikami komunistického soudnictví. Do r.1952 pracoval v administrativě, ale po prověrkách a vyloučení z KSČ byl nucen sehnat si manuální práci. Dojížděl na Vřesovou, kde se tehdy stavěl hutní kombinát a pracoval tam jako sklobetonář. Byl perzekvován a později se zapojil do protikomunistického odboje. Začal pracovat na revizi procesu a  usilovat o posmrtnou rehabilitaci generála Píky, která byla umožněna až v roce 1968, kdy byl rozsudek zrušen. Napsal o procesu s generálem Píkou knihu Smrt generála, která mohla vyjít až po roce 1989. Do konce života byl monitorován StB.[1]70.80. letech získal výjezdní doložku do Jugoslávie, kde se scházel s Radomírem Lužou (v Lublani, později ve Vídni), kterému předal mimo jiné spisy o procesu s gen. Píkou pro Hooverův archiv při Stanfordově univerzitě.[4][7]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Smrt generála, Melantrich, Praha 1992, str. 189

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 2010 mu byla udělena Cena Václava Bendy (in memoriam).[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Helena Glezgová: S nejvyšším trestem nikdo nepočítal, in Čtyřka, 2. roč., červen 2008, formát PDF
  2. Brno-Kounicovy koleje
  3. Valašské Athény o.s.: Slovník osobností východní Moravy: „V“ cit. 2009-05-24
  4. a b c LUŽA, Radomír. V Hitlerově objetí: Kapitoly z českého odboje. 1.. vyd. Praha: Torst, 2006. 536 (viz 218, 368, 378, 410) s. ISBN 80-7215-286-6. 
  5. Magdaléna Hromková: Podíl českých skautů v 2. odboji s důrazem na činnost Zpravodajské brigády, Arcibiskupské gymnázium, Praha 2005
  6. a b Jindřich Marek: Četnické rekviem, str. 3–4, příloha časopisu Policista 4/2007, formát PDF
  7. Život a smrt generála Heliodora Píky, Hoover Library, Stanforad University, cit. 2009-05-24
  8. Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2010 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2010 [cit. 2017-06-04]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]