Hornoslezská povstání
Hornoslezská povstání či Slezská povstání (německy: Aufstände in Oberschlesien; polsky: Powstania śląskie) byla série tří ozbrojených konfliktů v letech 1919–1921 v Horním Slezsku. Místní polské obyvatelstvo v nich bojovalo za odtržení průmyslového Horního Slezska od Německa a jeho včlenění do nově vzniklé Polské republiky. Území bylo nakonec rozděleno pod dohledem Společnosti národů mezi obě znesvářené strany. K Německu byly připojeny více než dvě třetiny celého území, ale Poláci na svém území získali většinu průmyslových oblastí Horního Slezska.
Předcházející události
Stručná historie
Území Slezska bylo do 14. století součástí Polského království. Od roku 1335 se stalo součástí Zemí Koruny české a od roku 1526 se Slezsko společně s českým královstvím dostalo do područí rakouských Habsburků, kde vytrvalo do válek o rakouské dědictví (1740–1748). V této válce Rakousko podlehlo Prusku a muselo většinu Slezska vyklidit. V roce 1871 po německém vítězství v Prusko-francouzské válce bylo velkolepě v zrcadlovém sále ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, jehož se Slezsko stalo součástí. První světová válka (1914–1918) skončila porážkou Německa. Císařství bylo nahrazeno republikou a Německo muselo podle Versailleské smlouvy platit válečné reparace.
Slezsko v té době patřilo k nejprůmyslovějších územím bývalého císařství. Byl zde silně rozvinut těžký průmysl, především zpracování železa. Území bylo bohaté na minerální zdroje zejména na železo, zinek, uhlí a olovo.
Demografie Slezska
Horní Slezsko bylo obýváno z většiny etnickými Poláky, kteří ale tvořili nižší vrstvu obyvatelstva. Na druhé straně velkostatkáři, majitelé továren, obchodníci a členové místních úřadů byli v drtivé většině Němci. Podle sčítání obyvatelstva se postupně počet polsky mluvících obyvatel v Slezsku snižoval, a to díky sílící germanizaci. V roce 1900 uvedlo jako svou rodnou řeč polštinu 65% obyvatel Horního Slezska, o deset let později v roce 1910 to bylo již jen 57% obyvatel. Dalším výrazným rozdílem bylo náboženské vyznání. Němci se hlásili k protestantům, zatímco Poláci byli katolíci.
Příprava na plebiscit
Na mírovém konferenci ve Versailles bylo nařízeno, že na území Slezska proběhne plebiscit, ve kterém místní obyvatelstvo rozhodne, zda území připadne Polsku, či se stane součástí Německa. Plebiscit se měl konat do dvou let od uzavření smlouvy, (smlouva byla podepsána v roce 1919), na území celého Horního Slezska, třebaže polská vláda měla zájem pouze o území na východ od řeky Odry s výraznou polskou většinou. Plebiscit byl oficiálně vypsán na 20. březen 1921.
Sílící propaganda obou stran začala okamžitě vyvolávat národnostní napětí po celém území. Německé úřady varovaly občany, že volbou pro Polsko ztratí svou práci a nárok na důchod. Němečtí veteráni začali vytvářet polovojenské uskupení zvané "Freikorps", které terorizovalo polské aktivisty. Polsko na druhou stranu slibovalo slezským Polákům, že už nebudou dále diskriminovanou skupinou obyvatelstva a nabídlo jim formu důchodů podle německého vzoru. Jako odpověď na vznikající jednotky Freikorpsu byla do Horního Slezska vyslána polská tajná služba.
První hornoslezské povstání (1919)
Dne 15. srpna 1919 bylo německými pohraničníky (Grenzschutz) zabito deset polských civilistů v dole u Mysłowic. Celé událost přerostla v občanské nepokoje, které vyústily v povstání proti německé okupaci. Hnací silou byli polští horníci, kteří uspořádali generální stávku s účastí na 140 000 lidí. Protestující deklarovali, že chtějí stejný vliv Poláků a Němců jak v místní vládě, tak v policejních složkách.
