John Cale

Šablona:Infobox Hudební umělec John Davies Cale, OBE (* 9. března 1942, Garnant, Carmarthenshire, Wales) je welšský hudebník, multiinstrumentalista, skladatel, producent a příležitostný herec, známý především jako zakládající člen americké experimentální rockové skupiny The Velvet Underground. Je autorem hudby k několika desítkám filmů.

Ačkoliv je Cale známý hlavně jako rockový hudebník, občas z tohoto žánru přešel k drone či vážné hudbě. Od roku 1968, kdy odešel z The Velvet Underground se věnoval sólové kariéře a tvorbě hudby k filmům. Patrně jeho nejznámější sólové album je Paris 1919, nahrál také skladbu „Hallelujah“, která vyšla až v roce 1991 na tribute albu I'm Your Fan, kde vzdalo hold několik hudebníků Leonardu Cohenovi. Po albu Paris 1919, vydaného u vydavatelství Reprise Records, následovali trilogie alb Island Records, Fear (1974), Slow Dazzle (1975) a Helen of Troy (1975).

Cale spolupracoval s nebo produkoval alba interpretů jako jsou Lou Reed, Nico, La Monte Young, John Cage, Terry Riley, Cranes, Nick Drake, Kevin Ayers, Brian Eno, Patti Smith, The Stooges, The Modern Lovers, Art Bergmann, Manic Street Preachers, Marc Almond, Squeeze, Happy Mondays, LCD Soundsystem a Siouxsie and the Banshees.

Životopis

Dětství a počátky kariéry

John Cale se narodil 9. března 1942 v Garnantu ve Walesu. Jeho matka byla učitelka Margaret Davies a otec horník Will Cale. Jeho otec mluvil anglicky, matka zase velšsky, tímto jazykem mluvil v dětství i John. Protože John neuměl mluvit anglicky, měl přirozeně horší vztah s otcem než s matkou. Anglicky se John začal učit až v sedmi letech na základní škole. Cale byl v dětství zněužíván, k incidentům docházelo v kostele, kde ho sexuálně zneužíval kněz.

Když objevil svůj talent pro violu, studoval hudbu na londýnské Goldsmiths. 6. července 1963 již organizoval koncert A Little Festival of New Music hnutí Fluxus. Podílel se též na krátkém filmu Police Car. Řídil koncert Concert for Piano and Orchestra Johna Cage s Michaelem Garrettem na klavír. Později odcestoval do Spojených států, kde, díky vlivu a pomoci Aarona Copland, pokračoval v aktivním hraní.

Po příjezdu do New Yorku se setkal s řadou významných skladatelů. 9. září 1963 se Cale, John Cage a několik dalších zúčastnili představení Vexations Erika Satie, jednalo se o první kompletní představení tohoto díla. Po představení se Cale objevil v televizním pořadu I've Got a Secret, kde jeho tajemství bylo, že druhý host byl jediný divák, který vydržel přes celý osmnáctihodinový koncert.

Cale také hrál s La Monte Youngem a Tony Conradem v souboru Theatre of Eternal Music, známým také jako Dream Syndicate (neplést se skupinou The Dream Syndicate, aktivní v 80. letech). Hudba stylu drone, kterou tento soubor hrál, měla velký vliv na hudbu Caleovo pozdější skupiny The Velvet Underground. Na nahrávkách souboru Dream Syndicate spolupracoval například i Sterling Morrison, který se později stal také členem Velvet Underground. Tyto nahrávky vyšly až v roce 2001.

The Velvet Underground

John Cale (1977)

Hlavní článek: The Velvet Underground

Na začátku roku 1965 spolu s Lou Reedem založil skupinu The Velvet Underground, krátce poté do skupiny přišli Reedovův přítel ze školy Sterling Morrison a Caleův spolubydlící Angus MacLise, toto byla první sestava skupiny. Cale opustil skupinu v září 1968 po neshodách s Lou Reedemm.

