Trest smrti v Srbsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Trest smrti v Srbsku se používal i před propuknutím prvního srbského povstání v roce 1804, kterým započala cesta k zisku srbské nezávislosti. Později byl používán i v autonomním Srbském knížectví a v následujících státních útvarech. Dne 26. února 2002 přijal srbský parlament dodatky k trestnímu zákoníku, které rušily trest smrti. Poslední poprava v zemi byla vykonána 14. února 1992. Poslední rozsudek smrti byl vynesen v roce 2001.

Srbsko podepsalo a ratifikovalo protokol č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i protokol č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protokol č. 6 byl ratifikován dne 3. března 2004 a vešel v platnost dne 1. dubna 2004.[1] Protokol č. 13 byl ratifikován dne 3. března 2004 a v platnost vešel dne 1. července 2004.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Období 1804–1914[editovat | editovat zdroj]

V prvních desetiletích 19. století byl trest smrti v Srbsku široce používán za různé trestné činy, včetně vraždy, krádeže, politických zločinů, infanticidy a také za mimomanželský sexuální vztah. Do roku 1858 se používaly různé způsoby popravy včetně zastřelení, oběšení, lámání v kole, „smrtící rukavice“ (odsouzenci byli nuceni probíhat mezi dvěma řadami mužů stojícími proti sobě a vyzbrojenými březovými pruty, kterými odsouzence mlátili) a dekapitace. Došlo také k několika popravám nabodnutím na kůl.[3]

Do roku 1842 byli vrazi trestáni „zrcadlovými“ tresty. To znamená, že vrah měl být popraven stejným způsobem, jakým zabil svou oběť. Často k popravě byla použita i stejná zbraň. Kromě toho byla těla popravených osob téměř vždy veřejně vystavena po stanovenou dobu nebo do jejich „úplného rozkladu“. V roce 1858 se jediným způsobem popravy stalo zastřelení a zároveň přestala být těla popravených veřejně vystavována.[3]

Podle prvního srbského trestního zákoníku přijatého v roce 1860, měly být rozsudky smrti vykonávány veřejně zastřelením, přičemž tělo mělo být po vykonání popravy na místě ihned pohřbeno. Zákoník zahrnoval šestnáct hrdelních trestných činů, a to včetně různých forem vraždy a loupeže vedoucí ke smrti a také vlastizrady.[4] V roce 1863 byl opětovně zaveden trest smrti za krádeže a další zločiny.[5] Trest smrti za krádeže byl definitivně zrušen roku 1902. V roce 1905 přestaly být popravy v Bělehradě veřejné. Odsouzenci od té doby byli stříleni tajně na místech, kam veřejnost nechodila, přestože zůstaly až do roku 1930 oficiálně veřejné. V jiných srbských městech se při popravách scházely tisíce diváků.[6]

Pravidelné statistiky o provedených popravách začaly být vedeny v roce 1889. Před tímto datem existují spolehlivé záznamy pouze z několika let. Například v roce 1844 bylo vyneseno 62 rozsudků smrti a vykonáno 50 poprav. V roce 1883, v období masivního povstání proti vládě, bylo k smrti odsouzeno 117 osob a 47 jich bylo popraveno. Podle oficiální statistiky bylo od roku 1889 do roku 1914 vyneseno 600 rozsudků smrti a vykonáno 344 poprav.

Období 1918–1941[editovat | editovat zdroj]

Když v roce 1918 vzniklo Království Jugoslávie, zůstaly v různých částech země v platnosti odlišené právní systémy. V severozápadních provinciích (Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Slovinsko a Vojvodina) se popravovalo oběšením v uzavřeném prostoru s omezenou účastí veřejnosti. Ve zbytku země (Srbsko, Kosovo, Černá Hora a Makedonie) se popravovalo veřejně zastřelením. Když byl v roce 1929 přijat jednotný trestní zákoník pro celou zemi, zůstalo oběšení jediným zákonným způsobem popravy, s výjimkou rozsudků vynesených vojenskými soudy, které byly vykonávány zastřelením.[6]

Zločiny trestané smrtí byly většinou vraždy a loupeže vedoucí ke smrti, stejně jako terorismus. K smrti odsouzení teroristé byli především komunisté a chorvatští, makedonští a albánští separatisté. Podle oficiálních statistik bylo v Srbsku od roku 1920 do roku 1940 vyneseno 459 rozsudků smrti a vykonáno 232 poprav. Ve stejném období bylo v celé Jugoslávii vyneseno 904 rozsudků smrti a vykonáno 291 poprav.[7]

Vykonáváním poprav byli v Srbsku pověřeni státní kati. V letech 1918 až 1922 tuto funkci zastával Alois Seyfried, v letech 1922 až 1928 Florian Mausner a v letech 1928 až 1941 Karlo Dragutin Hart.

