Starobylé východní církve

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Starobylé východní církve, též nazývané staré východní církve nebo staré pravoslavné církve, jsou skupinou křesťanských starobylých autonomních církví Předního východu vzniklých z christologických sporů 5.-7. století.[1] Mají odlišné liturgické a teologické tradice, ale shodují se v odmítnutí christologického učení chalkedonského koncilu o dvojí přirozenosti v osobě Krista.[2] Dnes se uznává, že spor vznikl kvůli rozdílným formulacím, a ne kvůli podstatě víry v Krista.[2]

Názvosloví[editovat | editovat zdroj]

Tyto církve se v minulosti nazývaly mnoha způsoby, např. menší východní církve či staroorientální církve.[2] Užívá se pro ně také označení církve předchalkedonské, protože neuznaly výsledky 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu.[3] Zavádějící jsou označení církve jakobitské a církve monofyzitské.[3] Říkalo se jim monofyzité, neboť odmítali chalkedonský koncil, ale ve skutečnosti Eutychův monofyzitismus nikdy nepřijali za svůj.[2] Můžeme se setkat i s obecným pojmenováním církve orientální nebo pouze východní církve. Tyto církve se vydělily vůči římskokatolické i pravoslavné církvi, později se však většina s římskokatolickou církví spojila a vytvořili unii (tzv. uniatství).[1]

Dnes zahrnují tyto církve: Asyrská církev Východu (Svatá apoštolská katolická asyrská církev Východu), Koptská pravoslavná církev (Koptská pravoslavná církev v Egyptě), Etiopská pravoslavná církev (Etiopská pravoslavná církev Tewahedo), Eritrejská pravoslavná církev (Eritrejská pravoslavná předchalkedonská církev), Syrská pravoslavná církev, Arménská apoštolská církev a Pravoslavná církev Indie (Malabarská pravoslavná syrská církev).[2]

Vznik starobylých východních církví[editovat | editovat zdroj]

Vznik těchto církví je různorodý, a to jak geograficky, tak časově. Důležitý je však jejich postoj k christologickým sporům 4.-5. století, který udává jejich charakter.

Počátky sporu[editovat | editovat zdroj]

První nikajský koncil se soustředil na božství Logu (Syna) a První konstantinopolský koncil pak na božství Ducha.[4] Po vyjasnění trinitárních základů se stala hlavním tématem Kristova přirozenost.[4] Existovalo několik christologických teorií a několik církví.[4] Teologické zájmy se směšovaly se zájmy politickými.[4]

Církevně politické motivy

Některé menší církevní provincie projevovaly snahu o větší míru nezávislosti na strukturách říšské církve.[3] Mohly se opřít o vlastní specifické tradice, projevující se např. v liturgii.[3] Snaha o větší autonomii provincií byla podporována nesouhlasem s hegemonií Konstantinopole a s helenizací lokálních tradic.[3]

Věroučné motivy

Věroučnými motivy osamostatnění starobylých východních církví byly christologické spory, které byly typické v církvi během 4. a 5. století.[3] Jedná se o pokusy formulovat vyznání víry pomocí antických kategorií.[3] Hlavní spor byl veden o vzájemný vztah dvou přirozeností Kristových, božské a lidské.[5] Křesťanští učenci si pokládali otázku, v jakém smyslu byl Ježíš Kristus zároveň Bůh a zároveň člověk.[5] Podle tradičního schématu existují v této problematice dvě školy:

  1. Teologická škola antiochejská pečlivě rozlišovala božskou a lidskou stránku Ježíšovy podstaty až k hranicím názoru o jejich oddělenosti (dyofyzitismus). Mezi představitele patří Diodoros z Tarsu, Theodor z Mopsuestie či Nestorios.[5] Diodoros z Tarsu, který byl zakladatelem této školy, připouštěl fyzickou existenci Kristovy duše, nepřipisoval jí však žádnou spásnou roli.[4]
  2. Teologická škola alexandrijská byla toho názoru, že spojení obou přirozeností je tak těsné, že se až předpokládalo, že božská přirozenost zcela absorbovala přirozenost lidskou (monofyzitismus).[5] Mezi představitele patří patriarcha Cyril Alexandrijský či jeho nástupce Dioskoros.[5]

Antiochijští se tedy více zaměřovali na lidství, zatímco Alexandrijští na božství.[4]

