Irena Rozsypalová

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mgr. Irena Rozsypalová
Narození18. dubna 1954 (70 let)
Povoláníherečka, operní režisérka, rozhlasová moderátorka, lektorka a vysokoškolská učitelka
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Irena Rozsypalová (* 18. dubna 1954 Brno) je česká herečka, operní režisérka, moderátorka, vysokoškolská učitelka a lektorka rétoriky a komunikace.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 18. dubna 1954[1] v Brně a celé mládí prožila ve Slavkově u Brna.[2] Pocházela z hudební rodiny, jejím otcem byl vyučený instalatér, ovšem zapálený slavkovský kapelník a organizátor kulturního života Břetislav Rozsypal (1923–1998).[2] Stejné jméno dostal i její bratr Břetislav Rozsypal mladší.[3][4] Od roku 1970 se po boku rodičů zapojila do aktivit místního ochotnického divadla.[5] Studovala na gymnáziu v Bučovicích,[1] kde maturovala v roce 1973.[6] Pak vystudovala činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v Brně.[2][7] Absolvovala roku 1977 v ročníku s Ladislavem Brücknerem, Annou Cónovou, Danielem Dítětem, Jiřím Kodešem, Lenkou Kodešovou, Iljou Kreslíkem, Evou Píchovou a Marií Sýkorovou.[8][9]

Po absolutoriu nastoupila od srpna 1977 do činoherního souboru Státního divadla v Ostravě[10][11] a jeho sólistkou zůstala dalších 15 let.[7] Její první rolí se stala mladá matka Lena ve hře Ešelon sovětského dramatika Michaila Michailoviče Roščina, uvedené k 60. výročí Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR).[2][12][13] Převzala však také úlohu Dámy v komediálním Penzionu pro svobodné pány v režii Jiřího Krejčíka[14][15] a ztvárnila mimo jiné Živu v Radúzovi a Mahuleně (1978), Mančinku v Dalskabátech (1979), Slečnu Eynsford-Hillovou v Pygmalionu (1980), titulní roli v Maryši (1981), Dolly Hammovou v Sestupu Orfeově (1983), Eunice v Tramvaji do stanice Touha (1988), Paní Rogersovou v Deseti malých černoušcích (1988), Evženii v Brouku v hlavě (1991) a další.[16] Po celé toto období účinkovala i v řadě televizních inscenací a seriálů; před kamerou debutovala v budovatelském životopisném dramatu Svědomí běžce režiséra Aloise Müllera (1977).[1][17]

Současně s ostravským hereckým angažmá studovala rovněž na brněnské JAMU obor operní režie.[2] Ukončila jej v roce 1989 absolventským představením melodramatu Radúz a Mahulena Julia Zeyera a Josefa Suka.[2][7] Dne 21. srpna téhož roku se jí také narodil syn Michael, v říjnu přijela z Ostravy k rodičům do Slavkova, stýkala se zde mimo jiné s rodinnou přítelkyní režisérkou Sonjou Sázavskou a v listopadu 1989 se i s ní zapojila do místního revolučního dění,[18] patřila mezi velmi aktivní osobnosti při zakládání Občanského fóra ve Slavkově,[19] ačkoli zakládající členkou se nestala (byl jím ovšem její bratr Břetislav, mimo jiné spolu s budoucím premiérem Bohuslavem Sobotkou).[3][20]

Po návratu do Ostravy pak Rozsypalová působila více než 20 let jako pedagožka jevištní mluvy a herectví a operní režisérka na pěveckém oddělení Janáčkovy konzervatoře.[2][7] Kromě běžné výuky připravovala se studenty a studentkami každoročně operní představení, někdy zkrácené verze s klavírním doprovodem, jako třeba Mozartovy opery Figarova svatba, Bastien a Bastienka a Così fan tutte nebo Dvořákovu Rusalku, jindy celé opery i s orchestrem, například Dido a Aeneas Henryho Purcella, Hlas lesa Bohuslava Martinů nebo Žirafí operu Markéty Dvořákové (2007).[2]

Ve stejném období pracovala i jako moderátorka víkendového vysílání v Českém rozhlase Ostrava nebo jako hlasová lektorka v České televizi Ostrava, kde také načítala mnoho textů k dokumentárním pořadům, moderovala také koncerty i kulturní a společenské akce, vedla kurzy rétoriky a komunikace.[2][7] V Národním divadle moravskoslezském byla angažována jako asistentka režie u nastudování Kupce benátského (1991) a poté jako jazyková poradkyně u oper Piková dáma (1996), Bludný Holanďan (1997) či Prodaná nevěsta (1997).[21]

