Žralok bělocípý
 Žralok bělocípý | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 zranitelný[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | paryby (Chondrichthyes) |
| Nadřád | žraloci (Selachimorpha) |
| Řád | žralouni (Carcharhiniformes) |
| Čeleď | modrounovití (Carcharhinidae) |
| Rod | Carcharhinus |
| Binomické jméno | |
| Carcharhinus albimarginatus Rüppell, 1837 | |
 Areál rozšíření | |
| Synonyma | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Žralok bělocípý (Carcharhinus albimarginatus), zvaný též žralok stříbrocípý nebo žralok bělokrajný,[2] je velký druh žraloka z čeledi modrounovitých. Žije v tropických vodách Indického a Tichého oceánu, často se vyskytuje kolem ostrovů a korálových útesů. Dokáže se potopit do hloubky nejméně 800 metrů. Žralok bělocípý je podobný žraloku spanilému (Carcharhinus amblyrhynchos), je však větší a objemnější a lze jej odlišit podle bílých lemů na ploutvích. Dosahuje maximální délky 3 metry.
Žralok bělocípý je agresivní a silný druh žraloka živící se širokou škálou kostnatých ryb, menšími druhy žraloků a hlavonožci. Při soubojích o potravu s jinými druhy žraloků z čeledi modrounovitých často poraní i větší jedince. Stejně jako ostatní zástupci této čeledi je živorodý, samice rodí v létě 1 až 11 mláďat. Tento pomalu rostoucí druh žraloka je loven pro své maso, ploutve, kůži, chrupavku, čelisti a zuby. Pokles jeho populace vedl k tomu, že jej Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) označil za téměř ohrožený druh. Žralok bělocípý je považován za druh pro člověka potenciálně nebezpečný, ačkoliv nejsou známa žádná nevyprovokovaná napadení.
Klasifikace a vývoj
Žralok bělocípý byl původně popsán v roce 1837 jako Carcharias albimarginatus německým přírodovědcem Eduardem Rüppellem v díle Fische des Rothen Meeres (Ryby Rudého moře). Název byl později změněn na aktuálně platné Carcharhinus albimarginatus. Přívlastek je odvozen z latinského albi (bílý) a marginatus (lemovaný).[3] V roce 1960 byl v Ras Mohammed v Rudém moři chycen 103 cm dlouhý jedinec, který byl označen za typický vzorek. Na základně podobností morfologie, tvaru zubů aj. určil v roce 1982 Jack Garrick žraloka spanilého za nejbližšího příbuzného bělocípému žraloku.[4] Tento výklad byl v roce 1992 potvrzen na základě dalších analýz S. Laverym.[5]
Výskyt a rozšíření
Žralok bělocípý je široce, ne však rovnoměrně, rozšířen v tropických vodách Indického a Tichého oceánu. V západní části Indického oceánu se vyskytuje tento druh od Rudého moře po Jižní Afriku včetně Madagaskaru, Seychel, atolu Aldabra, Mauricia a souostroví Čagos. V západním Pacifiku je výskyt tohoto druhu žraloka potvrzen od pobřeží jižního Japonska k severním břehům Austrálie včetně Tchaj-wanu, Filipín, Indonésie, Nové Kaledonie, Guamu, Palau, Šalamounových ostrovů, Marshallových ostrovů a Tahiti. Ve východním Pacifiku se vyskytuje od Baja California k Britské Kolumbii, Kokosovým a Galapážským ostrovům. Jeho přítomnost v Mexickém zálivu a Karibském moři je pravděpodobná, ale není potvrzená.[6][7]
Žraloci bělocípí vyhledávají kontinentální a ostrovní šelfy a hloubky od 30 do 800 metrů. Nejčastěji se vyskytují kolem izolovaných ostrovů a korálových útesů. Mladí jedinci tráví čas v pobřežních mělčinách nebo lagunách, zatímco dospělé exempláře jsou častěji k vidění v hlubších vodách.[3][7][8]
Popis
Žralok bělocípý je snadno rozpoznatelný podle bíle zabarvených okrajů ploutví. Má robustní, středně protáhlé tělo, široký rypec, velké oči a pět žaberních štěrbin. V čelistech má dvě řady po 12–14 zubech. Horní zuby jsou trojúhelníkovité, široké s hrubým zoubkováním. Dolní zuby mají zoubkování jemné až téměř neznatelné.[7][8] První hřbetní ploutev je velká, trojúhelníková. Prsní ploutve jsou poměrně delší než u jiných druhů z této čeledi a mají špičaté zakončení.[3]
Zbarvení je modrošedé, nahoře s bronzovým a dole s bílým leskem. Na břiše má žralok bělocípý po stranách dva jemně bílé pásy a výrazně bílé zbarvení okrajů všech ploutví. Může dorůst až 3 metry délky,[7] jeho typická velikost je však mezi 2,0 až 2,5 metru. Maximální uváděná hmotnost je 162,2 kg.[3] Samice jsou větší než samci.