Podle jiného pojetí je přesnější hovořit o dvou soupeřících christologiích, jejichž hranice se však nekryjí tak přesně s hranicí antiochijské a alexandrijské školy.[4] Logos-sarx neboli christologie Slovo-tělo zdůrazňuje Kristovo božství.[4] Logos-anthrópos neboli christologie Slovo-člověk zdůrazňuje Kristovo plné lidství.[4]

Vyvrcholení sporu[editovat | editovat zdroj]

Svolání Třetího ekumenického koncilu v Efezu (431) bylo vedeno snahou o vyřešení christologického sporu, který narušoval mír v říši.[6] Mezi hlavní aktéry Efezského koncilu se řadí Nestorius a Cyril.[6] Pozornost byla směřována na mariologické otázky, např. zda porodila Panna Maria Boha, nebo člověka (Theotokos vs. Anthrópotokos).[5] Na tomto koncilu došlo k odsouzení dyofyzitismu. Nestorios, jenž byl ze zastávání dyofyzitské christologie obviňován, byl sesazen a nakonec odešel se skupinkou svých stoupenců do vyhnanství na východ.[5]

Čtvrtý ekumenický koncil v Chalkedonu (451) byl svolán, aby vyřešil christologické spory přetrvávající po odsouzení dyofyzitismu Efezským koncilem.[7] Efezský koncil zdůraznil jednotu v Kristu. Na Chalkedonském koncilu byla vytvořena formule, která popírá jak monofyzitismus, tak dyofyzitismus.[5] V této formuli je Kristus označen jako jediný ve dvou přirozenostech nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně a nerozlučně (asynchytós, atreptós, adiairetós, achóristós).[5]

Přehled starobylých východních církví[editovat | editovat zdroj]

Asyrská církev Východu[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Asyrská církev Východu

Asyrská církev Východu je někdy označována chybně jako nestoriáni.[8] Má však více označení, např. Východosyrská církev, Assyrové[8], Svatá apoštolská katolická asyrská církev Východu, Církev východu apod.[9] Vznikla v Mezopotámii po 3. století a žila pod perskou vládou.[9] V 5. století přijala Asyrská církev Východu postupně radikální antiochijskou christologickou formuli a přerušila společenství s církví římské říše.[9] K tomuto přerušení došlo částečně díky přílivu nestoriánských křesťanů do Persie po odsouzení nestoriánské christologie na efezském koncilu a po vyhnání nestoriánů z římské říše zásahem císaře Zenona.[9]

Církev Východu byla vždy menšinová v rámci zoroastrovské Persie, ale během staletí doznala velkého rozkvětu díky své kulturní činnosti a slavné škole v Nisibě.[9] Pro toto společenství je rovněž typická rozsáhlá misijní činnost (Indie, Ceylon, Jáva, mongolské a turecké kmeny ve střední Asii, Čína apod.).[8]

V pozdním 14. století, po vpádu Tamerlána (Tímúra Chromého) a vytvoření tímúrovské říše, byli téměř všichni křesťané Asyrské církve Východu vyvražděni.[9] Kvůli tomuto tlaku přistoupili na vstup do unie s římskokatolickou církví a rozdělili se na dvě frakce, unionované Chaldejce a unii odmítuvší Assyry.[8] V 16. století z nich zbyla jen malá asyrská komunita v dnešním východním Turecku.[9] Během první světové války byli asyrští křesťané z Osmanské říše deportováni a masakrováni.[9] Přibližně jedna třetina z nich přišla o život.[9] Většina přeživších utekla do Iráku a doufala v ochranu Britů.[9] V roce 1933, na konci britského mandátu, začala irácká vojska asyrské křesťany masakrovat, což vedlo k dalšímu rozptýlení komunity.[9] Výsledkem těchto dějin pronásledování a rozptýlení je, že nyní se asyrští křesťané nacházejí snad na všech kontinentech.[9]

Asyřané uznávají jen první dva ekumenické koncily a oficiálně se hlásí k nestoriánskému učení.[9] Asyřané jsou nezávislí na jakékoli jiné církvi.[9] Posvátný synod Asyrské církve Východu požádal, aby jeho církev nebyla nazývána nestoriánskou.[9] V červenci 1994 tento orgán oficiálně prohlásil za sídlo patriarchátu diecézi na východě Spojených států v Morton Grove v Illinois.[9] Členů této církve je k roku 2010 asi 400 000.[9]

