Kyselina jodistá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kyselina jodistá
Ortho-Periodsäure.svgOrthoeriodic-acid-CPK.png
Obecné
Systematický název Kyselina pentahydrogenjodistá
Anglický název orthoperiodic acid
Německý název ortho-periodsäure
Sumární vzorec H5IO6
Vzhled bílé krystalky nebo prášek
Identifikace
Vlastnosti
Molární hmotnost 227,941 g/mol
Teplota tání 140 °C (rozklad)
Hustota 1,4 g/cm3
Disociační konstanta pKa pKa1= 3,29 (20 °C)
pKa2= 6,69 (20 °C)
pKa3= 13
pKa= 1,55 (HIO4, 20 °C)
Rozpustnost ve vodě 113 g/100 ml (0 °C)
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
methanol
ethanol
Měrná magnetická susceptibilita -3,116·10-6 cm3g-1
Struktura
Krystalová struktura jednoklonná
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -252 kJ/mol
Bezpečnost
Oxidující
Oxidující (O)
Žíravý
Žíravý (C)
R-věty R8 R34
S-věty S26 S27 S28
NFPA 704
NFPA 704.svg
0
3
0
OX
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Kyselina jodistá je oxokyselina, jejíž centrálním atomem je jód v oxidačním čísle VII. Pod označením kyselina jodistá je v chemii chápána kyselina pentahydrogenjodistá – H5IO6, tedy hydratovaná forma HIO4. Pro H5IO6 lze neformálně ale přesněji použít výraz kyselina ortojodistá, pro HIO4 pak neoficiální název kyselina metajodistá (takové označování se běžně používá v anglickém a německém jazyce). Kyselina metajodistá je kyselinou hypotetickou, existuje pouze ve formě polymeru (HIO4)n, který je nestabilní. Vzniká při tepelné dehydrataci kyseliny ortojodisté ve vakuu přes kyselinu trijodistou a nemá žádný větší praktický význam. Kyselina ortojodistá je vzhledem bílý jemně krystalický prášek. Nevykazuje žádný zápach. Je to silné oxidační činidlo, v kyselém prostředí vykazuje standardní potenciál E0=1,6 V, v zásaditém prostředí E0=0,7 V. Ve vodných roztocích (pH= 0-7) je rovnovážnou směsí volné kyseliny pentahydrogenjodisté a příslušných aniontů, jejichž poměr závisí na koncentraci a přítomnosti dalších látek a rozpouštědel. Jodistany v alkalickém prostředí existují pravděpodobně ve formě dimerního aniontu (O4I-O-IO4)4-.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Kyselina jodistá se používá v analytické chemii jako oxidační činidlo a vzhledem k schopnosti štěpit Dioly#Vicinální dioly na jednotlivé fragmenty nalézá uplatnění i ve strukturní analýze složitějších organických látek a biopolymerů. V klinické chemii, mikrobiologii a histologii nalézá uplatnění jako činidlo pro důkaz bílkovin, Navíc je hlavní účinnou látkou v PAS reakci, která slouží k průkazu glykogenu ve tkáních. Značné uplatnění lze nalézt v organické syntéze.

Využití v organické syntéze[editovat | editovat zdroj]

Využití kyseliny jodisté k oxidačnímu štěpení 1,2-diolů poprvé popsal Malaprade v roce 1928. Vicinální dioly se oxidačně štěpí za vzniku karbonylových sloučenin. Jsou-li hydroxylové skupiny na acyklickém řetězci vznikají dvě karbonylové sloučeniny, jsou-li součástí kruhu, vzniká jediná dikarbonylová sloučenina. U všech těchto reakcí se předpokládá vznik cyklického meziproduktu (cyklický diester kyseliny jodisté). Ke klasickým aplikacím kyseliny jodisté a jodistanů v organické syntéze patří kromě zmíněného štěpení vicinálních diolů také štěpení 1,2-hydroxyaldehydů, 1,2-hydroxyketonů, 1,2-diketonů a cyklických 1,3-diketonů. Další studie pojednávají o využití tohoto činidla k oxidační dimerizaci pyrenu, oxidacím polyaromatických uhlovodíků na chinoidní sloučeniny apod. Účinkem kyseliny jodisté byla také z pyrogallolu připravena sloučenina purpurogallin, selenidy byly převedeny na selenoxidy a thioestery na dialkylsulfoxidy.

Bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Kyselina jodistá je klasifikována jako látka žíravá a oxidující.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Periodic acid – Material safety data sheet

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Malaprade, L. Bull. Soc. Chim. Fr. 1928,43, s. 683–696; Chem. Abstr. 1928, 22, 28855.
  • McMurry, Organická chemie. 1. vyd. Brno : VUTIUM, 2007. ISBN 978-80-214-3291-8.
  • Fatiadi, A. J. Synthesis 1974, s. 229–272.
  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.