Jejich oči mají odrazivou vrstvu zvanou tapetum lucidum, která jim umožňuje vidět dobře nejen za šera, ale i v čisté vodě (cca 10× lépe než člověk). Dále mají dokonale vyvinuté další smysly, jako je sluch, čich a Lorenziniho ampule.[8]
Život a chování
Ačkoliv jsou žraloci bělocípí relativně aktivní, vykazují teritoriální chování a zachovávají věrnost určitým oblastem. Většinou žijí samostatně[8] nebo v párech.[9] V hlubších vodách byly spatřeny malé skupiny dospělých samic. Osaměle žijící žraloci bělocípí se někdy chovají k ostatním žralokům téhož druhu agresivně a mnoho z nich bývá při soubojích poraněno s následky trvalého zjizvení.[8]
Pokud se u potravy sejdou se stejně velkými žraloky galapážskými a černocípými, bývají žraloci bělocípí agresivnější a dominantnější.[7][8] Žralok bělocípý občas napadá a požírá své příbuzné žraloky spanilé.[10]
Stejně jako žralok spanilý i žralok bělocípý při pocitu ohrožení někdy hrozí útokem pomocí exhibičního plavání. Z pohledu potápěče tento „tanec“ vypadá tak, že žralok se rychle vzdálí od potápěče a pak plave proti němu. Jeho pohyby jsou přitom afektované a nepřirozené. Ve vzdálenosti zhruba dvou délek těla žralok prudce zabrzdí, jeho prsní ploutve nepřirozeně poklesnou, vztyčí rypec nahoru a výrazně se prohne. Poslední dva prvky tohoto tance jsou pro tento druh žraloka jedinečné. Pokud potápěč nezareaguje na tuto hrozbu, vystavuje se nebezpečí útoku.[11]
Potravní návyky
Strava žraloka bělocípého je složena převážně z kostnatých ryb jako jsou mořský okoun, makrela, tuňák, pamakrela, loví také lampovníkovité, létající ryby, pyskounovité a platýse. Nepohrdne ani zástupci z čeledi mantovitých, menšími druhy žraloků a hlavonožci.[3][7][8] Větší exempláře mají tendenci plavat pomalu a živí se spíše bentickou kořistí.[12]
Bělocípí žraloci byli občas spatřeni, jak plavou po obvodu skupiny jiných druhů lovících žraloků a občas jim ukradnou úlovek.[3] Také často provázejí motorové lodě, neboť je přitahují nízkofrekvenční zvuky.
Rozmnožování
Žralok bělocípý je stejně jako další z čeledi modrounovitých živorodý. Námluvy zahrnují kousání, kterým si samec přidržuje samici při kopulaci; byla již pozorována samice s ukousnutou špičkou hřbetní ploutve.[9] Těhotenství trvá zhruba rok, samice bývají březí v dvouletých cyklech a rodí většinou v létě. Ve vrhu může být 1–11, nejčastěji však 5–6 mláďat. Novorození žraloci měří 60–70 cm.[3][7][8][13]
Rychlost růstu je velmi proměnná: S. Kato a Carvallo Hernandez ve své knize Shark tagging in the eastern Pacific Ocean, 1962–1965 (1967) uvádějí, že mladý jedinec žraloka bělocípého roste v průměru o 3,8 cm (neboli 5,3 % délky těla) za rok. Jiné zdroje uvádějí nárůst o 20,8 cm (30,1 % délky těla) za rok.[14] Samci dosahují pohlavní zralosti při délce 1,6 – 1,8 metru, samice při délce 1,6 – 2,0 metru.[7][8][13]
Interakce s lidmi
Jako zvídavý a odvážný druh žraloka, zvláště v přítomnosti potravy, je žralok bělocípý považovaný pro člověka za potenciálně nebezpečného.[8] Často prudce vystoupá z hlubokých vod zkontrolovat potápěče, kteří se právě potápějí do moře. Navíc se odváží k potápěčům dost blízko, což může být stresující zážitek. Někteří jedinci také kroužili kolem potápěčů. V jednom experimentu zahrnujícím návnadu velký jedinec žraloka bělocípého vytrhl nohu z figuríny, oblečené do neoprenu. Databáze ISAF Floridského muzea evidovala k roku 2008 čtyři vyprovokované útoky tohoto druhu na člověka, žádný z nich však nebyl fatální, avšak doposud (2015) nebylo zaznamenáno ani jedno nevyprovokované napadení.[15] Útoky tohoto druhu žraloka jsou zmiňovány svědky potopení USS Indianapolis za druhé světové války.[zdroj?]