Syrská pravoslavná církev[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Syrská pravoslavná církev

Syrská pravoslavná církev je církví západosyrskou, která vycházela z monofyzitismu 5. a 6. století.[10] Její členové odmítali ustanovení Chalkedonského koncilu.[10] V čele této protichalkedonské strany stál antiochijský patriarcha Severos, který nejprve začal prosazovat putující biskupy.[11] Severos se domníval, že se jedná pouze o dočasnou záležitost.[11] Ale díky požadavkům o všeobecné svěcení kněží a biskupů, Severos souhlasil s rozšířením.[11] Nakonec byl Justiniánem I. vyhnán a zemřel o několik let později v exilu.[11] Mezi biskupy, kteří vysvětili četné kněží, patří i edesský biskup Jakub Baradaj[11], podle kterého byla skupina pojmenována jakobité.[12]

Následné dobytí země Araby ukončilo byzantskou vládu a vytvořilo vhodné podmínky pro rozvoj syrské církve.[11] Sloužili jako zprostředkovatelé antické kultury právě Arabům.[10] Její rozkvět nastal až ve 12. století.[10] Později však přišel úpadek[10], při kterém byla zničena většina syrských pravoslavných chrámů a klášterů.[11] Objevily se i pokusy o unii s Římem, ale reálné podoby se jí dostalo až v 17. století pomocí kapucínů.[10] Velké byly i ztráty během první světové války způsobené masakry v Turecku.[11] Tyto události vedly k rozptýlení komunity.[11] Ani dnes není syrská pravoslavná populace usazená na jednom místě.[11] Mnoho jejích členů se přestěhovalo do západní Evropy nebo do Ameriky.[11] Silná mnišská tradice přežívá v několika klášterech v jihovýchodním Turecku a v některých dalších částech Blízkého východu.[11] Církev čítá k roku 2010 přibližně 250 000 členů.[11] Autonomní církev v Indii, syrsko-malankarská pravoslavná církve, kterou přijal Syrský pravoslavný patriarchát do svého lůna, má k roku 2010 okolo jednoho milionu členů.[11]

Koptská pravoslavná církev[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Koptská pravoslavná církev

Koptská pravoslavná církev je autonomní křesťanskou církví v Egyptě[13], části Libye a Súdánu i v některých vzdálenějších afrických oblastech.[13] Přídavné jméno „koptský“ označuje tu většinovou část egyptské církve, která nepřijala závěry Chalkedonského koncilu, oddělila se od byzantské církve a staví na teologickém odkazu sv. Cyrila Alexandrijského.[14] Její historický původ je nejasný, ale můžeme ho pravděpodobně hledat ve vzájemném působení mezi gnostiky a velkou církví v Alexandrii.[14] Sami členové za svého zakladatele považují evangelistu Marka.[13]

Ve 4. století zde byl kladen důraz na ideál mnišství, díky osobě poustevníka Antonína a zakladatele prvního kláštera Pachomia.[15] V christologických sporech se přikláněli k monofyzitismu.[13] V čele stojí alexandrijský patriarcha (od roku 450) se sídlem v Káhiře, formálně mu je podřízena i Etiopská ortodoxní církev.[15] Arabská invaze byla zpočátku koptskou pravoslavnou církví pojímána negativně.[14] Následně po finančních a jiných restrikcích mnoho křesťanů masově přestoupilo na islám.[14] Koptská církev se stala menšinovou a v některých obdobích byla pronásledována, což však nebránilo jejímu silnému a bohatému kulturnímu rozvoji, především teologickému a liturgickému.[14]

V moderní době, po tažení Napoleona Bonaparteho, byl život koptské církve poznačen několika reformami, které sice zčásti vedli k dialogu s moderní dobou a k méně negativnímu vztahu k islámu, na druhé straně posílili život církve směrem dovnitř.[14] Rozvíjelo se mnišství, rozšiřovali se církevní struktury a zakládali se nová teologická studia.[14] Malá část členů je od roku 1741 v unii s římskokatolickou církví.[13] K církvi patří asi 6 milionů věřících.[13]

Etiopská ortodoxní církev[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Etiopská ortodoxní církev