Do Horního Slezska byla poslána německá armáda o síle 21 000 mužů, která povstání rychle potlačila. Následovala vlna německých represí, před kterými muselo přes 22 000 Poláků utéct na území Polské republiky. Násilnosti skončily na nátlak dohodových států a uprchlíkům pak bylo umožněno vrátit se beztrestně domů. Povstání bylo poraženo, ale odpor proti Němcům se začal šířit mezi slezskými Poláky o to rychleji. Poláci začali posilovat svoje národnostní uvědomění a kulturu, se kterou se ztotožnili.
Druhé hornoslezské povstání (1920)
V únoru 1920 dorazila do Slezska plebiscitní komise. Složena byla většinou z Francouzů a malým dílem z Britů a Italů. Hned z počátku bylo zřejmé, že komise má příliš malý vliv na udržení pořádku v průběhu plebiscitu. Sama komise byla rozdělena na dva tábory. Francouzi stranili Polákům, zatímco Britové a Italové byli nakloněni Němcům.
Na východě Polska v té době probíhala Polsko-sovětská válka. Bolševici v ní zatlačili polské jednotky až k Varšavě a chystali konečný útok na polské hlavní město (více Bitva u Varšavy (1920)). Dne 20. srpna 1920 otiskly německé noviny zprávu, že Rudá armáda dobyla Varšavu. Německá komunita, která předpokládala, že je to konec nezávislého Polska, začala domnělé dobytí Varšavy bouřlivě oslavovat. Výbušná atmosféra nakonec vyústila v útoky německých polovojenských složek na Poláky. Násilnosti neztratily na intenzitě, ani když vyšlo najevo, že Varšava byla před sověty ubráněna.
Nepokoje přerostly v povstání 19. srpna 1920, kdy Poláci obsadili budovy místní vlády v Katovicích, Pštině a Bytomu. Mezi 20. a 25. srpnem se povstání rozšířilo do Chořova, Tarnovských Hor, Rybniku a Lubliňce. Komise deklarovala úmysl nastolit pořádek, ale v praxi se díky její rozpolcenosti žádná protiakce nekonala. Nakonec bylo povstání utlumeno v září 1920 kombinací menších vojenských operací a dohodami mezi jednotlivými stranami.
Poláci dosáhli přeorganizování místní policie, která byla nyní z 50% v polských rukou. Byli taktéž přizváni do místních úřadů. Na druhou stranu polská tajná policie měla být na území Slezska rozpuštěna. Prakticky se tak ale nikdy nestalo.
Plebiscit
Hlasování se skutečně uskutečnilo 20. března 1921, a to dva dny po uzavření tzv. Rižského míru, který ukončil polsko-sovětskou válku. Poláci na jejím základě získali od poražených sovětů rozsáhlá území dnešní Ukrajiny a Běloruska.
Hlasovat v plebiscitu mohl každý, kdo byl starší dvaceti let a žil nebo se narodil na území, kde plebiscit probíhal. Díky těmto pravidlům se zdvihla vlna migrace jak Němců, tak Poláků, kteří chtěli v plebiscitu volit. Němci Poláky výrazně převýšili. K volbám do Slezska přijelo z různých částí střední Evropy 179 910 Němců a pouze okolo 10 000 Poláků. Konečné výsledky tak vyzněly příznivě pro Německo. Celkem 707 605 hlasů bylo pro připojení k Německu, zatímco 479 359 hlasů pro spojení s Polskem.
