Budníček menší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Budníček menší

Budníček menší
Budníček menší
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: pěvci (Passeriformes)
Podřád: zpěvní (Passeri)
Infrařád: Passerida
Nadčeleď: Sylvioidea
Čeleď: budníčkovití (Phylloscopidae)
Rod: budníček (Phylloscopus)
Binomické jméno
Phylloscopus collybita
(Viellot, 1817)
Mapka s rozšířením1) Hnízdní oblasti2) Hnízdní oblasti s malým množstvím zimujících jedinců3) Hnízdní oblasti s obvyklými případy přezimování4) Zimoviště s nehnízdícími jedinci5) Oblasti s ojedinělým výskytem, a to pouze ve vhodných lokalitách (oázách, zavlažované hospodářské půdě)
Mapka s rozšířením
1) Hnízdní oblasti
2) Hnízdní oblasti s malým množstvím zimujících jedinců
3) Hnízdní oblasti s obvyklými případy přezimování
4) Zimoviště s nehnízdícími jedinci
5) Oblasti s ojedinělým výskytem, a to pouze ve vhodných lokalitách (oázách, zavlažované hospodářské půdě)

Budníček menší (Phylloscopus collybita) je malý druh pěvce z čeledi budníčkovitých (Phylloscopidae).

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se celkem 6 poddruhů. Dříve byli mezi nimi uváděni i budníček iberský (Phylloscopus ibericus), b. kanárský (P. canariensis) a b. červenonohý (P. sindianus), v současnosti jsou však považováni za samostatné druhy.[1][2]

  • Phylloscopus collybita collybita (Vieillot, 1817) – severozápadní Afrika, západní Evropa včetně Britských ostrovů, Dánsko, jižní Švédsko a dále střední Evropa východně do Běloruska
  • Phylloscopus collybita abietinus (Nilsson, 1819) – střední Skandinávie a severovýchodní Rusko po Pečoru, na jihu do středního Německa, Polska a k Černému moři
  • Phylloscopus collybita tristis (Blyth , 1843) – Rusko východně od Pečory
  • Phylloscopus collybita brevirostris (Strickland, 1837) – Turecko
  • Phylloscopus collybita cacasicus (Loskot, 1991) – Kavkaz
  • Phylloscopus collybita menzbieri (Shestoperov, 1937) – severní Írán

Popis[editovat | editovat zdroj]

Velmi malý pták dorůstající sotva 10–12 cm. Hmotnost samce se pohybuje v rozmezí 7–8 g, samice mezi 6–7 g. Svrchu je jednolitě hnědozelený a zespodu špinavě bílý se žlutavým nebo béžovým odstínem na hrdle a hrudi.

V porovnání s podobným budníčkem větším (Phylloscopus trochilus) je o něco menší a celkově tmavší. Liší se tmavýma nohama, tenkým tmavým zobákem, většinou krátkým a nevýrazným nadočním proužkem a krátkým přesahem ručních letek.[3]

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Vábí hvízdavým „hvít“, zjara se ozývá také tlumeným „trrt–trrt“. Zpěv je tvořen několikrát opakovaným „cilp–calp“.[1][3]

Budníček menší

Nahrávka se zpěvem

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdní areál budníčka menšího sahá od západní Evropy východně po Kolymu na Sibiři, s izolovanými populacemi v severozápadní Africe, Turecku a Íránu. Je převážně tažný, se zimovišti ve Středomoří, subsaharské Africe, Přední Asii a Indii. Ojediněle zimuje i v západní a střední Evropě.[1][4]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí početně na celém území, od nížin až do 1420 m n. m. Celková početnost se v posledních desetiletích pomalu zvyšuje; v letech 1985–89 byla odhadována na 800 000–1,6 milionu párů, v období let 2001–03 na 900 000–1,8 milionu párů.

Jarní přílet probíhá od března do dubna, odlet hlavně v průběhu září a října. Několik jedinců na našem území pravidelně zůstává i přes zimu (v letech 1982–85 šlo každoročně o 40–60 ptáků).[1]

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Vyhledává především světlé listnaté a smíšené lesy se středně hustým keřovým patrem, často se vyskytuje také v městských parcích a zahradách.[1][3]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se hlavně hmyzem, jeho larvami a vajíčky, nejvíce dvoukřídlými, motýly a blanokřídlými. Občas požírá také pavouky, členovce a v létě a na podzim i bobule a jiné plody. Potrava mláďat v moskevské oblasti byla tvořena z 30 % komáry, z 22 % motýly, z 11,5 % zlatoočkami, z 10 % housenkami, z 9 % mouchami a z 11,6 % jiným hmyzem. Potravu sbírá nejčastěji v korunách stromů a keřů, často i při třepotavém letu, méně na zemi nebo z povrchu vodní hladiny.[1]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí monogamně, občas se objevují i případy polygynie. Samci jsou během hnízdního období silně teritoriální a ze svého revíru dokáží vyhnat i vetřelce několikrát většího než jsou oni sami (např. sojku obecnou). Hnízdo je na zemi nebo těsně nad ní ve vysoké trávě, kopřivách, mladých stromcích, keřích apod. Jde o kulovitou stavbu s vletovým otvorem na boku, postavenou z větviček, listí, stébel, mechu, lišejníků, jehličí a kořínků. Vnitřek je téměř vždy vystlán peřím. Stavba trvá přibližně 1 týden, staví pouze samice. Využito bývá obvykle jen pro jedno hnízdění, někdy v něm zahnízdí i podruhé. Hnízdí 1–2krát ročně od dubna do července. Snůška čítá 4–6 (2–3) bílých, drobně rudohnědě, fialově hnědě a hnědě skvrnitých vajec o rozměrech 15,22 × 11,90 mm. Snášena jsou denně. Inkubace začíná od snesení posledního vejce a trvá 13–14 dnů. Samec se na zahřívání vajec ani na následné péči o mláďata obvykle nepodílí, chrání však hnízdní revír před vetřelci. Mláďata opouštějí hnízdo ve stáří 13–16 dnů, ještě několik dnů poté jsou krmena a po 14–19 dnech se rodina rozpadá. U 112 snůšek v ČR a na Slovensku byla hnízdní úspěšnost 63 %. Pohlavní dospělosti dosahují ve 2. kalendářním roce. Nejvyšší známý věk v ČR je 6 let, 1 měsíc a 14 dnů.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chiffchaff na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 3. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  2. Gosler, A. & Clement P. (2006): Family Sylviidae (Old World Warblers). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Christie, D. A. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.11: Old World Flycatchers to Old World Warblers). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 978-84-96553-06-4
  3. a b c SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  4. CEPÁK, J. a kol.. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.  
  • Dungel J., Hudec, K. (2001): Atlas ptáků České a Slovenské republiky; str. 196. Academia, Praha. ISBN 978-80-200-0927-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]