Etiopská pravoslavná církev je patrně nejpočetnější z těchto církví.[16] Původ je odvozen z legendy o správci financí královny Kandáky, pokřtěného apoštolem Filipem.[16] Zatímco dějepisec Rufinus z Aquileje referuje o dvou mladých Syřanech, o Frumentiovi a Edessiovi,[17] kteří byli oblíbeni u panovníka v Aksúmu.[17] Frumentius odešel do egyptské Alexandrie, kde ho sv. Atanáš vysvětil na aksúmského biskupa.[17] Díky tomuto faktu byla etiopská církev podřízena alexandrijskému patriarchátu.[17] Koptská církev s etiopskou zůstaly v úzkém vztahu i v otázce monofyzitské předchalkedonské víry.[17]

Důležité v této náboženské skupině bylo mnišství.[16] Na přelomu 5.-6. století se do Etiopie přestěhovaly skupiny syrských mnichů, kteří působili jako misionáři a značně přispěli k rozvoji aksúmské kultury.[17] V následujícím období došlo k úpadku aksúmského království následkem šíření islámu.[17] Etiopané se proti rozšiřujícímu islámu postavili a tím upevnili charakter křesťanství jako národního náboženství.[17] Církev znovu nabyla na významu a síle zvláště díky dvěma mnišským rodům, které se zapříčinily o rozšíření křesťanství mezi stále pohanským obyvatelstvem.[17] Tato církev je jedinou, která dodržuje různé starozákonní zvyky, jako je obřízka a zachovávání některých levitských norem.[17] Udržuje zvláštní praktiky a neuznává primát římského papeže.[17]

Nejvýznamnější událostí nedávné doby bylo vyhlášení autokefalie etiopské církve v roce 1956, která má od té doby vlastního patriarchu.[17] V roce 1974 etiopská vojenská socialistická vláda sesadila císaře Haila Selassia a došlo k odluce mezi církví a státem.[17] Předpokládá se, že z přibližně 55 milionů obyvatel je 40% pravoslavných.[17] Až do roku 1993 etiopská církev zahrnovala i Eritreu, která současně s vyhlášením politické národní nezávislosti vyhlásila i autokefalii své církve a nechala vysvětit svého prvního biskupa v Alexandrii.[17]

Arménská apoštolská církev[editovat | editovat zdroj]

Arménská apoštolská církev je jinak nazývána jako Arménsko-gregoriánská církev, Arménská pravoslavná církev,[18] nebo Arménská apoštolská svatá církev[19]. Vznik Arménské apoštolské církve je opředen legendou, podle které křesťanství na území Arménie přinesli apoštolové Tadeáš a Bartoloměj.[18] Ověřené stopy existence křesťanských komunit se zde objevují již od 2. století.[19] Na začátku 4. století je zde dokázána přítomnost Řehoře Osvětitele (Gregorius, Iluminator), misionáře v Kappadocii.[19] Tento apoštol arménského království přivedl k víře krále Trdatesa III[19], neboli Tridatesa III.[18] Po celé 4. století se na stolci prvního biskupa Arménie Řehoře Osvětitele střídala jeho dynastie.[19] S tímto církevním postem je úzce spojen titul katholikose.[19]

Pod vládou Arabů církev vzkvétala (7. století), ale později začala upadat pod nadvládou Turků (11. století).[18] Díky tomuto vývoji vzniklo vedle Arménie království Malá Arménie v hornaté Kilíkii a zde bylo do města Sis přeneseno sídlo patriarchátu.[18] V kilikíjském období (1080 - 1441) je patrný bohatý rozvoj bližších vztahů s franckým světem, z nich vzešly podněty ke vzniku různých skupin s protichůdnými pozicemi.[19] V roce 1441 přišla z Velké Arménie žádost o návrat katholikose do původního sídla, ale tato žádost byla zamítnuta.[19] Z tohoto důvodu vznikla dvě sídla.[19]

Katolický patriarchát byl založen roku 1742 v Bzommaru (Libanon), v polovině 19. století byl přesunut do Konstantinopole, aby se roku 1922 opět vrátil nazpět do Bzommaru.[19] Arménská církev byla církví státní a udržovala vztah s církví římskokatolickou.[18] Objevili se různé pokusy o církevní smír, avšak bezúspěšné.[19] Mnoho členů dané církve žije mimo svoji vlast v důsledku pohnutých dějin.[18] I přes to chápou svou církev jako národní.[18] Autokefální Arménská apoštolská svatá církev má dnes přibližně 6 000 000 věřících, katolický patriarchát asi 545 000)r.2012) a počet evangelických komunit se odhaduje mezi Armény přibližně na 150 000.[19]

