Viktor Wellemín

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Viktor Wellemín
Narození24. března 1923 nebo 23. března 1923
Praha
Úmrtí19. srpna 2020 (ve věku 97 let)
Praha
NárodnostČeši
Povolánívoják a účetní
OceněníČestné občanství hlavního města Prahy
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Viktor Wellemín (24. března 1923 Praha – 19. srpna 2020 Praha) byl český válečný veterán, jeden z posledních žijících československých účastníků bojů u Tobruku.

Raná léta[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze 24. března 1923 v asimilované židovské rodině.[1] Jeho otec, válečný invalida z 1. světové války,[2] vlastnil poloviční podíl v pražské filiálce vídeňské výrobny malířských barev, Viktor vyrůstal se svým starším bratrem Adolfem (1919–1974). Absolvoval měšťanskou a soukromou obchodní školu a poté se zapojil do rodinné firmy.[1] Byl členem plaveckého klubu Hagibor i sionistické polovojenské organizace Betar.[3]

Světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po anšlusu v březnu 1938 poskytla rodina útočiště ve svém bytě židovským uprchlíkům z Rakouska. Pod vlivem nadále se horšící situace, obsazení Prahy Německem a vyhlášení protektorátu se oba bratři rozhodli k emigraci.[1] Dne 16. října 1939, ve Viktorových 16 letech, odcestovali vlakem do Bratislavy, dále parníkem po Dunaji přes přístav Sulina až do Černého moře, tureckou nákladní lodí propluli do Středozemního moře až k břehům Palestiny.[2][4] Byli zajati anglickou válečnou lodí, která je přinutila zakotvit v Haifě.[1] Zde byl Wellemín na půl roku internován v detenčním táboře Sarafand.[4]

Z tábora byl v srpnu 1940 propuštěn,[3] nějakou dobu pak žil a pracoval v kibucu.[2][4] Poté, co britská vláda oficiálně oduznala Mnichovskou dohodu, vstoupil 14. května 1942 spolu s bratrem do nově formované čs. armádní jednotky – 11. praporu východního.[1][2][4] Absolvovali vojenský výcvik ve městě Nahariya, nejprve pěchotní, poté protiletadlový.[1] Jako příslušník 200. protiletadlového pluku byl podavačem u kanonu Boforce (bratr byl motospojka) a účastnil se obrany Haify.[3][4] Onemocněl furunkulózou a byl umístěn k ozdravnému pobytu v jeruzalémské nemocnici. Po uzdravení se navrátil ke své jednotce, tehdy již odvelené k obraně Tobruku.[1][4]

Po skončení bojů na Středním východě Wellemín nastoupil spolu s dalšími čs. vojáky na loď Mauretania[1][4] a obeplutím Afriky se 11. srpna 1943 dostal do anglického Liverpoolu.[1] Zde byl zapojen do motorizovaného praporu jako součásti 1. čs. samostatné brigády.[1] S ní se pak účastnil ve druhém sledu invaze do Francie a 28. října 1944 podnikl útok v rámci dlouhého obléhání francouzského přístavu Dunkerque.[2] Při této akci byl těžce zraněn, když mu protipěchotní skákavá mina utrhla kus paty a poranila rameno.[2] Po operaci v kanadské polní nemocnici v St. Omer byl transportován zpět do Anglie, kde se dále léčil v Hammersmithu a ve Swansea.[1][4] Poté byl přiřazen k záložnímu praporu umístěnému ve West Cliff poblíž Londýna, kde přečkal do konce války.[1]

Poválečný život[editovat | editovat zdroj]

Do Prahy se Wellemín vrátil spolu s konvojem v Anglii vytištěných československých bankovek.[1] Vyhledal zde svého bratra Adolfa a zjistil také, že téměř všichni jeho příbuzní nepřežili koncentrační tábory,[2][5] rodiče zemřeli v Malém Trostinci roku 1942.[3] Karlínský byt po rodičích byl obsazen cizími lidmi a nepodařilo se získat zpět ani někdejší rodinnou firmu.[1][2] Viktor Wellemín začal pracovat u firmy na výrobu barev a laků, po jejím znárodnění přešel do Gramofonových závodů.[1] Ke své nevelké invalidní penzi se až do důchodu živil jako účetní,[2][5] poté dělal šámese na Novém židovském hřbitově.[3]

Po válce se oženil s manželkou Karlou, s níž žil v bytě po jejích rodičích na Letné a společně vychovali dva syny,[1] kteří však jako potomci žida, nestraníka a veterána ze západní fronty nemohli studovat.[2] Bratr Adolf odešel po srpnu 1968 do Kanady, kde brzy zemřel.[1]

Hodností zůstal Viktor Wellemín svobodníkem ve výslužbě.[3] Zemřel 19. srpna 2020.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Viktor Wellemín byl nositelem řady československých, českých a zahraničních vyznamenání.[6][7] Dne 1. prosince 1945 obdržel Odznak invalidů (dekret č. 4578) jako výraz vděčnosti národa za oběť přinesenou v bojích za osvobození Československé republiky v letech 1939 až 1945.[8]

Od roku 2012 byl čestným občanem Prahy 7.[1]

V roce 2015 obdržel Cenu Paměti národa.[9]

Roku 2018 se stal držitelem Pamětní medaile armádního generála Karla Janouška.[10][11]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Viktor Wellemín ve filmu[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r VÁCLAVOVIC,  Stanislav J. Letenský hrdina [online]. Praha 7, 2016-01-24 [cit. 2020-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-21. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j KROUPA, Mikuláš. Zemřel Viktor Wellemín. S československým lvíčkem na krku za války zaklekl minu a přežil. ČRo Plus [online]. Český rozhlas, 2020-08-20 [cit. 2020-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-21. 
  3. ↑ a b c d e f Zemřel Viktor Wellemin. www.kehilaprag.cz [online]. Židovská obec v Praze, 2020-08-20 [cit. 2020-08-21]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h Viktor Wellemín (1923 - 2020) [online]. Paměť národa [cit. 2020-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-21. 
  5. ↑ a b VAISOVÁ, Tereza. Shovívavost k nepříteli? To bychom byli bez šance!. Magazín Reportér [online]. 2015-11-15 [cit. 2020-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-21. 
  6. ↑ VACHTL, Jiří (jva). Zemřel československý pamětník bitvy u Tobruku. Welleminovi bylo 97. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2020-08-19 [cit. 2020-08-21]. Dostupné online. 
  7. ↑ mld. Zemřel válečný veterán Viktor Wellemín. Bojoval proti Němcům u Tobruku i ve Francii. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-08-19 [cit. 2020-08-21]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d PALIGA, Janko. Wellemín, Viktor : W [online]. Válka.cz, 2020-08-20 [cit. 2020-08-21]. Dostupné online. 
  9. ↑ ČRo. Hyndráková, Kovářová, Tvarožek, Wellemín. Ceny Paměti národa dostali odpůrci nacismu. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2015-11-17 [cit. 2020-08-21]. Dostupné online. 
  10. ↑ V sobotu se koná výjezdní zasedání Leteckého klubu generála Janouška. Písecký deník. 2019-04-25. Dostupné online [cit. 2020-08-30]. 
  11. ↑ Zástupci Ministerstva obrany si připomněli československého Air Marshala RAF Karla Janouška. www.mocr.army.cz [online]. [cit. 2020-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-16. 
  12. ↑ Tobrúk 1941. www.ceskatelevize.cz [online]. Česká televize. Dostupné online. 
  13. ↑ Tobrúk 1941 (2009). FDb.cz [online]. [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Viktor_Wellemín&oldid=23093559“