Oleksander Pežanskyj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oleksander Pežanskyj
Narození2. listopadu 1892
Lvov
Úmrtí31. srpna 1972 (ve věku 79 let)
Downers Grove
Alma materLvovská polytechnika
Povoláníarchitekt, fotograf, malíř a voják
RodičeHryhorij Pežanskyj
PříbuzníMychajlo Pežanskyj (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oleksander Hryhorovyč Pežanskyj (2. listopadu 1892, Lvov – 31. srpna 1972, Downers Grove) byl ukrajinský architekt, fotograf, malíř, voják ukrajinské haličské armády. Syn architekta Hryhorije Pežanského.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 2. listopadu 1892 ve Lvově v rodině architekta Hryhorije Pežanského. Vystudoval Lvovské gymnázium. Od roku 1910 studoval na Lvovské polytechnice. V té době byl spolu se svým starším bratrem Volodymyrem členem poloamatérského orchestru studentů lvovského akademického gymnázia a konzervatoře. Účastnil se akcí pěveckého sboru "Bandurist". Studoval hru na housle na Hudebním institutu Mykoly Lysenka. Jako člen studentského spolku techniků "Osnova", kde o prázdninách vedl kurzy geometrie skic pro uchazeče o polytechniku. Měl rád fotografování a malování.

Během první světové války přerušil studia a byl mobilizován do rakouské armády. Účastnil se vojenských operací na východní a jižní frontě. V roce 1917 se mu podařilo pokračovat ve studiu ve Vídni. V roce 1918 složil diplomovou zkoušku ve Lvově. V roce 1919 se dobrovolně přihlásil do ukrajinské haličské armády.

Později pracoval jako architekt ve Lvově. Navrhoval obytné, veřejné a náboženské stavby ve stylu modernismu a funkcionalismu ve Lvově a různých osadách západní Ukrajiny. Byl členem Karpatského lesnického klubu[1], Turistického a vlastivědného spolku „Plaj“ a Svazu ukrajinských vlastníků nemovitostí ve Lvově.[2]

V roce 1933 se oženil, v roce 1936 se mu narodila jediná dcera. Ve Lvově bydlel v Pelčynské ulici 22, byt 11 (nyní ulice Vítovského).

Během 2. světové války se s rodinou přestěhoval do polských Katovic, kde pracoval jako architekt. Dekretem ze dne 16. června 1955 mu byla udělena medaile k 10. výročí lidového Polska[3].

V roce 1966 odešel do USA. Napsal paměti o dobách služby v UGA. Zemřel 31. srpna 1972 ve vesnici Downers Grove (Downers Grove) poblíž Chicaga.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Manželka Iryna z rodu Makaruškových (1905-1995) a dcera Daria Jarosevičová byly aktivistky ukrajinských veřejných organizací v Chicagu. Mladší bratr Mychajlo Pežanskyj (1900–1987) byl stavební inženýr a terminograf.

Fotografie[editovat | editovat zdroj]

Jedním z koníčků Oleksandra Pežanského byla fotografie. Pežanskyj byl aktivní člen Ukrajinské fotografické společnosti (UFT), byl jedním z prvních v Haliči, kteří se začali zajímat o barevnou fotografii. Zúčastnil se mnoha výstav UFT ve Lvově a po sovětské okupaci – na výstavách Společnosti v USA. Vyhrál první cenu na výstavě v New Yorku (černobílá fotografie s názvem Upracované ruce). Své práce publikoval v časopise Svazu ukrajinských žen v Americe, ve zpravodaji Ukrajinského kongresového výboru v Americe. Díky úsilí dcery Darie Pežanské (Jaroševyčové) vydalo nakladatelství Světlo a stín v roce 1992 fotoalbum "Nostalgie" ke 100. výročí narození Oleksandra Pežanského (editoval Vasyl Pylypjuk). Album obsahuje fotografie Prykarpacka na počátku 20. století a slavných náboženských osobností západní Ukrajiny.

