Let Air Canada 143

Let AC 143 (Gimli Glider)
Gimli Glider odstavený na letišti Mojave
Nehoda
Datum	23. 7. 1983
Charakteristika	nouzové přistání
Místo	Základna Gimli, Manitoba
Let	AC 143
Počátek letu	Montreal-Dorval International Airport
Mezipřistání	Ottawa Macdonald-Cartier International Airport
Cíl letu	Edmonton International Airport
Letoun
Model	Boeing 767-233
Dopravce	Air Canada
Registrace	C-GAUN
Následky
Na palubě osob	61+8
Zraněných	10
Mrtvých	0
Letoun	lehce poškozen, opraven

Gimli Glider („kluzák z Gimli“) je pojmenování letadla Boeing 767-200, který se stal při svém letu číslo 143 společnosti Air Canada z Ottawy do Edmontonu aktérem slavné letecké nehody, při které mu 23. července 1983 došlo ve výšce asi 12,5 km palivo. Posádka byla schopna s letadlem doplachtit na letiště Gimli Industrial Park a úspěšně přistát, aniž by došlo k vážnějšímu zranění.

Příčiny a průběh nehody

Příčiny

Na letadle došlo před letem k závadě jednoho z palubních počítačů, který má na starosti výpočty množství paliva. Podle tehdy platných předpisů se i s takovou závadou mohlo letět, přičemž množství paliva se určilo manuálním výpočtem založeném na měření výšky hladiny paliva v nádrži. Toto letadlo bylo jedno z prvních letadel zakoupených poté co Kanada přešla na metrický systém a množství paliva se v něm ukazovalo v kilogramech namísto liber u předchozích modelů. Při přepočítávání objemu paliva na hmotnost při tankování v Montrealu však mechanici použili původní převodní koeficient 1,77 (liber na litr) namísto správného 0,8 (kilogramů na litr), takže letadlo dostalo jen méně než polovinu potřebného paliva. Podle výpočtu tedy v nádržích mělo být 20 400 kg paliva, zatímco ve skutečnosti tam bylo jen 9144 kg. Chybně vypočtené množství pak kapitán zadal do palubního počítače, který na jeho základě poskytoval po zbytek letu informace o zbývajícím palivu. Při mezipřistání v Ottawě si kapitán, vědom si rizika nefungujícího palivového počítače, nechal pro jistotu přeměřit objem paliva v nádrži, poté však použil stejný chybný koeficient, takže výsledek souhlasil s očekáváním.

Výpadek motorů

Ve 20:09 místního času, když letadlo se 61 pasažéry a pěti členy posádky letělo ve výšce 41 000 stop nad městem Red Lake v Ontariu, signalizoval palubní varovný systém problém s tlakem paliva v levé nádrži. Posádka se domnívala, že se jedná o závadu palivového čerpadla, které vypnula. O chvíli později se rozsvítilo druhé varovné světlo o nedostatečném tlaku a posádka se rozhodla raději přistát na asi 210 km vzdáleném letišti ve Winnipegu a zahájila pomalý sestup. O chvíli později však levý motor zhasl. Posádka se začala připravovat na přistání s jedním motorem a snažila se (marně) o znovunahození motoru se zapnutým přečerpáváním paliva z druhé nádrže. Po chvíli se však rozsvítilo další varovné světlo a ve 20:21 (ve výšce 28 500 stop, asi 170 km od Winnipegu) se ozval zvukový signál „bong“ signalizující nefunkčnost obou motorů (který do té doby ani jeden z pilotů nikdy neslyšel, neboť taková situace se nenacvičuje ani v simulátoru) a v kabině se rozhostilo ticho, ve kterém je na zvukovém záznamu černé skříňky jasně slyšet zvolání „Oh, fuck!“.

Boeing 767 je moderní letadlo s tzv. „skleněným kokpitem“, ve kterém jsou klasické přístroje nahrazeny elektronickými obrazovkami. Jelikož však jediným zdrojem elektrické energie jsou motory a pomocný zdroj APU (který ovšem bere palivo ze společných nádrží s motory), vypadla v letadle elektřina a všechny přístroje v kabině přestaly fungovat, s výjimkou jen nejzákladnějších záložních přístrojů – magnetický kompas, umělý horizont, rychloměr a barometrický výškoměr. Motory dodávají energii i hydraulickému systému, který je v takovém letadle nezbytně nutný pro ovládání řídicích ploch. Pro případ nouze je proto letoun vybaven malou vrtulovou turbínou (tzv. ram air turbine, RAT), která se automaticky vysune z letadla a díky proudícímu vzduchu vyrábí elektrickou energii pro nejnutnější systémy, především pro udržení minimálního potřebného tlaku v hydraulickém systému, při jehož nefunkčnosti by letadlo vůbec nešlo ovládat.

Přiblížení

Piloti se nejprve pokusili zjistit nouzový postup v takové situaci, ale v letové příručce se případ výpadku obou motorů i APU vůbec nevyskytoval. Letadlo tohoto typu rozhodně není navrženo jako kluzák – motory vytvářejí obrovský odpor vzduchu, takže letadlo klesalo rychlostí zhruba 2000–2500 stop za minutu. Zatímco kapitán Robert Pearson (zkušený plachtař a spoluvlastník kluzáku Let L-13 Blaník) udržoval rychlost na 220 uzlech (407 km/h) (což byl pouhý odhad optimální rychlosti), druhý pilot Maurice Quintal mezitím počítal, jak daleko jsou schopni doletět. Na základě záložního výškoměru a informací o poloze od řízení letového provozu určili rychlost sestupu – během 20 km ztratili 5000 stop (1,5 km) výšky, což znamená klouzavost zhruba 1:12 (pro srovnání: zmíněný Blaník má klouzavost zhruba 1:28, moderní kluzáky až 1:60). To znamenalo, že stroj až do Winnipegu nedoletí a posádka se rozhodla pro nouzové přistání na nedalekém bývalém vojenském letišti Gimli, na kterém náhodou druhý pilot jistou dobu sloužil.