První komerčně dostupná nahrávka Velvet Underground byla instrumentální skladba „Loop“, kterou vydal časopis Aspen ve třetím vydání roku 1966. Skladbu napsal John Cale a jednalo se o experiment s použitím zpětné vazby. Později se objevil na dvou prvních oficiálně vydaných albech skupiny, The Velvet Underground and Nico (nahráno 1966, vydáno 1967) a White Light/White Heat (nahráno 1967, vydáno 1968). Na těchto albech hrál na violu, baskytaru, klávesy a zpíval. Na albu White Light/White Heat hraje na varhany ve skladbě „Sister Ray“, zpívá v „Lady Godiva's Operation“, namluvil mluvenou část skladby „The Gift“

V roce 1967 se podílel na debutovém albu Chelsea Girl zpěvačky Nico, které obsahuje skladby, napsané členy Velvet Underground, Calem, Reedem a Morrisonem, kteří se zde podíleli i jako hudebníci. Cale napsal texty ke skladbám „Winter Song“ a „Little Sister“.

Teměř dva roky po opuštění skupiny ho manažer skupiny Steve Sesnick pozval na nahrávání čtvrtého alba Loaded. Hrál na varhany při zkoušení skladby „Ocean“. Na albu Loaded tato verze nevyšla. Skladba vyšla až v roce 1997 na albu Loaded: Fully Loaded Edition. Skladby nahrané na přelomu let 1967 a 1968 vyšly později na albech VU (1985) a Another View (1986).

Sólová kariéra

První polovina 70. let

Po odchodu z Velvet Underground Cale pracoval jako producent a aranžér na řadě alb, patří mezi ně například The Marble Index (1969), Desertshore (1970) a The End... (1974) od Nico. Na těchto albech doprovázel na různé hudební nástroje Nico, která hrála na harmonium a zpívala. Produkoval také debutové album skupiny The Stooges The Stooges (1969). Podílel se také na druhém albu Nicka Drakea Bryter Layter, hrál zde na violu a cembalo ve dvou skladbách.

V roce 1970, mimo svoji producentskou kariéru, začal nahrávat své první album Vintage Violence, které je označováno jako folk pop. Krátce po vydání prvního alba vydal Church of Anthrax, na kterém spolupracoval s minimalistickým skladatelem Terry Rileyem. Další sólové album vydal v roce 1972 pod názvem The Academy in Peril.

V roce 1972 podepsal smlouvu s Reprise Records jako hudebník a domovský producent. První album, vydané u Reprise Records, bylo The Academy in Peril. Jeho třetí sólové album Paris 1919 vyšlo v roce 1973. Na tomto albu jsou tajemné a celkově složitější texty. Podle odborné kritiky je to jednoé z nejlepších Caleovo sólových alb. Produkoval alba Jennifer zpěvačky Jennifer Warnes a také eponymní alba skupin Chunky, Novi & Ernie a The Modern Lovers (The Modern Lovers) (album nakonec vyšlo u Beserkley Records).

V roce 1974 podepsal smlouvu s Island Records a produkoval alba skupin Squeeze, Patti Smith Group, Sham 69 a dalších.

Druhá polovina 70. let

John Cale (1980)

Cale se vrátil zpět do Londýna a nahrál sérii tří alb, pohybujících se v novém směru. Hudba je tmavá a v textech je cítit potlačená agrese. Na trilogii alb Fear, Slow Dazzle a Helen of Troy spolupracoval s dalšími umělci Island Records, Philem Manzanerou a Brianem Eno ze skupiny Roxy Music a Chrisem Speddingem, který vystupoval i při jeho koncertech. Nejlepší příklad skladby, která v té době vznikla, je například skladba „Heartbreak Hotel“ Elvise Presleyho, skladba vyšla na albu Slow Dazzle a také na koncertním albu June 1, 1974, na kterém, mimo Calea, hráli i Kevin Ayers, Nico a Brian Eno.

