Strašilky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Strašilky

Ctenomorpha chronus
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: členovci (Arthropoda)
Třída: hmyz (Insecta)
Podtřída: křídlatí (Pterygota)
Řád: strašilky (Phasmatodea)
Jacobson & Bianchi 1902

Strašilky (Phasmatodea) jsou řád tropického hmyzu bizarního zjevu. Mohou vypadat jako větvička, starý list nebo kus kůry a dokonale tak splývat s prostředím. Jedná se o výlučně býložravý hmyz.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vyskytují se ve všech tropických a subtropických oblastech, převážně ve vlhčích lesních biomech. Nejvíce druhů žije v jihovýchodní Asii a Malajsii (Indomalajská oblast). Některé druhy osídlily i teplejší části mírného pásu, hlavně na jižní polokouli. Například některé druhy, zavlečené z Nového Zélandu, dokáží přežívat v jihozápadní Anglii.[1] V Evropě jsou původní druhy pakobylek Bacillus rossius a Clonopsis gallica, které žijí ve Středozemí.[2][3]

Morfologie[editovat | editovat zdroj]

Většina strašilek je větších než 50 mm, ale najdou se i druhy, které dorůstají až do velikostí větších než 250 mm, výjimečně až 550 mm[4][5]. Mnoho druhů strašilek ztratilo schopnost létat, jejich křídla jsou zkrácená či zcela zakrnělá. Většinou mohou létat samci a samice nikoliv, ale u některých druhů nelétají obě pohlaví. Naproti tomu existují i druhy s letuschopnými samicemi. Strašilky jsou morfologicky velmi variabilní. Dají se rozdělit do tří typů: typ hůlkovitý nebo větévkovitý, často neobyčejně úzký, štíhlý a dlouhonohý - tyto typy označujeme obecně jako pakobylky, druhý typ je kratší a robustnější, přičemž tělo je pokryto trny nebo jinými výrůstky, někdy i neobvykle velikými a mohutnými, tyto typy se označují jako strašilky v užším slova smyslu, třetí typ připomíná jak zbarvením, tak i tvarem list, přičemž celek je neobyčejně mimetický — takové druhy obecně označujeme jako lupenitky. České označení "lupenitky" se kryje s taxonomickým, tedy označuje přesně danou čeleď Phylliidae, respektive podčeleď Phylliinae (podle použitého systému). Naproti tomu označení "pakobylka" a "strašilka" (v užším smyslu) se vůbec nekryje s taxonomickým systémem, ale popisuje pouze vzhled (navíc názor na to, co je ještě strašilka a co už pakobylka se může subjektivně různit).[6]

Ochranné mechanismy[editovat | editovat zdroj]

otrněná zadní noha samce strašilky rodu Eurycantha

Prvotním ochranným mechanismem strašilek je jejich kryptické zbarvení a tvar těla, díky kterému splývají s prostředím, v němž žijí.[2] Tento efekt často ještě umocňují svým chováním. Většina druhů pakobylek (vypadají jako větvičky) přikládá přední nohy k sobě natažené v ose těla, čímž opticky prodlouží "větvičku", za kterou se vydávají. Mnoho druhů strašilek se při pohybu pohupuje a napodobuje tak větvičku nebo list ve větru.[7] Čerstvě vylíhlé nymfy některých druhů (například strašilka australská) se podobají vzhledem i způsobem chůze mravencům, starší nymfy i dospělci strašilky australské připomínají zase štíry (svým zvednutým zatočeným zadečkem). Obojí může mít efekt na odrazení nepřátel.[7] Když už přece jen dojde k napadení, strašilky mají v záloze další mechanismy. Nejjednodušší je prostě spadnout z větve dolů nebo, v případě okřídlených druhů, odletět. Mnoho okřídlených druhů může ještě před startem odhalit pestrou kresbu na druhém páru křídel, čímž predátora poleká.[7][8] Zajímavou zbraní strašilek je takzvané kousání zadníma nohama. Dělají to například strašilky Heteropteryx dilata, Extatosoma tiaratum (strašilka australská) nebo rod Eurycantha. Tyto strašilky mají zadní nohy porostlé trny a při napadení se nepřítele snaží sevřít mezi stehno a holeň. Samci druhů Eurycantha calcarata nebo Eurycantha horrida mohou tímto způsobem dokonce poranit prst člověka až do krve.[8] Některé druhy strašilek mohou zase vypouštět páchnoucí sekret nebo jej dokonce vystřikovat na nepřítele.[8]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

