Prusinovští z Víckova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Prusinovští z Víckova (též Prusinowsky von Wiczkov) byli starý moravský vladycký rod, pocházející z Tišnovska, kde založili hrad Víckov. Nepodařilo se jim proniknout do panského stavu, přesto patřili mezi významnější moravské šlechtické rodiny. Mnozí příslušníci rodu působili v důležitých zemských funkcích.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První neověřená informace o šlechtickém rodu z Víckova pochází z kroniky Václava Hájka z Libočan. Tato zmínka pochází už ze 12. století, kdy jakýsi Viecek nebo Vícek nechal postavit na Tišnovsku hrad Víckov, který pak daroval svému synovi Přemyslovi. Dále je připomenut k roku 1207 Zdislav z Víckova. K roku 1248 je to Smil a za vlády Václava II. pak Heřman a Hrabiše. Kolem roku 1316 podle dnes již nedochovaného epitafu zemřel kanovník olomoucké kapituly Smil z Víckova. První ověřené zmínky o příslušnících rodu z Víckova pocházejí až z počátku 14. století. Jedná se o epitafy na dnes rovněž již nedochovaných malovaných deskách, které byly uloženy v kostele sv. Václava v Olomouci. První deska náležela arcijáhnovi Smilovi z Víckova, který zemřel v roce 1316, druhá z téhož roku náležela Janovi z Víckova a jeho manželce Zbynce. Tyto epitafy jim věnovali vnuci Vilém, Přemek a Mikuláš z Víckova.

V Hájkově kronice se také píše k roku 1319 o Mikuláši z Víckova. V předmluvě knihy Život císaře Karla IV. vydané r. 1555 Ambrožem z Ottersdorfu na Lipůvce je vzpomenuto kromě jiných i zásluh Buška z Víckova,

kterýž na Strážku v tomto markrabství moravském obydlí své míval, jak statečně a rytířsky jest bojoval a jak osobu svou císaři platen byl
— Život císaře Karla IV.

v nebezpečí života, jež hrozilo Karlu IV. v Pise po jeho římské korunovaci. V roce 1344 byl držitelem hradu Víckova Bohuslav, který působil od roku 1353 jako zemský soudce na Moravě.

Poslední zmínka o Bohuslavovi pochází z roku 1365, kdy prodává hrady Mitrov a Víckov markraběti. Tento Bohuslav měl syna Záviše. V roce 1346 se připomíná Arkleb z Víckova, v roce 1382 Hroznata z Víckova a na Strážku.

Další členové rodu žili na Ptení, Lechovicích, Pačlavicích a později na Prusinovicích. Kromě jiného vlastnili velké množství dalších vsí. Některé vyženili nebo koupili.

Dalším členem rodu byl Beneš Víckova. O Benešovi jsou známky z let 13511378. Za manželku měl Jitku. Měli dva syny. Smila, který byl bakalářem bohosloví, kanovníkem a oficiálem a roku 1397 administrátorem olomouckého biskupství, a Jana. O Janovi máme zmínky z let 13971420.

Jiný Beneš byl roku 1403 purkrabím v Zábřehu. Jeho manželkou byla Kateřina z Kojšova. Beneš s Kateřinou vyženil Studénku a Třemešek a později koupil Kojšov. Jeho bratrem byl pravděpodobně Albrecht, který vlastnil roku 1447 Kojšov. Albrechtovou manželkou byla Dorota z Honětic.