V roce 1977 vydal EP Animal Justice, které obsahuje i pozoruhodný epos „Hedda Gabler“. V této době byl zvuk jeho hudby velmi silný, při koncertech nosil masku hokejového brankáře, což je vidět i na obalu kompilačního alba Guts z roku 1977. Při jednom koncertu 24. dubna 1977 v Croydonu přesekl hlavu mrtvému kuřeti sekáčkem na maso. Bubeník Joe Stefko, který s ním v té době hrál, byl vegetarián, na protest odešel z pódia a opustil skupinu. Skupinu opouští i baskytarista Mike Visceglia. Další dva členové, kytarista Ritchie Fliegler a klávesista Bruce Brody ve skupině zůstali. Na EP Animal Justice je také skladba „Chicken Shit“, což mělo s touto akcí souvislost. Cale později přiznal, že jeho nevyzpytatelné chování v této době byly spojeno s těžkým užíváním kokainu.

V prosinci 1979, po spolupráci s punk rockovými hudebníky, vyšlo koncertní album Sabotage/Live. Toto album bylo nahráno v klubu CBGB v červnu 1979 a obsahuje agreivní vokální a instrumentální skladby. Na albu jsou výhradně nové, dříve nevydané, skladby, zaobírající se globální politikou a paranoiou. Další koncertní album bylo nahráno v CBGB v předchozím roce a vyšlo v roce 1987 pod názvem Even Cowgirls Get the Blues. Sestavu tvořili Ivan Král na baskytaru, Jay Dee Daugherty na bicí (oba ze skupiny Patti Smith Group), Judy Nylon zpěv a další.

80. léta

John Cale (1983)

V roce 1980 podepsal smlouvu s A&M Records a vydal album Honi Soit. Toto album produkoval Mike Thorne. Původně měl být obal alba černobílý, navrhl ho Andy Warhol, s tímto návrhem Cale nesouhlasil a Warhol ho předělal na barevný. Album mělo komerční neúspěch, což znamenalo Caleův odchod od A&M Records.

Po neúspěchu s předchozím albem Cale podepsal smlouvu s Ze Records, vydavatelstvím, které založili Michel Esteban a Michael Zilkha, Caleovi spolupracovníci ze SPY Records. V roce 1982 vyšlo album Music for a New Society. V roce 1984 vyšlo u Ze Records album Caribbean Sunset. Album dosud nevyšlo na CD. Ve stejném roce vydal koncertní album Comes Alive. Jeho dcera Eden Cale se narodila v roce 1985.

Cale se stále snažil o komerční úspěch, v roce 1985 vydal album Artificial Intelligence, jediné, které vyšlo u Beggars Banquet Records. Album napsal ve spolupráci s Larry „Ratso“ Slomanem a je má charakteristický zvuk syntezátorů a bicích automatů. I přes úspěch singlu „Satellite Walk“, album nebylo o moc úspěšnější než to předchozí. Skladba „Dying on the Vine“ je označována za nejlepší v jeho kariéře.

V roce 1987 produkoval debutové album skupiny Happy Mondays s dlouhým názvem Squirrel And G-man Twenty Four Hour Party People Plastic Face Carnt Smile (White Out). V tomtéž roce vydává ROIR záznam koncertu z konce sedmdesátých let z CBGB s názvem Even Cowgirls Get the Blues. Ve stejném roce produkoval album Try to be Mensch skupiny Element of Crime, na album hraje též na klávesy. Následujcí rok produkuje album Arta Bergmanna Crawl with Me, na kterém se také podílí hudebně. V roce 1989 napsal hudbu pro krátký film Dick, který režíroval Jo Menell.

Kvůli narození dcery se Cale na čas odmlčel z nahrávání alb. V roce 1989 se vrátil s albem Words for the Dying, kde zhudebnil poezii Dylana Thomase. Album produkoval Brian Eno.