Období 1945–1991[editovat | editovat zdroj]

V prvních letech po druhé světové válce byly denně ve velkém vynášeny rozsudky smrti nad kolaboranty a válečnými zločinci, ale také nad „nepřáteli lidu“, tedy nad všemi, kteří se postavili novému komunistickému režimu. Neexistují žádné spolehlivé údaje, ale je pravděpodobné, že v Jugoslávii bylo od roku 1951 vyneseno až 10 tisíc rozsudků smrti, z nichž byla většina vykonána. Z tohoto počtu v daném období připadalo několik tisíc rozsudků smrti na Srbsko. Kromě politických trestných činů patřily mezi hrdelní zločiny i krádež vládního majetku a také vraždy a loupeže s přitěžujícími okolnostmi.[6]

Do roku 1959 se popravovalo buď zastřelením nebo oběšení, a to v závislosti na rozsudku soudu v každém jednotlivém případě. Oběšení bylo považováno za těžší formu popravy a používáno bylo méně. V prvních poválečných letech byly popravy hlavních válečných zločinců často veřejné. Po roce 1950 počet rozsudků smrti prudce klesl. Podle oficiálních statistik bylo v letech 1950 až 1958 v Srbsku odsouzeno k trestu smrti 122 lidí. O vykonaných popravách však nebyly zveřejněny žádné oficiální údaje, ale lze předpokládat, že byly vykonány přibližně dvě třetiny vynesených rozsudků.[6]

Reformy z roku 1959 vedly k méně přísnému systému trestního soudnictví. Snížil se počet hrdelních zločinů a zrušen byl trest smrti za majetkové delikty. Oběšení bylo zrušeno a jediným legálním způsobem popravy zůstalo zastřelení. Popravy vykonávala popravčí četa složená z osmi policistů, z nichž jen polovina měla zbraně nabité ostrými náboji. Popravy bylo i nadále možné vykonávat veřejně. Od roku 1959 do roku 1991 byly v Srbsku vykonány průměrně dvě popravy ročně (přes 70 % rozsudků smrti vynesených v Jugoslávii připadalo na soudy v Srbsku).[6]

Po roce 1991[editovat | editovat zdroj]

Od dubna 1992 bylo Srbsko součástí Svazové republiky Jugoslávie, která se skládala ze dvou federálních celků, Srbska a Černé Hory. Od roku 1991 do roku 2002 bylo vyneseno 19 rozsudků smrti z nichž nebyl žádný vykonán. Posledním popraveným byl dne 14. února 1992 Johan Drozdek, který byl popraven v Somboru. Ten byl v roce 1988 odsouzen k trestu smrti za znásilnění a vraždu šestileté dívky.

Seznam poprav od roku 1959 na území Srbska[editovat | editovat zdroj]

Seznam osob popravených na území Srbska od roku 1960 do roku 1992.[8]

