Jan Bureš (vědec)

MUDr. Jan Bureš, DrSc., dr. h. c.
Narození	13. června 1926 Čtyři Dvory
Úmrtí	24. srpna 2012 (ve věku 86 let) Praha
Alma mater	Univerzita Karlova
Pracoviště	Fyziologický ústav Akademie věd České republiky
Obor	Neurofyziologie
Známý díky	výzkum paměti
Ocenění	1992 - Čestný doktorát University of Lethbridge, Canada 1995 - Člen Národní akademie věd USA 2000 - Člen Polské akademie věd 2001 - Čestná oborová medaile Jana Evangelisty Purkyně
Manžel(ka)	doc. MUDr. Olga Burešová (roz. Komorádová), DrSc.
Děti	prof. RNDr. Olga Štěpánková, CsC.
Příbuzní	prof. MUDr. Rudolf Bureš - bratr pplk. Ladislav Komorád - tchán prof. RNDr. Petr Štěpánek (matematik) - zeť
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Bureš (13. června 1926 Čtyři Dvory – 24. srpna 2012 Praha) byl český neurofyziolog světového významu, odborník na problematiku paměti a dalších neurologických jevů, držitel mnoha českých i zahraničních ocenění, člen Národní akademie věd USA, nejcitovanější český vědec v oboru neurověd.

Životopis

Jan Bureš se narodil 13. června 1926 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Pocházel z rodiny četnického strážmistra, která se často stěhovala, především v regionu Jižních Čech. Měl dva bratry, Karla a Rudolfa - jeden byl starší o 16, druhý o 20 let. Oba dva vystudovali medicínu (věnovali se později lázeňství a oba dva byli postupně řediteli lázní v Karlových Varech), čímž nasměrovali také Jana.

Začátky

Po maturitě na českobudějovickém gymnáziu byl rok totálně nasazen a následně se přihlásil na pražskou 1. lékařskou fakultu UK. Nechtěl se však věnovat klinické praxi, nýbrž výzkumu. V průběhu studií se oženil s o dva roky starší spolustudentkou Olgou Komorádovou a roku 1949 narodila se jim dcera Olga, později významná odbornice v oboru kybernetiky. Po ukončení studií roku 1950 zůstal v Praze a nastoupil do laboratoře prof. Zdeňka Servíta na akademii věd, kde odstartoval svou vědeckou dráhu. V této instituci následně strávil celý svůj pracovní život. Již v šedesátých letech se stal jedním z nejrespektovanějších pracovníků. Jezdil na mnoho konferencí po celém světě, pobýval v Sovětském svazu i v Americe.

Normalizace

Situace se pro něj však rapidně zhoršila, když byl roku 1970 vyloučen na vlastní žádost z KSČ, jejímž byl do té doby členem. Následně směl v ústavu pracovat jen na bázi jedno- až dvouročních smluv, které mu byly prodlužovány vždy až na poslední chvíli, do zahraničí cestoval minimálně a byl pod přísným stranickým dohledem. Jeho nejbližší a nejdůležitější vědeckou spolupracovnicí byla jeho manželka Olga, která byla spoluautorkou značného množství jeho publikací. V této době však směl přijímat velké množství zahraničních stážistů, kteří speciálně za ním do Československa cestovali, a tak vychoval poměrně rozsáhlé množství mladých neurovědců ze všech koutů světa (přes 100 stážistů z 27 zemí) - toho západního i východního; jeho pražská laboratoř se stala významnou vědeckou křižovatkou. Krom toho také hojně publikoval ve vědeckých časopisech.