90. léta

Počátkém roku 1990 vydal Cale spolu s Lou Reedem album Songs for Drella, která vznikla jako pocta Andy Warholovi (Drella byla jeho přezdívka), který v roce 1987 zemřel. V roce 1990 došlo ke krátkému obnovení skupiny The Velvet Underground, jedna se však pouze o charitativní koncert. Od dubna do července téhož roku nahrál Cale spolu s Brianem Eno album Wrong Way Up, které v říjnu vydala společnost All Saints Records.

V roce 1991 přispěl coververzí skladby „Hallelujah“ na tribute album I'm Your Fan, kde různí interpreti předělali skladby Leonarda Cohena. Ve stejném roce Cale napsal hudbu pro film Primary Motive, režírovaný Danem Adamsem. V roce 1991 vyšel soundtrack s názvem Paris s'eveille - suivi d'autres compositions. Soundtrack obsahuje i skladbu od Velvet Underground „Booker T.“, skladba nevyšla na žádném řadovém albu, její část však byla použita ve skladbě „The Gift“, která vyšla na jejich druhém albu White Light/White Heat.

V roce 1992 Cale zpíval ve skladbách „Hunger“ a „First Evening“ na albu Sahara Blue od francouzského skladatele Hectora Zazou. Všechny texty na albu byli založeny na poezii Arthura Rimbauda. V září 1992 vychází koncertní album Fragments of a Rainy Season. 5. prosince 1992 vystoupil spolu s Lou Reedem, Sterlingem Morrisonem a The Soldier String Quartet na newyorské uviversitě. V tomtéž roce byla obnovena skupina The Velvet Underground v klasické sestavě. 1. června 1993 zahájila své turné v Edinburghu. Cale zpíval většinu písní, které dřive zpívala Nico. Skupina odehrála několik koncertů jako předskokan při turné Zoo TV Tour skupiny U2. V červnu 1993 vznikl záznam několika pařížských koncertů. Sestříhaný záznam byl vydán pod názvem Live MCMXCIII. V roce 2006 záznam vyšel i na DVD. V listopadu 1993 Cale vydal soundtrack 23 Solo Pieces pour La Naissance de L'Amour.

V roce 1994 se po hádce Reeda a Calea znovu rozpadá skupina The Velvet Underground. Ve stejném měl spolu se Suzanne Vega duet v Zazouovo skladbě „The Long Voyage“ z alba Chansons des mers froides. Text byl založen na básni „Les Silhouettes“ Oscara Wilde a hudbu složil Zazou spolu s Johnem Calem. V tomtéž roce vydal studiové album s Bobem Neuwirthem Last Day on Earth. 5. června 1994 vystoupil v pražském Divadle Archa, z koncertu byl pořízen záznam a Česká televize ho vysílala v roce 1996.

V roce 1995 produkoval album The Rapture skupině Siouxsie and the Banshees. V tomtéž napsal hudbu ke skladbě „Perfect Moon“ z alba Nostalgia Ivana Krále. Ve skladbě hraje Cale na klavír a doprovází ho Patti Smith. Na sólovém albu Walking on Locusts z roku 1996 hrála jako host i Maureen Tucker. V lednu 1996 byla skupina The Velvet Underground uvedena do Rock and Roll Hall of Fame, úvodní přednes pronesla Patti Smith. Uvedení se zúčastnili tři členové klasické sestavy (Reed, Cale, Tucker), Sterling Morrison zemřel v roce 1995. V červnu 1996 si zahrál na varhany na albu Gone Again Patti Smith. V červenci 1996 vyšla kompilace The Island Years, následovala hudba k filmu I Shot Andy Warhol.

V roce 1998 vychází instrumentální album Nico: Dance Music, věnované zpěvačce Nico. Ve stejném roce je spolupořadatelem festivalu v sále Paradiso v Amsterdamu. Koncert přenášela holandská národní televize, Cale zde zahrál i skladbu „Murdering Mouth“, duet se zpěvačkou Siouxsie Sioux. Produkoval album I Douar (One Earth) Alana Stivella, ve skladbě „Ever“ hrál na baskytaru.