V roce 2005 začala vyučovat jevištní řeč a herectví na katedře zpěvu Hudební fakulty JAMU v Brně a dále spolupracovala jako hlasová poradkyně v různých divadlech,[7] např. v Městském divadle Brno[22][23] nebo v opeře Národního divadla Brno[24][25].[2] V roce 2013 se z Ostravy přestěhovala natrvalo do Brna a nadále se věnovala kurzům rétoriky a komunikace v brněnském studiu Sova.[2][7] Příležitostně se vracela také do Slavkova k moderování různých událostí nebo v roce 2024 k režijnímu vedení ochotnické inscenace Maryši bratří Mrštíků.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c klasifikátor. Irena Rozsypalová. FDb.cz [online]. Filmová databáze [cit. 2024-04-05]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l RUSŇÁKOVÁ, Taťána. Nikdy jsem nepoznala termín „jdu do práce“. Divadlo je zkrátka jiný svět a zároveň můj život. Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, 2024-03-30, roč. XXVI, čís. 3, s. 18–19. Dostupné online [PDF online]. 
  3. ↑ a b ROZSYPAL, Břetislav. Můj guláš před 30 lety. Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, listopad 2019, roč. XXI, čís. speciál, s. 15. Dostupné online [PDF online]. 
  4. ↑ ROZSYPALOVÁ, Irena; ROZSYPAL, Břetislav. Sté narozeniny – 10. srpna 1923 se narodil náš otec Břetislav Rozsypal. Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, 2023-07-29, roč. XXV, čís. 7, s. 17. Dostupné online [PDF online]. 
  5. ↑ VLACH, Jaroslav, st.; VLACH, Jaroslav, ml. Kulturní život ve Slavkově u Brna v letech 1867–1986. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Městským kulturním střediskem a Historickým muzeem ve Slavkově u Brna, 1987. 154 s. Kapitola VI. Seznam ochotníků a kulturních pracovníků, s. 130. 
  6. ↑ Gymnázium Bučovice 1902-2002 : almanach ke stému výročí školy. Příprava vydání Jiří Majer, Jiří Vlček. Bučovice: Gymnázium Bučovice, 2002. 203 s. S. 156. 
  7. ↑ a b c d e f g O mně [online]. Irena Rozsypalová, 2015-08-17 [cit. 2024-04-05]. Dostupné online. 
  8. ↑ Slovník divadelních umělců 1945-1975. Příprava vydání Jan Procházka. Svazek 4. T-Ž. Praha: Divadelní ústav, 1979. Kapitola Janáčkova akademie múzických umění Brno, s. 1413. Dále jen SDU (1979). 
  9. ↑ Vivat academia. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 1997. Dostupné online. S. 160. 
  10. ↑ SDU (1979). S. 1453.
  11. ↑ 60 let Státního divadla v Ostravě. Příprava vydání Eva Sýkorová-Čápová, Mojmír Weimann. Ostrava: Státní divadlo, [asi 1979]. 407 s. Kapitola Umělecký soubor - sezóna 1977/1978: Činohra, s. 226. 
  12. ↑ Detail inscenace Ešelon [online]. Ostravský divadelní archiv [cit. 2024-04-05]. Kapitola Obsazení. Dostupné online. 
  13. ↑ Činohra: Ešelon - Premiéra 29.10.1977 [online]. Národní divadlo moravskoslezské [cit. 2024-04-05]. Kapitola Realizační tým / Obsazení. Dostupné online. 
  14. ↑ Detail inscenace Penzion pro svobodné pány [online]. Ostravský divadelní archiv [cit. 2024-04-05]. Kapitola Obsazení. Dostupné online. 
  15. ↑ Činohra: Penzion pro svobodné pány - Premiéra 6.3.1976 [online]. Národní divadlo moravskoslezské [cit. 2024-04-05]. Kapitola Realizační tým / Obsazení. Dostupné online. 
  16. ↑ Detail osoby Irena Rozsypalová [online]. Ostravský divadelní archiv [cit. 2024-04-05]. Kapitola Obsazení. Dostupné online. 
  17. ↑ VAŠEK, Jaromír. Tvorba ostravského studia Československé televize v letech 1969-1989. Brno, 2010 [cit. 2024-04-06].   s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jaromír Blažejovský. s. 53-55. Dostupné online.
  18. ↑ ROZSYPALOVÁ, Irena. Dítě sametové revoluce. Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, listopad 2019, roč. XXI, čís. speciál, s. 18 aj. Dostupné online [PDF online]. 
  19. ↑ PERNES, Jiří. Listopad 1989 ve Slavkově. Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, listopad 2019, roč. XXI, čís. speciál, s. 12-13. Dostupné online [PDF online]. 
  20. ↑ Důležité události ve Slavkově. Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, listopad 2019, roč. XXI, čís. speciál, s. 6. Dostupné online [PDF online]. 
  21. ↑ Detail osoby Irena Rozsypalová [online]. Ostravský divadelní archiv [cit. 2024-04-05]. Kapitola Inscenační tým. Dostupné online. 
  22. ↑ Flashdance [online]. Městské divadlo Brno [cit. 2024-04-06]. Dostupné online. 
  23. ↑ Těžká Barbora [online]. Městské divadlo Brno [cit. 2024-04-06]. Dostupné online. 
  24. ↑ Polish Blood [online]. Národní divadlo Brno [cit. 2024-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ TUČEK, Jaroslav. Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 229). Divadelní noviny [online]. 2017-03-19 [cit. 2024-04-06]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Irena_Rozsypalová&oldid=23846356“