Teodolfo Mertel

Teodolfo Mertel
Jeho Eminence; Teodolfo Mertel
	jáhen a kardinál; Vicekancléř Svaté římské církve
	Kardinál Teodolfo Mertel, Řím (1899)
Církev	římskokatolická
Znak
Svěcení
Jáhenské svěcení	16. května 1858 ; světitel Pius IX.
Kardinálská kreace	15. března 1858 ; kreoval Pius IX.
Titul	kardinál-jáhen
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	ministr vnitra papežských států (1853–1858); kardinál jáhen u sv. Eustacha (1858–1881); prefekt ekonomie Kongregace Propaganda Fide (1860–1863); prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury (1877–1879); sekretář apoštolských listů (1879–1884); kardinál protodiakon (1881–1884); kardinál jáhen v Santa Maria in Via Lata (1881–1884); kardinál kněz San Lorenzo in Damaso (1884–1899); vicekancléř Svaté římské církve (1884–1899); kardinál protopresbyter (1885–1899);
Osobní údaje
Datum narození	9. února 1806
Místo narození	Allumiere
Datum úmrtí	11. července 1899 (ve věku 93 let)
Místo úmrtí	Allumiere
Místo pohřbení	Madonna delle Grazie al Monte, Allumiere, provincie Řím, Itálie
Národnost	italská
Rodiče	Isidore Mertel
Povolání	právník a soudce
Alma mater	Univerzita La Sapienza
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Teodolfo Mertel (9. února 1806 Allumiere, Lazio, Papežský stát – 11. července 1899 Allumiere, Lazio, Papežský stát) byl právník, jáhen a kardinál římskokatolické církve. Byl posledním kardinálem, který nebyl vysvěcen alespoň na kněze.^[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v městečku Allumiere v provincii Lazio, která byla tehdy součástí papežského státu, jako syn bavorského pekaře Isidora Mertela. Jako chlapec studoval v místní farní škole, kterou provozovali bratři kapucíni v Tolfě,^[2] poté studoval v semináři v Montefiascone. Poté, co zde dokončil studium humanitních věd, navštěvoval římskou univerzitu Sapienza, kde 16. července 1828 získal doktorát z občanského i kanonického práva.^[3]

V roce 1831 se Mertel stal právníkem římské kurie, kde rychle povýšil na soudce a poté na auditora Apoštolské Komory. Postupně stoupal v řadách kurie. Mezi jeho posty patřil i post prefekta Kongregace svatého Iva, společnosti právníků a prokurátorů, která poskytovala pro bono obhajobu chudých u soudů.^[3]

Papež Pius IX. ho 15. března 1858 jmenoval kardinálem jáhnem, jeho titulárním kostelem byla bazilika Sant'Eustachio. O dva měsíce později, 16. května, jej papež Pius vysvětil na jáhna, takže v okamžiku, kdy byl jmenován kardinálem, vlastně ještě nebyl ve svěcení – byl posledním laikem v historii, který byl povýšen do kardinálské hodnosti. Mertel nebyl nikdy vysvěcen na kněze a v době své smrti byl posledním kardinálem, který nikdy nebyl vysvěcen na kněze. Jedním z důsledků toho bylo, že se účastnil mše, které předsedal jeho sekretář Pietro Gasparri, který se sám později stal kardinálem známým především díky své roli při zajištění Lateránské smlouvy s Italským královstvím.^[2]

Mertel se zúčastnil konkláve v roce 1878, které zvolilo papeže Lva XIII. Během korunovačních obřadů Mertel zastával funkci protodiakona a korunoval nového papeže,^[4] protože kardinál protodiakon Prospero Caterini tak nemohl učinit z důvodu nemoci.^[5] V roce 1881 se po smrti kardinála Cateriniho stal kardinálem protodiakonem a rozhodl se také pro změnu titulu kostela Santa Maria na Via Lata, který dříve držel zesnulý kardinál.

Papež Lev XIII. jmenoval Mertela v roce 1884 vicekancléřem Svaté římské církve, kterým byl až do své smrti,^[2] v té době nechal změnit jeho titul, tentokrát na titul baziliky San Lorenzo in Damaso, připojené k bývalé Kanceláři papežských států a držené podle tradice kardinály, kteří tento úřad zastávali.^[3] Protože kardinál Mertel nebyl vysvěceným knězem, byl kardinálský kněžský titul San Lorenzo in Damaso považován za jáhenství pro illa vice.

V posledních letech svého života odešel Mertel na odpočinek do svého rodného města, kde v roce 1899 zemřel. Jeho pohřební vigilie se konala v kostele Nanebevzetí Panny Marie, hlavním kostele města, a poté byl pohřben do rodinné hrobky ve svatyni Madonna delle Grazie al Monte ve městě.^[2]

V roce 1917, osmnáct let po smrti kardinála Mertela, papež Benedikt XV. kánonem 232 Kodexu kanonického práva z roku 1917 nařídil, že všichni kardinálové musí být vysvěceni na kněze.^[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Teodolfo Mertel na anglické Wikipedii a Teodolfo Mertel na italské Wikipedii.

↑ CHENEY, David M. Teodolfo Cardinal Mertel † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2020-11-18 [cit. 2022-02-25]. Dostupné online. (angličtina)
↑ ^a ^b ^c ^d Biografia Cardinale Teodolfo Mertel [online]. Allumiere [cit. 2022-02-25]. Dostupné online. (italština)
↑ ^a ^b ^c MIRANDA, Salvador. Cardinals of the Holy Roman Church [online]. Salvador Miranda [cit. 2022-02-25]. Kapitola Mertel, Teodolfo. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-07-04. (angličtina)
↑ MIRANDA, Salvador. The Coronation of Pope Leo XIII. Catholic World. Květen 1878, čís. 158, s. 280–285. Dostupné online. (angličtina)
↑ Cardinals of the Holy Roman Church [online]. Salvador Miranda [cit. 2022-02-25]. Kapitola Caterini, Prospero. Dostupné online. (angličtina)
↑ Kodex kanonického práva z roku 1917 – kánon 232 §1 (latinsky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

FANTAPPIÈ, Carlo. MERTEL, Teodolfo. In: Dizionario biografico degli italiani. Řím: Istituto dell'Enciclopedia Italiana, 2009. Dostupné online. Svazek 73. (italština)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Giacomo Antonelli

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Teodolfo Mertel na Wikimedia Commons

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Předchůdce:
Domenico Savelli