Britská a francouzská vláda se ale nemohla shodnout na interpretaci plebiscitu. Na povrch zcela vypluly problémy, které rozdělovaly již plebiscitní komisi. Hlavním bodem sporů byl průmyslově bohatý trojúhelník mezi městy Bytom, Katovice a Glivice. Francie chtěla Německo co nejvíce oslabit, takže by raději viděla průmyslovou oblast v polských rukou. Italové a Britové, kterým mělo Německo platit nemalé válečné reparace, se obávali, že bez Horního Slezska nebude Německo schopné reparace splatit. Na konci dubna se začalo proslýchat, že nakonec převáží britská vůle, a to dalo podmět k vypuknutí dalšího povstání.
Třetí hornoslezské povstání (1921)
Třetí nejdelší a největší polské povstání tak vypuklo nedlouho po vyhlášení výsledků plebiscitu. Na rozdíl od prvních dvou bylo pečlivě plánováno a zorganizováno. Do jeho čela se postavil polský nacionální aktivista Wojciech Korfanty.
Samotné povstání vypuklo z 2. na 3. května 1921 operací Mosty, při níž se podařilo polským sabotérům zničit sedm mostů, a odříznout tak místní Němce od přísunu posil z Německa. Dohodové státy samy do běhu událostí příliš nezasahovaly, protože samy neměly jednotky, které by mohly postrádat. Jediným krokem nakonec byl jen francouzský zákaz rekrutování německých dobrovolníků do Horního Slezska z okolních území.
Z počátku bylo povstání velice úspěšné a Poláci dostali pod kontrolu většinu území Horního Slezska, ale německé jednotky, někdy s pomocí Italů a Britů, kladly tuhý odpor. Nakonec na popud francouzského generála Julese Gratiera byly britské jednotky odvolány. Povstání tak mělo velice dobrou možnost docílit konečného vítězství a připojit průmyslovou oblast k Polsku. Dvanáct dní po vypuknutí povstání nabídl Korfanty stažení svých jednotek, pokud budou na dobytých území umístěny mírové jednotky států Dohody. Dne 1. července byly na území Horního Slezska rozmístěny britské jednotky.
Následující události
Na území Horního Slezska bylo umístěno šest batalionů jako mírové jednotky. Britové a Francouzi, kteří se nebyli schopni shodnout, jak s územím naložit, postoupili problém Radě Společnosti národů. Rada vytvořila čtyřčlennou poradní komisi skládající se z představitelů Belgie, Číny, Španělska a Brazílie. Komise se vydala do oblasti, aby získala vlastní informace o situaci. Na základě reportu komise rozdělila Rada Společnosti národů v říjnu 1921 Horní Slezsko mezi Němce a Poláky. Rada si byla vědoma, že rozdělením jednotného ekonomického tělesa mezi dva státy mohou nastat nemalé problémy. Proto obě strany musely vypracovat hospodářská pravidla a zaručit práva menšin a to na dalších patnáct let.
Polsko tak získalo polovinu obyvatel Horního Slezska, ale jen okolo třetiny jeho území (3 214 z 10951 km²). Cenná průmyslová oblast však připadla právě Polsku. Poláci získali 49 z 61 uhelných dolů, všechny doly na železnou rudu a 12 z 16 zinkových dolů. Významná města jako Katovice, Chořov a Tarnovské Hory připadla Polákům, ale města Bytom a Glivice zůstala na německé straně hranice. Celkově tak 736 000 Poláků a 260 000 Němců bylo po rozdělení v polském Slezsku a 532 000 Poláků a 637 000 Němců v německém Slezsku. Z polské části Slezska vzniklo autonomní Slezské vojvodství, které mělo svůj parlament.
Na začátku druhé světové války zabrali celou oblast Slezska opět Němci. Po porážce nacistického Německa celé Slezsko připadlo opět Polsku. Německé obyvatelstvo bylo po válce odsunuto a do oblasti se nastěhovali Poláci, kteří byli vystěhováni z bývalých polských částí Ukrajiny a Běloruska. Dnes je celá oblast Horního Slezska součástí Polska jako Slezské vojvodství s centrem v Katovicích a Opolské vojvodství s centrem v Opole.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Hornoslezská povstání na Wikimedia Commons