Jan Bureš roku 1995 při převzetí členství v Národní akademii věd USA

Pozdní léta

Po Sametové revoluci se znovu vyšvihl do pozice jednoho z nejuznávanějších českých vědců, což potvrzovalo velké množství význačných ocenění, kterých se mu dostalo; byl také členem mnoha oborových organizací a sdružení. Vědecky aktivní zůstával až do pozdního věku kolem 80 let, příležitostně se vyjadřoval i ke společenským otázkám, spolu s Jiřím Grygarem a Janem Sokolem byl jedním ze signatářů otevřeného dopisu prezidentu Václavu Klausovi, v němž kritizovali jeho pohled na EU. Byl skeptický k vývoji vědeckého bádání v ČR, ale spoléhal na možnost přivést k vědě mladou generaci.

"Myslím, že už jste asi nabyl dojmu, že jsem skeptický vůči běžným receptům na to, jak pomoci naší vědě. Ano, potřebujeme více peněz, ale ty nebudou zárukou odpovídajícího růstu produktivity a tvůrčího potenciálu. Lepší organizace výchovy a výuky vědeckých pracovníků může pomoci, ale nesmíme propadnout iluzi, že si můžeme vědce v potřebném množství a kvalitě vychovat. Vědcem někdo bud' je, nebo není. Společnost se musí snažit své vědce ve správný čas jejich vývoje najít a získat. Máte-li nebo znáte-li zvědavé dítě, které chce pochopit, jak funguje okolní svět, pokuste se zjistit, zda by právě ono nemohlo být tím nejlepším příspěvkem k posílení naší vědy." Z rozhovoru pro časopis AV ČR roku 2002

V mezidobí se dočkal narození dvou vnoučat a dvou pravnoučat. Poté se u něj bohužel začala rozvíjet Alzheimerova choroba a jeho zdraví se rapidně zhoršilo. Žil v péči rodiny a zemřel 24. srpna 2012 v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 86 let. Po jeho smrti následovalo velké množství nekrologů, které vysoce oceňovaly jeho přínos světové vědě a označovaly jej za jednoho z otců moderní elektrofyziologie. Je pohřben na pražském Podolském hřbitově spolu se svou ženou.

Vědecké dílo

Jan Bureš se postupně zabýval především otázkami šířící se korové deprese, reflexní epilepsie, podmíněné chuťové averze a prostorové paměti. Jednou z nejvýznamnějších knižních publikací, na kterých se podílel se svými kolegy, se stal titul "Electrophysiological Methods in Biological Research". Tato kniha byla poprvé vydána v roce 1960, za referenční byla považována mnoha elektrofyziology na celém světě a dočkala se několika reedic. Dále se podílel na více než tří stovkách knih a článků, díky nimž je dle renomovaného webu Research.com nejcitovanějším českým neurovědcem s D-Indexem 59 (hodnocení v rámci specifické disciplíny) a více než 10 000 citacemi.

Dr. Bureš se záhy se osamostatnil a zahájil první velkou kapitolu své výzkumné aktivity, když se začal zabývat fenoménem a mechanismy šířící se deprese elektroencefalografické (EEG) aktivity. V této oblasti publikoval mnoho zásadních prací o mechanismu jejího vzniku, úloze draselných iontů a šíření vlny deprese, stejně jako o možnostech blokády tohoto šíření. Tyto práce často využívaly elektrofyziologických metod. Řešil i vztah šířící se deprese a terminální anoxické depolarizace. Originální jsou jeho pojednání o ontogenetickém vývoji šířící se deprese v mozkové kůře a hipokampu. V momentu, kdy byla k dispozici metoda iontově selektivních elektrod, se stal iniciátorem a spoluautorem publikace definitivně prokazující zásadní roli draselných iontů ve fenoménu šířící se deprese. Publikace po zásluze přinesla svým autorům označení citačních klasiků.