Žralok bělocípý je komerčně loven pomocí dlouhých lovných šňůr, za žábry a do vlečných sítí a to jednak záměrně, jednak jako vedlejší úlovek. Ploutve jsou velmi ceněny jako surovina pro výrobu polévky.[13]
Žralok bělocípý je vzhledem k pomalému rozmnožování a tendenci setrvávat v určité oblasti citlivý k nadměrnému rybolovu. Má se za to, že indonéští rybáři vyhubili populaci tohoto druhu u severní Austrálie a je pravděpodobné, že se stane vzácným i v jiných částech světa. Mezinárodní svaz ochrany přírody vyhodnotil tento druh jako téměř ohrožený a poznamenal, že může být blízko kritériím pro zařazení mezi ohrožené druhy.[8][13]
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Silvertip shark na anglické Wikipedii.
- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03].
- ↑ druh žralok bělocípý Carcharhinus albimarginatus (Rüppell, 1837) [online]. www.biolib.cz [cit. 2016-04-21]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g BESTER, Cathleen. Carcharhinus albimarginatus: Silvertip Shark [online]. Florida Museum of Natural History Ichthyology Department [cit. 2010-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ GARRICK, J. A. F. (1982). Sharks of the genus Carcharhinus. NOAA Technical Report, NMFS CIRC-445.
- ↑ LAVERY, S. Electrophoretic analysis of phylogenetic relationships among Australian carcharhinid sharks. [s.l.]: Australian Journal of Marine and Freshwater Research, 1992.
- ↑ PILLANS, R. a kol. Carcharhinus albimarginatus:. IUCN Red List of Threatened Species. 2009. Dostupné online [cit. 2016-04-21]. DOI 10.2305/iucn.uk.2009-2.rlts.t161526a5443762.en.
- ↑ a b c d e f g h COMPAGNO, Leonard J.V. FAO SPECIES CATALOGUE Vol.4. Sharks of the world, An annotated and illustrated catalogue of shark species known to date Part 2. Carcharhiniformes [online]. www.fao.org, 1984 [cit. 2016-04-21]. S. 455-457. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j k HSIEH, M. Carcharhinus albimarginatus: silvertip shark [online]. Animal Diversity Web, 2013 [cit. 2016-04-21]. Dostupné online.
- ↑ a b Silvertip Shark [online]. Elasmodiver.com. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ BESTER, Cathleen. Carcharhinus amblyrhynchos: Grey Reef Shark [online]. www.flmnh.ufl.edu [cit. 2016-04-21]. Dostupné online.
- ↑ MARTIN, R. Aidan. Agonistic Display in Grey Reef Shark [online]. ReefQuest Centre for Shark Research [cit. 2010-12-08]. Dostupné online.
- ↑ Žralok bělocípý [online]. Živá Země [cit. 2010-12-08]. Dostupné online.
- ↑ a b c d Carcharhinus albimarginatus [online]. FishBase [cit. 2010-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ KATO, S.; HERNANDEZ CARVALLO, A. Shark tagging in the eastern Pacific Ocean, 1962–1965. [s.l.]: [s.n.], 1967.
- ↑ ISAF. Statistics on Attacking Species of Shark [online]. www.flmnh.ufl.edu [cit. 2016-04-21]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu žralok bělocípý na Wikimedia Commons 
Taxon Carcharhinus albimarginatus ve Wikidruzích