Pravoslavná církev Indie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Pravoslavná církev Indie

Pravoslavná církev Indie odvozuje svůj původ z legendy o působení apoštola Tomáše, proto se někdy označují jako „tomášovci“.[20] Jejich vznik se však připisuje misijní činnosti nestoriánů.[20] Církev fungovala pod jurisdikcí nestoriánského patriarchy až do roku 1599.[20] Portugalci v tomto roce převedli indickou církev pod římskou správu.[20] Tento proces byl vynucený a roku 1653 se vytvořená unie rozpadla.[20] Vznikly dvě odnože.[20] Jedna zachovávala věrnost Římu, Syrsko-malabarská církev.[20] Druhá vstoupila do svazu (Západo-)syrské pravoslavné církve, ale s velkou mírou samostatnosti.[20] V roce 1958 byl ustanoven nezávislý katholikát s dvanácti metropoliemi v Indii a jednou metropolií v USA.[20] Pravoslavná církev Indie má kolem 1,5 milionu členů.[20]

Eritrejská pravoslavná předchalkedonská církev[editovat | editovat zdroj]

Eritrejská pravoslavná předchalkedonská církev se ustanovila v roce 1993, jako autokefální církev.[21] Není spojena s Římem, ani s Konstantinopolí, je autonomní a sama si vládne.[21] Vznikla z alexandrijské církve, proto uznává pravoslavného koptského patriarchu v Alexandrii za čestného primase.[21] Křesťanství v Eritreji stojí u vzniku křesťanství v Etiopii, sv. Frumentius, misionář ze Sýrie vysvěcený na biskupa alexandrijskou církví, obrátil vládce království etiopských Merojců na křesťanství.[21]

V roce 1952 se Eritrea spojila s Etiopií ve federaci a nakonec jí byla pohlcena.[21] Nezávislost získala až v roce 1993, nejednalo se o klidné období, ale vypukl boj.[21] Současně s bojem za nezávislost postupoval vývoj uvnitř etiopské církve směrem k založení patriarchátu.[21] Návrh o založení byl kladně přijat koptským patriarchou.[21]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2003. 661 s. ISBN 8071821659. S. 459.  
  2. a b c d e FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. ISBN 9788074120190. S. 648-649.  
  3. a b c d e f g FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252809. S. 45.  
  4. a b c d e f g h i FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. ISBN 9788074120190. S. 397-399.  
  5. a b c d e f g h i FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252809. S. 46.  
  6. a b FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. ISBN 9788074120190. S. 287 - 289.  
  7. FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. S. 386 - 387.  
  8. a b c d FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252809. S. 46-48.  
  9. a b c d e f g h i j k l m n o p q FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. ISBN 9788074120190. S. 123-124.  
  10. a b c d e f FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252809. S. 48-49.  
  11. a b c d e f g h i j k l m n FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. ISBN 9788074120190. S. 875 - 876.  
  12. PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2003. 661 s. ISBN 8071821659. S. 320.  
  13. a b c d e f FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252809. S. 50-52.  
  14. a b c d e f g FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. S. 508 - 509.  
  15. a b PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2003. 661 s. ISBN 8071821659. S. 350.  
  16. a b c FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252809. S. 52 - 54.  
  17. a b c d e f g h i j k l m n o FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. ISBN 9788074120190. S. 316-317.  
  18. a b c d e f g h FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252809. S. 54-56.  
  19. a b c d e f g h i j k l FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. ISBN 9788074120190. S. 99 - 102.  
  20. a b c d e f g h i j FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252809. S. 49 - 50.  
  21. a b c d e f g h FARRUGIA, Edward. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. 1039 s. ISBN 9788074120190. S. 310 - 311.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  1. PAVLINCOVÁ, Helena. Slovník: judaismus, křest̓anství, islám. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1994, 469 p. ISBN 80-204-0440-6.
  2. FARRUGIA, Edward G. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Vyd. 1. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2010, 1039 s. ISBN 9788074120190.
  3. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 4., dopl. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 201 s. ISBN 978-807-3252-809.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]