V roce 1999 vyšla též jeho autobiografie What's Welsh for Zen?, kterou spolu s Calem napsal Victor Bockris. Graficky ji upravil Dave McKean. Ve stejném roce vydal Island Records kompilaci Close Watch: An Introduction to John Cale.

Po roce 2000

John Cale (2006)

Hned začátkem 21. století začal vydávat experimentální alba, která nahrál spolu se skupinou Theatre of Eternal Music, prvním albem bylo Day of Niagara, následně se stal producentem alba Undrentide skupiny Mediæval Bæbes. Je autorem hudby k filmu Love Me francouzské režisérky Laetitia Masson. K filmu vyšel i soundtrack, který byl k dostání pouze v limitované sérii. Ve stejném roce napsal hudbu pro filmovou adamptaci románu Breta Eastona Ellise Americké psycho, jehož režie se ujala kanadská režisérka Mary Harron, pro jejíž film I Shot Andy Warhol Cale také dělal hudbu. Film Saint Cyr byl nominován na Césara. Následující rok napsal hudbu pro film Beautiful Mistake režiséra Marca Evanse. S tímto režisérem spolupracoval již v roce 1997 na filmu House of America.

V roce 2001 vydalo vydavatelství Table of the Elements další tři archivní alba, New York in the 1960s: Sun Blindness Music, Inside the Dream Syndicate, Vol. II: Dream Interpretation a Inside the Dream Syndicate, Vol. III: Stainless Gamelan. 3. srpna 2001 vyšel sampler Open All Night: In the City, kde, jako poslední, zazněla skladba „So Much for Love“ z alba Walking on Locusts. V červenci si Cale zahrál jako host na pátém studiovém albu Rings Around the World skupiny Super Furry Animals. Na tomto albu hrál mimojiné i Paul McCartney. Jeho verze skladby „Hallelujah“ zazněla v animovaném filmu Shrek, skladbu zpopularozoval pro mladší diváky právě Cale. Skladba naopak nebyla použita na soundtracku k filmu, kde ji představil Rufus Wainwright.

V roce 2002 vyšla jeho verze skladby „Hallelujah“ na soundtracku k seriálu Scrubs. Jeho hlas se objevil v krátkém filmu N(eon) Davea McKeana, který byl designerem Caleovo autobiografie What's Welsh for Zen. Je autorem hudby k animovanému filmu The Otherworld-Mabinogi Dereka Hayese. Skladby nahrál spolu s National Orchestra of Wales. V roce 2003 podepsal smlouvu s EMI a vydal EP Five Tracks, krátce poté následovalo vydání studiového alba HoboSapiens, album bylo ovlivněno alektronickou hudbou a alternativním rockem. Velmi kladně přijaté album spolu s Calem produkoval Nick Franglen ze skupiny Lemon Jelly. Ve stejném roce vyšla biografie Sedition and Alchemy - A Biography of John Cale, kterou napsal Tim Mitchell. Knihu graficky upravil Dave McKean.

V červenci 2004 vyšlo album Por Vida: A Tribute to the Songs of Alejandro Escovedo, na které přispěl svou verzí skladby „She Doesn't Live Here Anymore“. V říjnu téhož roku vyšlo koncertní album Le Bataclan '72 (Cale, Kevin Ayers, Eno a Nico), které vzniklo v roce 1972. V roce 2005 vydal u EMI album BlackAcetate. V tomtéž roce vyšla reedice alba Wrong Way Up, oproti původnímu vydání z roku 1990 měla jiný obal a doplnilo ji několik bonusových skladeb. Následně vychází box set složený z 3CD New York in the 1960s. Obsahuje skladby souboru Theatre of Eternal Music, které vyšly již v letech 2000-2001. Ještě v roce 2005 Cale produkoval osmé album Alejandra Escoveda The Boxing Mirror, které vyšlo 2. května 2006. V červnu 2006 Cale vydal singl „Jumbo in the Modern World“, který vyšel pouze v digitální podobě a nevyšel ani na žádném albu. K písni bylo vytvořeno i video.