Šířící se depresi použil jako metodu dočasného vyřazení mozkových struktur v oblasti učení a paměti. Jeho díla publikovaná s manželkou Olgou připomínají precizně řešené šachové úlohy – úspěšně analyzovali vznik, přenos a vybavování paměťových stop. Ani u tohoto tématu se však dr. Bureš nezdržel natrvalo a znovu zásadně změnil objekt výzkumu. Od osmdesátých let se věnoval tématu prostorové navigace, tj. schopnosti živočichů najít ve svém prostředí cíle, kterou lze považovat za zvířecí analogii lidské deklarativní paměti. V oblasti prostorové navigace byl dr. J. Bureš nositelem převratných myšlenek a vyvinul několik zásadních behaviorálních přístupů. Rozpracoval koncept lateralizace a transferu paměťových stop; v tomto případě šlo o to, že selektivní funkční blokádou nervové tkáně v jedné polovině mozku „přiměl paměťovou stopu“ usídlit se pouze v jedné hemisféře mozku, odkud se mohla za určitých podmínek přesunout do hemisféry druhé.

Dr. Bureš vyvinul zásadní inovace též ve studiu chování, např. tzv. radiální vodní bludiště, v němž potkan plaval a hledal ostrůvek skrytý v jednom z ramen bludiště, a také tzv. „platformu na vyžádání“ (on-demand platform). Platformu na vyžádání představoval ostrůvek zanořený hluboko pod hladinou; teprve pokud plavající potkan pobýval v cílové oblasti po určitou dobu, ostrůvek se „vynořil“ a umožnil zvířeti spočinout. Není bez zajímavosti, že sám vynálezce vodního bludiště, badatel Richard Morris, tuto inovaci o pár let později oživil a pod názvem Atlantis platform s ní provedl několik zásadních studií. Od devadesátých let se dr. Bureš věnoval studiu tzv. místových buněk (place cells), neuronů signalizujících v mozku aktuální polohu zvířete. Publikoval několik dodnes citovaných prací a prosadil revoluční koncept, že místové buňky je potřeba měřit především v prostorových úlohách, abychom porozuměli jejich roli v navigaci; vědci tyto neurony v devadesátých letech studovali v arénách, kde se zvířata pohybovala náhodně. - text Aleš Stuchlík a Pavel Mareš

Ocenění a připomínky

Po roce 1989 se stal postupně držitelem mnoha vyznamenání; zde jsou uvedena jen některá významnější:

• Roku 1992 mu byl udělen čestný doktorát na kanadské University of Lethbridge.
• Roku 1995 byl zvolen zahraničním členem Národní akademie věd USA. Je jedním ze tří Čechů, kterým se toto podařilo, a pouze jediným, který nežil a nepůsobil trvale na území USA.
• Roku 2000 byl zvolen zahraničním členem Polské akademie věd.
• Roku 2001 mu AV ČR udělila Čestnou oborovou medaili Jana Evangelisty Purkyně za zásluhy v biomedicínských vědách.
• Roku 2003 mu byla udělena Cena předsedkyně Grantové agentury ČR.
• Roku 2003 byl také určen čestným předsedajícím světového neurovědeckého kongresu IBRO (International Bran Research Organization), který se konal v Praze.

Po roce 2012 začal Alzheimer nadační fond udělovat Cenu MUDr. Jana Bureše pojmenovanou na jeho počest (Alzheimerova choroba byla jedním z jeho vědeckých zájmů). Toto ocenění se uděluje každoročně vědcům mladším 40 let za nejlepší publikaci v oboru studia demencí a je dotováno částkou 50 000 Kč.

Fyziologický ústav AV ČR pak každoročně pořádá cyklus přednášek význačných světových vědeckých osobností z oboru pod názvem Burešovy přednášky.

Galerie

• 
• 
  Jan Bureš s kolegy
• 
  Jan Bureš při práci
• 
  Hrob na Podolském hřbitově

Odkazy

Externí odkazy

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Bureš

Autoritní data	AbARTP: 76393 NKC: jk01020296 CiNii: DA01161934 GND: 1166169995 LCCN: n81090188 NLI: 987007278462505171 SUDOC: 154476129 VIAF: 84415707