Architektonické práce[editovat | editovat zdroj]

  • Nerealizovaný projekt budovy knihovny pro baziliánský klášter sv. Onufria ve Lvově (1925)[4].
  • Restaurátorské práce v budovách Lidového domu ve Lvově (1927)[5].
  • Projekt kostela v obci Strilkiv, okres Stryi. Vyvinut v roce 1927 a doplněn v roce 1929. Do roku 1939 nebyla stavba dokončena a pokračovalo se až v roce 1999 podle projektu A. Olejník.
  • Kostel svaté Paraskevy v obci Ilnyk, Lvovská oblast (1928).
  • Projekt prvotní rekonstrukce Šuchevyčovy vily v Barvinské ulici 7 z roku 1928. Rekonstrukce byla dokončena až v roce 1936 pod vedením Jaroslava Fartucha-Fileviče[6].
  • Obytné domy č.p 26-40 na Piskovské ulici ve Lvově pro ukrajinské družstvo "Vlasna chata" (1927-1929).
  • Dvoupatrová komerční a průmyslová budova "Maslosojuz" mezi ulicemi Bratrů Michnovských a Holovackého ve Lvově (1932)[7].
  • Sídlo Karpatského lesnického klubu ve Slavském. Projekt z roku 1932 byl spolkem schválen[1] a do konce roku byl téměř kompletně realizován[8].
  • Kostel svatého Mikuláše v obci Jamnycia, okres Tysmenyckyj, Ivano-Frankivsk region. Byl postaven v roce 1933. Stavbě předcházel další projekt, jehož autorem je Lev Levinsky, který však nevyšel.
  • Kostel Krista Krále ve stylu art deco v Ivano-Frankivsku (1928–1935)[9].
  • Vysokohorská základna Ukrajinské turistické a místní historické společnosti "Ply" na louce Plisce v pohoří Gorgany pod horou Grofa. Projekt v původním bojkivském stylu provedl Pežanskyi zdarma, realizoval jej v letech 1933-1935.
  • Zděný kostel v obci Potelyč, dokončený v roce 1936[10].
  • Řízení výstavby nemocnice Narodna Ličnycia na adrese Ozarkeviča 4 ve Lvově. Projekt Evgena Nagirného[11][12]. Stavba probíhala v letech 1931 až 1937.
  • Kostel v Ozerjanech, okres Borščyv (1937)[13].
  • Projekt kostela pro vesnici Livčycia, okres Horodockyj, napsaný v roce 1929. Stavba začala v roce 1938 poté, co byl projekt revidován architektem Jurijem Piaseckým. Dokončena byla až v roce 1939[14].
  • Modernizace projektu zděného kostela Nanebevzetí Panny Marie v Boryslavi (stavba v letech 1928-1931, původní projekt Serhije Tymošenkové, stavbu řídil Lev Šelevič)[15].
  • Komerční obytná budova pro společnost "Karpatiya" na ulici Hlybokii 11 ve Lvově (1938–1939)[16]
  • Dostavba Dunikovského vily v Drahomanově ulici 42 ve Lvově pro potřeby muzea[17]
  • Cihlový kostel ve vesnici Pjatnycja. Stavba začala v roce 1935, ale dokončena byla až v roce 1939. V roce 1989 stavba pokračovala[18].
  • Soutěžní projekt na rekonstrukci kostela Svatého Ducha ve Lvově, druhá cena (1942, spoluautor Otto Fedak)[19]. Motto projektu – „Černý kříž v kruhu“[20].
  • Projekty veřejných domů pro Zvynjač a Kosmač okresu Kosiv (nejpozději 1930).[21]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Пежанський Олександер Григорович na ukrajinské Wikipedii.