V březnu 2007 vydalo EMI koncertní album Circus Live. Jedná se o dvojalbum, které nahrál Cale v letech 2004 a 2006. Některé skladby byly nahrány v amsterdamském sále Paradiso v roce 2004. V květnu 2007 se podílel na předělávce skladby „All My Friends“ skupiny LCD Soundsystem, která vyšla na B-straně speciální verze singlu. V tomtéž roce hrál na albu Replica Sun Machine skupiny The Shortwave Set, album produkoval Danger Mouse.

V červnu 2008 vystoupil na britském festivalu Glastonbury na pódiu Park Stage. Jako host zde s ním vysoupila skupina Franz Ferdinand. Dne 11. října 2008 se podílel na koncertě v Royal Festival Hall v Londýně s názvem „Life Along the Borderline“, konaném k výročí nedožitých sedmdesátých narozenin zpěvačky Nico. Na tomto koncertě vystoupili James Dean Bradfield, Mark Lanegan z Manic Street Preachers, Mark Linkous z Sparklehorse, The Fiery Furnaces, Guillemots, Nick Franglen z Lemon Jelly, Peter Murphy, Liz Green a Lisa Gerrard z Dead Can Dance. Akce se opakovala 10. května 2009 v Teatro Communale v italském městě Ferrara, zde zahráli Mercury Rev, Mark Lanegan, Lisa Gerrard, Peter Murphy, Soap&Skin a Mark Linkous. V roce 2009 Cale zastupoval Wales na Biennale di Venezia. Skladba „Fear Is A Man's Best Friend“ vyšla v box setu Kats Karavan: The History of John Peel on the Radio.

Po roce 2010

V lednu 2010 byl Cale pozván na festival Eminent Art in Residence (EAR) v MONA FOMA. Kurátorem festivalu byl Brian Ritchie a konal se v Hobartu v Tasmánii. Na fesitvalu byla uvedena jeho práce z Biennale di Venezia z předešlého roku. Při tomto festivalu Cale vystoupil několikrát po celém městě. V dubnovém čísle časopisu Uncut vyšel žebříček deseti nejvýznamějších alb za kariéru daných umělců, Sabotage/Live se umístilo na šestém místě. Vystoupení z Rockpalastu z let 1983 a 1984 vyšly na 2CD, 2LP a 2DVD v říjnu 2010.

V této době Cale několikrát představil album Paris 1919 v celém svém rozsahu v koncertní podobě. 21. listopadu 2009 v Coal Exchange Cardiff, 5. března 2010 v Royal Festival Hall v Londýně a 14. května 2010 v Theatre Royal v Norsku. Tyto vystoupení se opakovali 5. září 2010 v Paříži, 11. září 2010 v Brescia v Itálii, 30. září 2010 na kalifornské universitě v Los Angeles, 16. října 2010 v Melbourne, 28. května 2011 v Barceloně, 6. října 2011 v Essenu a 21. listopadu 2011 v Malmö ve Švédsku.

Cale je nositelem řádu britského impéria (OBE), který mu byl přidělen v roce 2010.

Choreografové Ed Wubbe a Marco Goecke připravily balet inspirovaný albem Songs for Drella. V únoru 2011 podepsal smlouvu s dceřinou společností Domino Records Double Six Records a v září téhož roku vydal EP Extra Playful. V květnu 2011 Cale a jeho skupina zahráli na 45. ročníku Brightonského festivalu a zahráli zde skladby na téma Émigré/Lost & Found. Cale zde zahrál na pozvání bojovnice za lidská práva a noseitelky Nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij, která byla hlavním hostujícím umělcem festivalu. V roce 2011 napsal hudbu pro francozský film Un été brûlant režiséra Philippe Garrela.