strašilka australská se líhne z vajíčka

Mnoho druhů strašilek je schopno nepohlavního rozmnožování, takzvané partenogeneze. V partenogenetické populaci se nevyskytují samci; samice jen kladou neoplodněná vajíčka, ze kterých se líhnou zase jen samice. U některých druhů se samci téměř nevyskytují, některé druhy vytvářejí partenogenetické i normální bisexuální populace (například v závislosti na klimatu) a některé druhy jsou vždy bisexuální. Oplozené samice většinou snášejí více vajíček a i líhnivost bývá o něco vyšší.[9][10]

Vajíčka strašilek připomínají semínka rostlin. Na svrchním pólu vajíčka se nachází víčko (operculum), kterým se později líhne nymfa.[11] Samice je nejčastěji jednoduše pouštějí na zem, některé druhy (strašilka australská) je vystřelují do větší vzdálenosti. Jiné druhy vajíčka kladou do různých štěrbin nebo do půdy, některé druhy je nalepují na rostliny.[11][12]

Nymfy strašilek se do dospělosti svlékají většinou šestkrát, samci pětkrát. U některých druhů je počet svlékání větší či menší ale opět platí, že samci mají o jedno svlékání méně a dospívají tedy dříve. Před svlékáním se strašilky snaží nalézt vhodné místo, kde se zavěsí hlavou dolů a mají pod sebou dost prostoru. Většinou je zapotřebí vzdušná vlhkost, jinak nymfa zůstane uvězněna ve staré kutikule a zahyne, v lepším případě přijde o jednu nebo více končetin. Strašilky však mají velkou regenerační schopnost a během tří svlékání jsou schopny nahradit ztracenou nohu či tykadlo.[13]

Chov[editovat | editovat zdroj]

strašilka australská, jedna z nejdéle chovaných strašilek

Chov strašilek není příliš náročný. Je třeba jen zajistit správnou velikost a typ insektária, optimální vlhkosti a teploty a samozřejmě pravidelný přísun čerstvé potravy vhodného druhu. V přírodě se strašilky živí různými tropickými rostlinami, pro nás těžko dostupnými. Většina druhů přijímá ochotně některé naše rostliny. Nejčastěji se používá ostružiník, protože některé jeho druhy mají listí i přes zimu. Kromě něj lze krmit i jinými rostlinami čeledi růžovitých (maliník, růže, jahodník, hloh) a třeba i břečťanem, lískou, dubem, bukem, břízou, lípou a podobně. Některé druhy přijímají jako náhradní potravu pouze kapradiny, jiné například rododendron. Existují samozřejmě i druhy, které nežerou nic jiného než svou původní rostlinu a ty tedy můžeme jen těžko chovat.[14][15][9]

Některé často chované druhy:

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 113
  2. a b KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 114
  3. REICHHOLF-RIEHMOVÁ, Helgard. Hmyz a pavoukovci. Praha: IKAR, 1997, str. 50
  4. http://www.physorg.com/news143438632.html
  5. http://species.asu.edu/2009_species02
  6. KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 112
  7. a b c KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 115
  8. a b c KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 116
  9. a b KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 119
  10. KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 120
  11. a b KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 121
  12. KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 123
  13. KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 124
  14. KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 117
  15. KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 118

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu