Josef Končinský

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Končinský
Narození22. listopadu 1832
Lužany
Úmrtí12. dubna 1910 (ve věku 77 let)
Vinohrady
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povolánístředoškolský učitel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Končinský (22. listopadu 1832 Lužany u Jičína[1] – 12. dubna 1910 Praha-Vinohrady[2]) byl český středoškolský profesor a klasický filolog. Vyučoval na gymnáziích v Jindřichově Hradci, Banské Bystrici a Hradci Králové, později byl ředitelem gymnázií v Třeboni a Německém Brodě. Přeložil dvě Sofoklovy tragédie. K jeho žákům patřili např. František Adolf Šubert a Alois Jirásek.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 22. listopadu 1832 v Lužanech u Jičína[3] jako syn rolníka.[1] Studoval na gymnáziu v Jičíně a na pražské univerzitě.[4] Potom vyučoval jako suplent na gymnáziu v Jindřichově Hradci (1856–57), odkud se přesunul do Banské Bystrice.[4] Společně s ním tam působilo několik českých profesorů, jako např. Norbert Hajnovský, Ondřej Franta, Hynek Jaroslav Mejsnar a Václav Zenger; spojeným úsilím založili dobrou pověst této školy, na kterou později navázali slovenští profesoři znalí maďarštiny.[5] Roku 1860 získal místo na gymnáziu v Hradci Králové.[6]

V roce 1883 byl jmenován ředitelem gymnázia v Třeboni;[7] školu pod jeho vedením (příklad: 1884/85) navštěvovalo 90 studentů a vyučovalo v ní kromě ředitele 7 pedagogů.[8] Roku 1887 byl přeložen do Německého Brodu;[9] toto gymnázium mělo v posledním roce jeho působení (1893) 285 studentů a 18 učitelů.[10] Vedle toho zasedal v maturitních komisích v jiných městech (např. České Budějovice 1887[11] a Kolín 1888[12]) a byl členem výboru Ústředního spolku českých středních škol.[13] Roku 1893 odešel do výslužby s titulem školního rady[14] a přestěhoval se na Královské Vinohrady.[15]

V pozdějších letech na něj vzpomínali bývalí studenti, jako např. Václav Řezníček („věhlasný filolog a vzácný učitel“),[16] Stanislav Nikolau („za muziku a zpěv, před svým svátkem v gymnasiu v podvečer provedený, odměnil se kolečkem cukroví a sklenkou vína“ a „uvítal, když jsme si jako studenti zařídili tělocvičnu za humny Kahlerova statku a občas navštívil naše cvičení se svým Oidipem na Kolóně, kterého tehdy opravdu na koleně překládal“),[17] Jan Jakubec („Jan si ho vážil nejen jako výborného učitele, ale jako rozšafného muže vůbec“)[18] a nejrozsáhleji zřejmě Alois Jirásek:

„ Prof. Jos. Končinský vedl nás od sexty, resp. od kvinty až k maturitě. Bydlil vedle Pospíšilových, tak že pak, když jsem se přestěhoval do „Patočkova tábora“, stal jsem se jeho sousedem. Když jsem se dostal do Hradce, byl pětatřicítiletý, svěží muž, pěkné, ušlechtilé hlavy, plavých vlasů, s kníry a krátkou kozí bradkou. Nedlouho před tím ovdověl. Choť jeho, jak jsem slýchal, velice sličná, zemřela za cholery, zanechavši mu dcerušku.
Prof. Končinský se po druhé neoženil. Málokam vycházel, zábav, společností nevyhledával; žil sám s dceruškou. Hodně kouřil, ale jen krátké, to jsme věděli. První rok, co jsem přišel do Hradce, měl ještě několik žáků „na privát“; chodili k němu do bytu, aby se pocvičili v latině. Byl výborný učitel. Na jeho hodiny rád si vzpomínám, třeba že ne na všechny; ne na gramatické a na ty, na něž připadla komposice. Gramatika a překládání z češtiny do latiny mně hrubě nechutnalo.
Za to když jsme četli auktora — Končinský nezabíjel ho mluvnickými rozbory a slovíčkářstvím. Svým výkladem textu upoutal každého, kdož byl jen poněkud čilejší mysli. Nerozehříval se horováním, nemluvil emfaticky, bylo však cítit, jak autora pronikl, že ho má rád, že mluví o něm s láskou. Jasným výkladem osvítil místo, ukázal, co na něm význačného a zvláště krásného, co čistě lidského. Všude v těch dávných dějích a scénách vystupoval mu člověk; kde se dalo, připomenul naši dobu, přirovnávaje staré poměry k našim. Zvláště Tacitus, ten chmurný dějepisec, stal se mně výklady Končinského milým. Za té četby jinak vystupovaly před mé oči dávné události; tu mrtvá jindy jména nabývala živé tvářnosti.
Končinský nám ukázal psychologii Tacitovu, jak líčí jednotlivé karaktery i veliká hnutí; tu jsem se naučil nazírati do politických a sociálních poměrů. Římský historik pessimista u výkladu Končinského utvrzoval ve mně odpor ku všelikému bezpráví, posiloval soucit к utiskovaným a lásku k svobodě. Některá místa plná rozhořčení velikého Římana mohutně působila, jiná pak, rád si vzpomínám, mne i dojímala.
Končinského jsem od maturity pak po léta nespatřil. V Hradci Králové zůstal až do r. 1883, kdy ustanoven byl za ředitele do Něm. Brodu. Od r. 1893, kdy vstoupil do výslužby, žil v Praze. Tu měl dceru provdanou; vnuci jeho chodili k nám do gymnasia v Žitné ulici. Dědeček byl jim tak trochu domácím učitelem, hlavně v řečtině. A tak zas učil, pořád svěží, výborného zdraví, ale již bílých vousů i vlasů, jež jakoby ještě zhoustly. Tou dobou jsem se s ním občas viděl; někdy na ulici, někdy v kavárně, do které docházel, když se vracel ze svého hostince. Byl stále zdráv a duch jeho neochablý, stále bystrý. A verše skládal, ale jen latinské a řecké. Psávali jsme si k svátku, já českou prosou, Končinský latinskými distichy. Loni došlo poslední. Když jsem mu letos psal k svátku, tušil jsem, že to je naposledy. Stonal a nedlouho po té zemřel.
O jeho pohřbu sešli se z celé Prahy jeho bývalí hradečtí a jiní žáci. Valný zástup jich kráčel za rakví milého profesora. Z toho zástupu někdo snad si vzpomněl, tu ve stínu smrti, jak zesnulý jim vykládal Horáce, životní jeho moudrost. Mně zatanulo na mysli, jak jsme s Končinským četli Tacitova Agricolu, připadl mně začátek poslední kapitoly: „Si quis piorum manibus locus, si, ut sapientibus placet, non cum corpore extinguuntur magnae animae, placide quiescas —“ 		“
— Alois Jirásek[19]

V březnu 1909 se v Praze účastnil oslav šedesátých narozenin svého žáka Františka Adolfa Šuberta[20] a v září téhož roku srazu hradeckých maturantů po třiceti letech.[21]

Zemřel 12. dubna 1910 na Král. Vinohradech č. 700 (rohový dům Bělehradská 700/81 a Rumunská 700/20, Praha 2) na rakovinu žaludku.[2] Pohřben byl za velké účasti především středoškolských a vysokoškolských učitelů.[22]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Přeložil dvě Sofoklovy tragédie, Oidipus na Koloně a Král Oidipus (uváděno i pod názvem Oidip král).[4] Druhá z nich byla v listopadu 1889 uváděna v Národním divadle v režii Jakuba Seiferta s Vojtou Slukovem v hlavní roli.[23] Představení se setkalo s úspěchem u diváků i kritiky, ovšem zásluhou protagonisty, nikoliv překladatele. Ve Světozoru se vyjádřili celkem diplomaticky („P. Slukov může Oidipa hráti úplně bez nápovědy, tak ovládá ohromný text role, text, který v překladě profesora Končinského, sice vzácně věrném, ale přece nedosti průhledném, deklamaci působí nemalé obtíže.“),[24] ale recenzent Zlaté Prahy napsal otevřeně: „Ne právě na prospěch dílu jest překlad Končinského. Věříme, že jest filologicky správný, však básnicky a divadelně způsobilý není.“[25] 30 zlatých z honoráře věnoval Končinský penzijním fondům pro členy divadelního souboru.[26]

Z titulu ředitele je také podepsán pod řadou výročních zpráv gymnázií v Třeboni a Německém Brodě.[27]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

  • 7. září 1863 se v Hradci Králové oženil se 17letou Annou Cyrani (cca 1846–1866), dcerou tehdy již zemřelého krajského tajemníka Františka Cyraniho, přičemž jedním ze svědků byl ředitel gymnázia Tomáš Václav Bílek.[28] 8. října 1866 se stala obětí cholery.[29]
    • Dcera Anna (1864–??) se provdala za středoškolského profesora přírodopisu Vojtěcha Prince (1846–1931).[30] Viz též vzpomínky Aloise Jiráska.[19]
    • Dcera Marie (1865–1866) zemřela 3. října 1866 ve věku 11 měsíců na „psotník“.[31]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika narozených Lužany u Jičína, sign. 94-4, ukn 5774, s. 234
  2. ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých Vinohrady, sign. VIN Z6, s. 22
  3. ↑ Sedmdesáté narozeniny. Národní politika. 1902-11-21, roč. 20, čís. 320, s. 5. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  4. ↑ a b c Končinský Josef. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1899. Dostupné online. Svazek 14. S. 671.
  5. ↑ Slovensko od let šedesátých VII. Naše doba. 1895–96, roč. 3, čís. 1–12, s. 705. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  6. ↑ Königgrätz. Schematismus der österreichischen Gymnasien und Realschulen. 1860, roč. 1860, čís. 1, s. 32. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  7. ↑ Osobní. Národní listy. 1883-06-30, roč. 23, čís. 154, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  8. ↑ Státní reálné gymnasium v Třeboni. Budivoj. 1885-07-30, roč. 21, čís. 61, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  9. ↑ Různé zprávy. Z Vídně. Národní politika. 1887-09-13, roč. 5, čís. 252, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  10. ↑ Učitelské a školské zprávy. Národní listy. 1893-07-26, roč. 33, čís. 205, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  11. ↑ Osobní. Ohlas od Nežárky. 1887-06-24, roč. 17, čís. 26, s. 259. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  12. ↑ Učitelské a školské zprávy. Národní listy. 1888-08-16, roč. 28, čís. 227, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  13. ↑ Výroční zpráva Ústředního spolku středních škol českých za správní rok 1889. Krok. 1890, roč. 4, čís. 7, s. 298. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  14. ↑ Telegrafické zprávy. Z Vídně. Národní listy. 1893-03-21, roč. 33, čís. 80 (odpolední), s. 1. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  15. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 285, obraz 58
  16. ↑ ŘEZNÍČEK, Václav. Královéhradecké vzpomínky XXVI. Obnova. 1904-12-16, roč. 10, čís. 51, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  17. ↑ NIKOLAU, Stanislav. Naše literární a politická výchova. III. Dvě gymnasia. Národní politika. 1939-06-16, roč. 57, čís. 136, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  18. ↑ JAKUBEC, Alois. Jan Jakubec. Lidové noviny. 1942-07-12, roč. 50, čís. 350**, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  19. ↑ a b JIRÁSEK, Alois. Z mých pamětí. Praha: J. Otto, 1932. 307 s. Dostupné online. Kapitola XXXIV, s. 335–338. 
  20. ↑ K 60. narozeninám řed. F. A. Šuberta. Národní listy. 1909-03-30, roč. 49, čís. 89, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  21. ↑ Sjezd spolužáků oktávy Končinského v Praze. Obnova. 1909-09-17, roč. 15, čís. 37, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  22. ↑ Pohřeb školního rady pana Josefa Končinského. Národní politika. 1910-04-15, roč. 28, čís. 103, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  23. ↑ Král. zem. české divadlo v Praze. Národní listy. 1888-08-16, roč. 29, čís. 323, s. 7. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  24. ↑ ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia. Divadlo a hudba. Činohra. Světozor. 1889-11-29, roč. 24, čís. 2, s. 23–24. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  25. ↑ Dramatické umění. Z Národního divadla. Oidip král. Zlatá Praha. 1889-11-29, roč. 7, čís. 2, s. 23–24. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  26. ↑ Z kanceláře Národního divadla. Národní politika. 1889-12-31, roč. 7, čís. 361, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-06-12]. 
  27. ↑ Podle seznamu prací v Souborném katalogu ČR
  28. ↑ SOA Zámrsk, Matrika oddaných Hradec Králové, sign. 51-3509, ukn 3059, s. 294
  29. ↑ SOA Zámrsk, Matrika zemřelých Hradec Králové, sign. 51-23, ukn 3067, s. 475
  30. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 136 • 1846 • Princ, Vojtěch
  31. ↑ SOA Zámrsk, Matrika zemřelých Hradec Králové, sign. 51-23, ukn 3067, s. 467

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Josef Končinský v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Končinský&oldid=22908298“