Statuta Judaeorum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Statuta Judaeorum potvrzená roku 1356 Karlem IV.

Statuta Judæorum je privilegium, které někdy mezi lety 12541262 vydal a poté ještě několikrát potvrdil Přemysl Otakar II. a jehož platnost stvrdili také někteří další panovníci, naposledy Václav IV. roku 1393.

Jedná se o nejzásadnější právní předpis, jenž reguloval právní postavení židů v českých zemích ve středověku. Privilegium stavělo židy do pozice servi camerae (služebníků komory) – spadali pod jurisdikci panovníka, jenž jim poskytoval právní ochranu a jemuž byli povinni platit daně. Dokument rovněž stanovoval pravidla pro židovské zastavárenství.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Datum vydání Statut Judaeorum není přesně známo. Originální listina se nedochovala a její text je znám až z listin pozdějších, jimiž se původní text potvrzoval. Text vydaný Karlem IV. uvádí jako dobu vzniku původní listiny rok 1254,[1] uvedenou titulaturu ovšem Přemysl Otakar II. užíval až v letech 1262–1269, takže například historička Jana Zachová datuje originální privilegium až do roku 1262.[2]

Text privilegia Přemysla Otakara II. vychází z listiny vydané roku 1244 Fridrichem II., vévodou rakouským a štýrským,[3] a nezřídka se s ní shoduje doslova.[4] Přemysl Otakar II. vydal Statuta Judaeorum ve Vídni s platností pro celé území, jemuž v té době vládl, tedy pro Českém království, Markrabství moravské a rakouské i štýrské vévodství. Platnost tohoto právního dokumentu pak sám ještě potvrdil roku 1255Kroměříži[5] a roku 1268Brně.[6]

Statuta Judaeorum potvrdil také Václav II., a to zřejmě na počátku své vlády na žádost znojemských židů.[7][8] Po smrti Václava III. nastalo v českých zemích období nestability a ve stavu právní nejistoty se nacházelo i židovské obyvatelstvo. Jan Lucemburský sice již roku 1311 potvrdil všechna dosavadní privilegia, Statuta Judaeorum přitom ovšem explicitně zmíněna nebyla. Panovníkovo konání ovšem vypovídá o dodržování principů vytyčených ve zmíněném právním předpise. Karel IV. pak privilegium potvrdil roku 1356[1] a Václav IV. roku 1393.[9]

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivá ustanovení Statut Judaeorum mají tento obsah:

§ 1. Při sporech týkajících se židů či jejich majetku nesměl křesťan svědčit proti židovi bez dalšího křesťanského nebo židovského svědka.

§ 2. Tvrdí-li křesťan, že si má u žida nějakou zástavu a ten to popře, ověří se židovo tvrzení přísahou.

§ 3. Tvrdí-li křesťan, že svou věc zastavil u žida za nižší obnos, než tvrdí žid, ověří se židovo tvrzení přísahou.

§ 4. Tvrdí-li ovšem žid, že půjčil křesťanovi peníze za zástavu bez svědků, postačuje přísaha křesťana.

§ 5. Žid může přijmout do zástavy všechny předměty, kromě zakrvavených, mokrých a posvátných rouch.

§ 6. Prohlásí-li křesťan, že zástava nacházející se u žida mu pochází z krádeže, stačí, když žid složí přísahu, že zástavu přijal, aniž by o krádeži věděl. Židovi musí být za takovou zástavu pak zaplacena plná částka včetně úroků.

§ 7. Pouhá přísaha žida, že křesťanská zástava přišla nazmar požárem nebo že byla ukradena, postačuje k tomu, aby byl žid osvobozen od poskytnutí náhrady.

§ 8. Spory mezi židy nemá řešit městský rychtář, nýbrž samotný král, kníže nebo nejvyšší zemský komoří.

§ 9. Za zranění žida musí křesťan zaplatit panovnické komoře 12 hřiven ve zlatě a zraněnému židovi 12 hřiven ve stříbře a náklady na léčení.

§ 10. Zabije-li křesťan žida, bude křesťan souzen přísloušným soudem a navíc veškerý jeho majetek připadne panovníkovi.