Na 27. únor 2012 je naplánováno vydání alba Conflict & Catalysis: Productions & Arrangements 1966-2006. Album obsahuje skladby z alb, která Cale produkoval.

Na květen 2012 plánuje nové studiové album.

Soukromý život

V roce 1968 se Cale oženil s módní návrhářkou Betsey Johnson. O necelý rok později se rozvedli.

V roce 1971 se oženil s Cynthiou Wells, známou jako Miss Cindy z The GTOs. Rozvedli se v roce 1975.

Dne 6. října 1981 se je Caleovo třetí manželkou stala Risé Irushalmi. Měli spolu jedno dítě, dceru Eden Myfanwy Cale, která se narodila 14. července 1985.Rozvedli se v roce 1997.

V současné době Cale žije v Los Angeles.

Zneužívání návykových látek

John Cale v dětství trpěl těžkými bronchiálním problémy, lékaři mu proto předepisovali různé opiáty. Později začal opiáty zneužívat pro jiné účely. Po příchodu do New Yorku měl k drogám větší přístup než v Británii, stali se součástí jeho běžného života.

V 60. a 70. letech byl těžce zívislý na kokainu. Cale tvrdí, že zneužíval všechny volně dostupné druhy léků. Závislost na drogách měla negativní dopad na jeho hudbu, kterou tvořil v osmdesátých letech. S drogami se rozhodl přestat po několika koncertech a po narození dcery Eden Cale. V rozhovoru pro BBC v roce 2009, řekl, že jediná závislost v současné době je závislost na kávě.

Diskografie

Hlavní článek: Diskografie Johna Calea

Studiová alba

• Vintage Violence (1970)
• Church of Anthrax (1971) − s Terry Rileyem
• The Academy in Peril (1972)
• Paris 1919 (1973)
• Fear (1974)
• Slow Dazzle (1975)
• Helen of Troy (1975)
• Honi Soit (1981)
• Music for a New Society (1982)
• Caribbean Sunset (1983)
• Artificial Intelligence (1985)
• Words for the Dying (1989)
• Songs for Drella (1990) − s Lou Reedem
• Wrong Way Up (1990) − s Brianem Eno
• Last Day on Earth (1994) − s Bobem Neuwirthem
• Walking on Locusts (1996)
• HoboSapiens (2003)
• blackAcetate (2005)

Filmografie

• Police Car (1966) − krátký film
• Sunday Morning (režie: Rosalind Stevenson, 1966) − krátký film
• The Houseguest (režie: Franz Harland, 1987) − krátký film
• The Equalizer (1989) − jako host v jedné epozodě
• Words for the Dying (režie: Rob Nilsson, 1989) − dokumentární film
• Wonderland USA (režie: Zoe Beloff, 1989) − krátký film
• Nico Icon (režie: Susanne Ofteringer, 1995) − dokumentární film
• Rhinoceros Hunting in Budapest (režie: Michael Haussman, 1996)
• John Cale (režie: James Marsh, 1998) − dokumentární film
• Beautiful Mistake (režie: Marc Evans, 2000) − dokumentární film
• N(eon) (režie: Dave McKean, 2002)
• Dal: Yma/Nawr (režie: Marc Evans, 2003)
• A Walk into the Sea: Danny Williams and the Warhol Factory (režie: Pablo Agüero, 2007) − dokumentární film
• Salamandra (režie: Pablo Agüero, 2008)
• Sedm epoch rocku − dokumentární seriál (pouze jeden díl)

Odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu John Cale na Wikimedia Commons

Reference

• V tomto článku byl použit překlad textu z článku John Cale na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• (anglicky) Oficiální web
• John Cale v Internet Movie Database (anglicky)

Portály: Hudba