Dobeš z Víckova žil někdy kolem roku 1354. Měl syny Bernarda a Viléma. Vilém žil ještě kolem roku 1385 a jeho manželkou byla Jitka z Křižanova. Filip a Dobeš z Víckova koupili roku 1390 část Heraltic. Ve stejné době žili také bratři Filip Strýc, Jan a Arkleb. Filip měl za manželku Markétu z Pačlavic. S Markétou také Pačlavice vyženil. Žil ještě kolem roku 1432. Jeho syn Arkleb se během svého života silně zadlužil a po jeho smrti kolem roku 1464 byla prodána část majetku a jeho žena Kateřina ze Žerotína přesídlila na statek Prusinovice nedaleko Holešova. Prusinovice koupili roku 1464 bratři Arkleb a Filip. Dříve zde sídlil rod Podstatských z Prusinovic, ten však přesídlil na Potštát, který Tas z Prusinovic koupil již v roce 1408. Víckovští šlechticové mezitím hrad Víckov opustili. Podle nového sídla se začali psát Prusinovští z Víckova. Jeden z těchto bratrů, Arkleb později též koupil Pacetluky a žil ještě roku 1512. Jeho synové byli Vilém, Přemek, Mikuláš (hejtman hrabství Starého Zvolena), Filip, Znata, Oneš, Jan a snad i Albrecht. Vilém, Přemek a Mikuláš nechali postavit v olomouckém kostele epitaf Janovi, který zemřel v roce 1316. Arkleb, sloužil v královském vojsku a spolu s králem Ludvíkem Jagellonským v bitvě u Moháče v roce 1526 padl. Vilém byl společně s Přemkem v Uhrách a později se stal hofrychtéřem - nejvyšším sudím markrabství moravského. Toto místo zastával v letech 15371539. Ottův slovník naučný uvádí, že to byl Jan, ale ten podle náhrobku zemřel už v roce 1501. Jan má náhrobek společně s Onešem. Podle tohoto náhrobku to byl právě Oneš, kdo zemřel roku 1526. Z uvedených dat je jasné, že Jan tedy nemohl podle Ottova slovníku zastávat v roce 1556 funkci hofrychtéře. V úvahu připadá tedy Jan Vilém Prusinovský z Víckova, který byl synem Přemka z Víckova. Není ani pravděpodobné, že by jeho bratranec Jan Přemek Prusinovský z Víckova zastával tuto funkci v pouhých šestnácti letech. Vilém se pak stal podkomořím. Jeho manželkami byly Alena z Lilče, Markéta z Opatova a Anna z Čelechovic. Vilém vlastnil také hrad Cimburk.

Přemek byl roku 1541 komorníkem menšího práva olomouckého a od roku 1546 do své smrti zastával úřad podkomořího Markrabství moravského. Zemřel 11. srpna 1561 a byl pohřben v Prusinovicích.

K nejslavnějším postavám rodu patří dvě výrazné, avšak zcela protichůdné postavy.

Vilém Prusinovský z Víckova (1534-1572) vystudoval ve Vídni jezuitskou školu, poté studoval práva na univerzitě v Padově. V roce 1560 se vrátil do vlasti a získal litoměřické proboštství. V březnu roku 1565 jej zvolili olomouckým biskupem. V této pozici vedl důslednou protireformační politiku a snažil se reorganizovat moravskou diecézi. Trval na usazení jezuitského řádu v Olomouci a Brně a uspořádal synod na podporu svého snažení. Jeho působení se setkalo se značným odporem šlechty, měšťanstva i prostých obyvatel.

Jan Adam z Víckova se výrazně angažoval na straně protihabsburského odboje. Studoval univerzitu v italské Sieně. Po návratu sledoval České stavovské povstání. Bělohorské bitvy se zřejmě nestihl zúčastnit, po porážce domácích stavů byl nucen emigrovat. Při nejbližší příležitosti se však vrátil na východní Moravu, kde roku 1621 a v letech následujících stál v čele mohutného valašského povstání. Několikrát se svými Valachy dokonce vyhrál nad císařským vojskem.

Již na začátku 17. století tento významný rod, přestože značně rozvětvený, z našich dějin mizí. Poslední členové rodu byli děti Jana Adam z Víckova a Bohunky Borovské. Syn Jana Adama Karel Lev byl v roce 1641 zavražděn a dcera Jana Adama Anna Sabina se provdala za Jiříka Lišvice z Lišvic a odešla do Čech. Na Moravě se naposledy objevili, když prodávali dům po své matce. Bohunka měla také děti, ale ty zemřely velmi mladé. Poslední zpráva je z roku 1838. Jeden velmi vzdálený potomek tohoto slavného rodu přijel zpět do vlasti a nechal sebrat kosti předků a uložit je do hromadného hrobu.[1]

Erb[editovat | editovat zdroj]

V geometrickém znaku měli štípený (polcený) štít, na pravé straně červený, na levé straně třikrát dělený, se čtyřmi horizontálními střídavě stříbrnými a černými pruhy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://is.muni.cz/th/125048/ff_b/BcPrace.pdf

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha : AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Prusinovští z Víckova, s. 118.  
  • KAŠÍKOVÁ Kateřina: Epigrafické památky pánů Prusinovských z Víckova (bakalářská diplomová práce):Brno, Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Ústav Pomocných věd historických a archivnictví