Piloti ovšem nevěděli, že na letišti byla zrušena jedna z rovnoběžných vzletových a přistávacích drah (32L), na které byly vybudovány závodní tratě pro motokáry. V den nehody se zde konal „rodinný den“ a závody a dráha byla s okolím zaplněna auty a lidmi. To však byla dráha, kterou později kapitán zvolil k přistání; byla širší a závodů na opačném konci si zřejmě vůbec nevšiml, později pak bylo na změnu dráhy pozdě. Ve 20:33 bylo letadlo srovnáno do osy dráhy, asi 15 km před letištěm. Jelikož RAT nenapájí hydrauliku podvozku, musela posádka podvozek vysunout nouzovým postupem – po odjištění se podvozek nechá klesnout vlastní vahou. Hlavní podvozek se takto podařilo úspěšně vysunout, příďový podvozek však kvůli odporu vzduchu nezapadnul do správné polohy, takže po přistání se dal očekávat jeho kolaps. Kapitán si navíc v poslední fázi přiblížení uvědomil, že jsou stále příliš vysoko a letí příliš rychle a zpomalil na zhruba 180 uzlů (běžně se přistává rychlostí o 30–50 uzlů nižší, ale protože ani klapky a slaty nebylo možno za dané situace ovládat, muselo letadlo udržovat vyšší rychlost než je normální). Za obvyklé situace by mu v nouzovém zbrzdění pomohly rušiče vztlaku, ani jejich hydrauliku však RAT nenapájel. Proto letadlo zbrzdil skluzem (což je běžná technika brzdění u kluzáků, u velkých letadel prakticky nepoužívaná, neboť cestující při ní mají dojem, že se letadlo řítí bokem k zemi), při tom však ještě více poklesl nápor vzduchu na RAT, takže vyrovnání skluzu bylo velmi obtížné a podařilo se až na poslední chvíli.

Přistání

Ve 20:38 se letoun poprvé dotkl země asi 300 metrů od prahu dráhy (tzn. prakticky v ideálním místě) a ihned poté začal prudce brzdit. Několik pneumatik při brzdění prasklo a nezajištěné příďové kolo podvozku zkolabovalo, takže letoun brázdil nosem zemi (což bylo zřejmě štěstí, protože tak letadlo zabrzdilo na kratší vzdálenosti). Po necelých 900 metrech se letadlo zastavilo, asi 30 metrů od závodní dráhy plné lidí. V přídi letadla vypukl menší požár, takže posádka nařídila nouzovou evakuaci pomocí skluzavek. Požár byl rychle uhašen ručními hasicími přístroji, které přinesli závodníci a pracovníci závodní dráhy.

Celá nehoda proběhla bez vážnějších zranění, jediná menší zranění byla způsobena při evakuaci, při které byly zadní skluzavky téměř svisle kvůli výraznému náklonu letadla se zborceným příďovým podvozkem, takže několik osob ze skluzavky vypadlo na makadam letištní plochy.

Po nehodě

Letadlo bylo nouzovým přistáním poškozeno jen velmi málo, po dvoudenní provizorní opravě (dvěma mechanikům, kteří byli do Gimli vysláni, po cestě došel benzín a muselo pro ně být vysláno druhé auto) vlastní silou přeletělo do Winnipegu, kde bylo v průběhu několika týdnů zcela opraveno, po čemž se vrátilo do běžné služby v Air Canada, kde se od té doby označovalo jako „The Gimli Glider“. (Poslední let tohoto stroje proběhl 24. ledna 2008, kdy přeletělo na letiště Mojave, kde bylo odstaveno pro využití jako zdroj náhradních dílů.)

Vyšetřování nehody zjistilo, že závada na palivovém počítači byla způsobena studeným spojem v jeho obvodu, přičemž fakt, že při takové poruše nezačal fungovat záložní systém, byl způsoben chybou v návrhu. Provizorní oprava, kterou provedl mechanik v Montrealu, byla neutralizována jiným mechanikem, který (aniž by k tomu byl kvalifikován) při mezipřistání v Ottawě zkoušel problém s počítačem řešit. Na rozdíl od vyšetřování provedeného společností Air Canada došly kanadské státní úřady k závěru, že významný podíl na nehodě měla sama letecká společnost, jejíž standardní procedury a předpisy a výcvik posádek a pozemního personálu byly nedostatečné.

V roce 1995 vznikl televizní film Falling from the Sky: Flight 174, který o tomto incidentu pojednává. Nouzovému přistání stroje se věnuje i jeden z dílů dokumentární série Letecké katastrofy.

K 25. výročí události byl v Gimli za účasti obou pilotů odhalen památník.

Externí odkazy

• The 156-tonne Gimli Glider in Flight Safety Australia, červenec 2003 (1MB PDF, anglicky)
• Zpravodajství CBC News o příčinách nehody (video, anglicky)
• Fotografie letadla po přistání
• Falling from the Sky: Flight 174 na IMDb (anglicky)
• The Gimli Glider (článek z The Soaring Magazine; anglicky)
• Kde se stala chyba: Nouzové přistání B 767 Air Canada 23. 7. 1983 v Gimli
• Popis nehody na Aviation Safety Network (anglicky)

Souřadnice: 50°37′40″ s. š., 97°03′00″ z. d.