Jméno popravené osoby Pohlaví Datum rozsudku Datum popravy Místo popravy Zločin Metoda popravy
Mileva Krivokapić žena 1959 1960 Leskovac dvojitá vražda dítěte poprava zastřelením
Ramo Bunakai muž 1959 1960 Peć špionáž a vražda poprava zastřelením
Ilija Jojin muž 8. března 1960 18. července 1961 Bělehrad dvojitá vražda poprava zastřelením
Stevan Narandžić muž 1961 1961 Sremska Mitrovica dvojitá vražda poprava zastřelením
Kruma Cekov muž 1961 1962 Požarevac vražda poprava zastřelením
Esad Ribić muž 1963 1963 Sombor vražda policisty poprava zastřelením
Mihaljo Sekuš muž 1963 1963 Subotica trojitá vražda poprava zastřelením
Milivoje Stević muž 1962 1963 Sremska Mitrovica vražda policisty poprava zastřelením
Mladen Domanović muž 23. listopadu 1962 1963 Sremska Mitrovica vražda spoluvězně poprava zastřelením
Sedija Tači muž 1962 1963 Niš vražda spoluvězně poprava zastřelením
Vojislav Smiljanić muž 1962 1963 Sremska Mitrovica vražda policisty poprava zastřelením
Aleksandar Jovanović muž 1. října 1962 30. září 1963 Valjevo vražda dítěte poprava zastřelením
Živko Mladenović muž 1963 1963 Prokuplje vražda poprava zastřelením
Sadija Beftija muž 1963 1964 Priština vražda poprava zastřelením
Vukomir Dojčinović muž 1963 24. února 1965 Niš trojitá vražda poprava zastřelením
Eva Vanjur žena 1965 9. listopadu 1965 Subotica vražda dítěte poprava zastřelením
Božo Stadinović muž 1965 1966 Sremska Mitrovica vloupání poprava zastřelením
Ivan Jelić muž 25. července 1968 2. listopadu 1968 Bělehrad terorismus poprava zastřelením
Janko Marković muž 1968 1969 Zaječar dvojitá vražda poprava zastřelením
Dragoljub Gutić muž prosinec 1968[9] 27. února 1969 Bělehrad vražda během vloupání poprava zastřelením
Sava Lisovac muž prosinec 1968[9] 27. února 1969 Bělehrad vražda během vloupání poprava zastřelením
Teufik Kapetanović muž 1969 1970 Niš vloupání poprava zastřelením
Janoš Kočiš muž 1971 1971 Novi Sad vražda poprava zastřelením
Vince Kišđeri muž 27. října 1970 1972 dvojitá vražda poprava zastřelením
Hilmija Hajrulahu muž 29. října 1970 1972 Gnjilane vražda poprava zastřelením
Alija Elezi muž 15. srpna 1971 1972 Gnjilane vražda poprava zastřelením
Milun Jovanović muž 20. dubna 1972 13. prosince 1972 Novi Pazar trojitá vražda poprava zastřelením
Nebih Prenići muž 28. ledna 1970 13. června 1973 Priština dvojitá vražda poprava zastřelením
Stipan Tumbas muž 22. března 1973 15. srpna 1974 Subotica vražda dítěte poprava zastřelením
Alesandar Milutinović muž 10. listopadu 1971 4. září 1974 Bělehrad vícenásobná vražda poprava zastřelením
Jezdimir Gajić muž 8. března 1973 16. května 1975 Požarevac vícenásobná vražda poprava zastřelením
Milan Sekulić muž 13. června 1974 19. března 1976 Bělehrad vražda policisty poprava zastřelením
Ahmet Zogaj muž 8. října 1974 1976 Prizren dvojitá vražda dítěte poprava zastřelením
Bali Zogaj muž 8. října 1974 1976 Prizren dvojitá vražda dítěte poprava zastřelením
Ali Haliti muž 21. března 1975 1977 Priština vražda poprava zastřelením
Isljam Đota muž 11. října 1974 1977 Priština dvojitá vražda poprava zastřelením
Mejdi Ljamalari muž 3. února 1974 1977 Gnjilane dvojitá vražda poprava zastřelením
Avdija Seferaj muž 1977 1977 Požarevac vícenásobná vražda spoluvězně poprava zastřelením
Mustafa Milaim muž 1977 1977 Požarevac vícenásobná vražda spoluvězně poprava zastřelením
Zumber Haliti muž 9. prosince 1975 1977 Požarevac trojitá vražda poprava zastřelením
Nedeljko Grujčić muž 5. dubna 1974 5. ledna 1977 Užice dvojitá vražda poprava zastřelením
Miljenko Hrkać muž 23. prosince 1975 11. ledna 1978 Bělehrad terorismus poprava zastřelením
Dimitrije Gavrilović muž 21. dubna 1978 20. dubna 1979 Novi Sad dvojitá vražda poprava zastřelením
Nebojša Despotov muž 4. března 1976 12. července 1979 Zrenjanin dvojitá vražda poprava zastřelením
Vojislav Rajčić muž 1. dubna 1980 17. dubna 1981 Zaječar válečné zločiny poprava zastřelením
Đemšit Braha muž 1981 22. října 1981 vražda poprava zastřelením
Hamit Azizi muž 1982 4. ledna 1982 vražda poprava zastřelením
Paljoka Gecaj muž 1982 6. dubna 1982 vražda poprava zastřelením
Ferat Muja muž červenec 1982 26. dubna 1984 Titova Mitrovica vražda poprava zastřelením
Laslo Egete muž 1989 29. července 1989 Subotica vražda dítěte poprava zastřelením
Laslo Tubičak muž 30. března 1988 8. srpna 1989 Novi Sad vloupání a vražda poprava zastřelením
Johan Drozdek muž 14. března 1988 14. února 1992 Sombor vražda dítěte poprava zastřelením