§ 11. Zbije-li křesťan žida, aniž by židovi tekla krev, zaplatí křesťan 4 hřivny ve zlatě panovnické komoře a 4 hřivny ve stříbře zbitému židovi. Pokud křesťan není schopen zaplatit, bude mu useknuta ruka.

§ 12. Židé mají na celém ovládaném území svobodu pohybu a platí cla ve stejné výši jako křesťané.

§ 13. Při převozu mrtvého nesmí být od židů požadováno jakékoli clo.

§ 14. Jakékoli poškození židovského hřbitova se trestá smrtí a připadnutím veškerého majetku provinilého panovnické komoře.

§ 15. Poškození synagogy se trestá pokutou 2 talentů.

§ 16. Bude-li židovi jeho rychtářem uložena pokuta nazývaná wandel, zaplatí žid pouze 12 denárů.

§ 17. Za nedostavení se před soud zaplatí žid pokutu 4 denáry, stane-li se tak však potřetí, zaplatí 36 denárů.

§ 18. Zraní-li žid žida, zaplatí viník pokutu 2 talenty.

§ 19. Přísahat na Tóru musí žid pouze tehdy, je-li předvolán před panovníka.

§ 20. Pokud není vrah žida známý, je podezřelý postaven před „Boží soud“.

§ 21. Znásilní-li křesťan židovku, bude mu useknuta ruka.

§ 22. Židovský rychtář přednese spor mezi židy před městského rychtáře, jen pokud k tomu bude vyzván.

§ 23. Pokud křesťan vyplatil od žida zástavu, aniž by během jednoho měsíce zaplatil také úroky, vznikají úroky z úroků.

§ 24. Židovské domy jsou osvobozeny od povinnosti poskytovat nocleh.

§ 25. Půjčí-li žid peníze pozemkovému magnátovi za zastavený statek nebo listinu, přidělí mu panovník jinou zástavu.

§ 26. Unese-li muž nebo žena židovské dítě, má s nimi být zacházeno jako se zloději.

§ 27. Má-li žid u sebe křesťanskou zástavu po dobu celého roku a nepřevyšuje-li již cena zástavy zapůjčenou částku, může žid po upozornění rychtáře zástavu prodat.

§ 28. Vykoupení zástavy se nesmí požadovat během židovských svátků.

§ 29. Zcizí-li křesťan židovi zástavu nebo odebere-li mu ji násilím, bude křesťan těžce potrestán jakožto škůdce panovnické komory.

§ 30. Soudní pře proti židovi se musí odehrávat jedině v synagoze, kromě případu, kdy bude žid předvolán před panovníka.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b RÖSSLER, Emil Franz. Deutsche Rechtsdenkmäler aus Böhmen und Mähren. Prag : Friedrich Tempsky, 1845. Dostupné online. S. 177–187. (latinsky) 
  2. ZACHOVÁ, Jana. Un privilege de Přemysl Otokar II. Judaica Bohemiae. 1978, roč. 14.  
  3. ARONIUS, Julius. Regesten zur Geschichte der Juden im fränkischen und deutschen Reiche bis zum Jahre 1273. Berlin : Leonhard Simion, 1902. Dostupné online. S. 233–237. (německy, latinsky) 
  4. Codex iuris Bohemici I. Příprava vydání Hermenegild Jireček. Praga : Ignác Leopold Kober, 1867. Dostupné online. S. 134–143. (latinsky) 
  5. BRETHOLZ, Bertold. Quellen zur Geschichte der Juden in Mähren von XI. bis zum XV. Jahrhundert (1067–1411). Prag : Taussig u. Taussig, 1935. [QGJM]. S. 7. (německy) 
  6. QGJM, s. 8.
  7. QGJM, s. 11.
  8. Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae II. Příprava vydání Josef Emler. Praha : Typis Gregeriansis, 1882. Dostupné online. S. 1034.  
  9. Codex juris Bohemici II/3. Příprava vydání Hermenegild Jireček. Praga : Fried. Tempsky, 1889. Dostupné online. S. 366–368. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]