  1. ↑ a b Спорт, Діло. – 1932. – 14. června. – № 129 (13077). – s. 6.
  2. ↑ Ігнат Е. З життя наших установ, časopis Dilo. – 1928. – 25. dubna. – № 115 (11388). – s. 3.
  3. ↑ Uchwałą Rady Państwa z dnia 16 czerwca 1955 r. nr 0/891 – na wniosek Ministra Budownictwa Miast i Osiedli – odznaczeni zostają «Medalem 10-lecia Polski Ludowej», Monitor Polski. – 1 grudnia 1955. – № 112. – S. 1812.
  4. ↑ Вуйцик В. С. Монастир святого Онуфрія у Львові, Вісник інституту «Укрзахідпроектреставрація». – 2004. – № 14. – s. 59.
  5. ↑ Містерії. Що діється в «Народньому Домі»?, časopis Dilo, 21. května 1928, № 87 (11340). – s. 1.
  6. ↑ Прийма Л. За деякими пам'ятними львівськими адресами, Наукові записки / Львівський історичний музей. – Вип. X. – Львів: Новий час, 2001. – s. 98. – ISBN 966-95279-6-1.
  7. ↑ В. Н-вич. «Маслосоюз» на нових рейках. Пресова конференція у Краєвому Молочарському Союзі у Львові, časopis Dilo, 5. října 1932. – № 220 (13168). – s. 1.
  8. ↑ Спорт, časopis Dilo. – 1932 – 19. listopadu. – № 257 (13205). – s. 6.
  9. ↑ Pszczółkowski M. Architektura Stanisławowa II Rzeczypospolitej, Stan badań nad wielokulturowym dziedzictwem dawnej Rzeczypospolitej. – T. IV. – Białystok, 2013. – S. 411. – ISBN 978-83-934920-7-7. (polsky)
  10. ↑ Слободян В. М. Церкви… – s. 451.
  11. ↑ Росте Український Шпиталь! Реферат директора Народньої Лічниці, д-ра Тита Бурачинського, на пресовій конференції 7. Ц. М. (Докінчення), časopis Dilo, 10. května 1935, № 94 (13992). – s. 4.
  12. ↑ Buračynskyj Tyt-Jevhen Josypovyč, Непопулярна справа народного здоровля!, časopis Dilo, 1. dubna 1937, № 95 (14638). – s. 21–22.
  13. ↑ Дописи, časopis Dilo, 13. listopadu 1937, № 250 (14793). – s. 8.
  14. ↑ Слободян В. М. Церкви… – s. 240.
  15. ↑ Тарнавський Р. З історії будівництва і оздоблення Мразницької церкви, časopis Halycka brama. – 1997. – № 8 (32). – s. 15.
  16. ↑ Архітектура Львова… – s. 565.
  17. ↑ Тимофієнко В. І. Пежанський Олександр Григорович, Зодчі України кінця XVIII — початку XX століть. Біографічний довідник. — К. : НДІТІАМ, 1999, ISBN 966-7452-16-6.
  18. ↑ Слободян В. М. Церкви… – s. 141.
  19. ↑ Вуйцик В. С. Конкурс на найкращий проєкт відбудови церкви Св. Духа, časopis Halycka brama. – 2000. – № 6 (66). – s. 7.
  20. ↑ Praxe pořádání soutěží ve Lvově v té době zahrnovala zvažování anonymních projektů, které se objevovaly pouze pod podmíněným „mottem“. Obálka se jmény účastníků soutěže byla otevřena až po rozhodnutí o rozdělení ceny.
  21. ↑ Вісти з «Рідної Школи», Діло. – 1930. – 27. dubna. – № 115 (12481). – s. 3.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • A. Horochovskyj, Z ljubovju do ridnoho kraju (S láskou k mé rodné zemi, před vydáním fotoalba O. Pežanského "Nostalgie"), Svoboda (časopis vydávaný v USA). 1993. 9. července. č. 129.
  • Ing. Oleksandr Pežanskyj zemřel ve věku 80 let, Svoboda, 2. září 1972, č. 162.
  • Vasil Pylypjuk, Nostalhija…: Fotoalbom / Uporjad (Nostalgie...: Fotoalbum / Uspořádáno), Lvov: Světlo a stín, 1992.
  • Prydatkevič Roman, Spohady pro bl. p. Oleksandra Pežanskoho (Vzpomínky na Oleksandra Pežanského) (1892–1972), Svoboda. 1973. 1.–3. března. č. 38-40.
  • U bezmežnij čerzi… (V nekonečné frontě...), Svoboda.  4. října 1972, č. 183.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Oleksander_Pežanskyj&oldid=23142647“