Zrušení trestu smrti[editovat | editovat zdroj]

V roce 1826 básník Sima Milutinović Sarajlija napsal princi Miloši Obrenovići I. doporučení, aby zrušil trest smrti. Princ však dopis nikdy neobdržel.[10] Při přípravě trestního zákoníku v roce 1858 profesor práv a soudce Jovan Flilipović navrhl zrušení trestu smrti s tím, že je podle tehdy platné srbské ústavy protiústavní. Jeho návrh komise většinou hlasů zamítla. V lednu 1881 předložili v srbském parlamentu poslanci Národní radikální strany dva návrhy na úplné zrušení trestu smrti, ale oba byly většinou zamítnuty. Podobný návrh, i když se omezoval na zrušení trestu za politické zločiny, byl předložen roku 1887. I tento návrh byl zamítnut.[6]

Ústava Svazové republiky Jugoslávie přijatá 25. dubna 1992 zrušila trest smrti za federální zločiny, včetně genocidy, válečných zločinů, politických a vojenských deliktů, ale jednotlivé svazové jednotky si ponechaly právo ukládat trest smrti za trestné činy spadající do jejich jurisdikce.

Dne 26. února 2002 srbský parlament upravil srbský trestní zákoník a vypustil z něj všechny odkazy na trest smrti. Primárním důvodem pro tuto změnu, byla snaha Svazové republiky Jugoslávie vstoupit do Rady Evropy.[11] Po zrušení trestu smrti byly dvanácti lidem v cele smrti jejich tresty změněny na čtyřicet let odnětí svobody.[8] V roce 2006 byla přijata nová srbská ústava, která výslovně zakazuje trest smrti.[12]

Veřejné mínění[editovat | editovat zdroj]

Na podzim 2001 krátce před zrušením trestu smrti v Srbsku průzkum mezi veřejností ukázal, že 43 % respondentů podporovalo trest smrti, 43 % bylo proti trestu smrti a 14 % nemělo jasný názor. Tento výsledek opakovaně potvrdily i následné průzkumy konané pravidelně od roku 2007.[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Capital punishment in Serbia na anglické Wikipedii.

  1. Full list. Treaty Office [online]. [cit. 2021-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Full list. Treaty Office [online]. [cit. 2021-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b Živanović, Toma (1967). Zakonski izvori krivičnog prava Srbije od 1804. do 1865 [Statutory sources of Serbia’s criminal law from 1804 to 1865]. Belgrade. s. 431–439.
  4. "Kaznitelni zakonik za Knjažestvo Srbiju, 1860 [Penal Code for the Princedom of Serbia, 1860]" Dostupné online
  5. "Izmene Kaznitelnog zakonika, 1863 [Amendments to the Penal Code, 1863], Art. 223" Dostupné online
  6. a b c d e f Janković, Ivan (2012). Na belom hlebu: Smrtna kazna u Srbiji, 1804–2002. ISBN 978-86-519-1232-3
  7. Statistički godišnjaci Kraljevine SHS / Jugoslavije [Statistical Yearbooks of the Kingdom SHS / Yugoslavia]. Belgrade. 1921–1941.
  8. a b Baza osudjenika. www.smrtnakazna.rs [online]. [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  9. a b 7 ubistava koja su potresla SFRJ. kurir.rs [online]. [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. (srbsky) 
  10. Karadžić, Vuk (1969). Sabrana dela [Collected Works], XXII. Belgrade. s. 227–233.
  11. Abolicija 2002. www.smrtnakazna.rs [online]. [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  12. PRAVDA ZA UBICE: Evo kako je ukinuta smrtna kazna u Srbiji!. kurir.rs [online]. [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. (srbsky) 
  13. Nikolić, Borko (2002). Preživela kazna [An Obsolete Punishment]. Belgrade. s. 14. ISBN 86-7202-051-0