Bedřich Škopek

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bedřich Škopek
Narození9. ledna 1915
Praha, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. září 1941
Jízdárna ruzyňských kasáren v Praze; Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtípopraven zastřelením
BydlištěV Jámě 1671/7, 110 00 Praha 1 - Nové Město
Občanstvírakousko-uherské
Znám jakoBedřich Hodan
Partner(ka)snoubenka: Božena Ertlová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bedřich Škopek (9. ledna 1915 Praha – 30. září 1941 jízdárna ruzyňských kasáren v Praze) byl radiotelegrafista, který patřil do skupiny odbojářů soustředěných kolem radiostanice Sparta I. Bedřich Škopek se v období prvních let Protektorátu Čechy a Morava podílel na vysílání ilegálních radiových depeší určených pro londýnskou exilovou vládu prezidenta Dr. Edvarda Beneše.

Život[editovat | editovat zdroj]

Bedřich Škopek se narodil 9. ledna 1915 v Praze. Civilním povoláním byl bankovní úředník, ale v prvorepublikové armádě sloužil jako vojenský radiotelegrafista. [1] Nebyl ženat, byl zasnouben s Boženou Ertlovou. Bydlel v Praze na Novém Městě v ulici V Jámě (na adrese V Jámě 1671/7, 110 00 Praha 1 - Nové Město)[1] nedaleko Václavského náměstí.[2] Bedřich Škopek byl i známý veslař pražské Slávie.[3]


Ilegální aktivity[editovat | editovat zdroj]

Plukovník Josef Churavý doporučil Bedřicha Škopka jako náhradního radiotelegrafistu k zajištění obsluhy radiostanice Sparta Ib v dubnu 1940, když radiostanice zahájila ilegální vysílání radiových depeší do Londýna.[1] Bedřich Škopek vlastnil dokonce krátkovlnný vysílač a přijímač.[1] Nejprve radiotelegrafista vysílal z bytu svých rodičů v pražských Vršovicích, později používal svůj byt V Jámě. Se šifrováním depeší mu pomáhala Božena Ertlová.[1] V protiněmeckém odboji používal Bedřich Škopek krycí jméno Bedřich Hodan.[3]

Sparta I[editovat | editovat zdroj]

Dne 6. dubna 1940 se podařilo domácímu odboji (Obrana národa, Politické ústředí) navázat pravidelné radiotelegrafické spojení s Londýnem a úspěšně jej provozovat až do května roku 1941.[4] Na vysílání se postupně podílelo více než 11 radiových stanic obsluhovaných celou řadou radiotelegrafistů.[4] Civilní větev ilegálního odbojového radiového vysílání řídil Vladimír Krajina; za vojenskou sekci především zodpovídal jeden ze tří králů podplukovník Josef Balabán.[4] Šifrování depeší (pro Krajinu) zajišťoval mineralog Radim Nováček nebo český duchovní Štěpán Trochta.[4] Vysílání a příjem depeší zajišťovali radiotelegrafisté André Regenermel; Jindřich Klečka; Václav Štulík;[p. 1] Bedřich Škopek; Miloš Čapek; Otokar Štorkán; František Franěk; Josef Babec; Josef Chaloupka; Václav Pohanka a četař František Peltán. (Tyto ilegální radiové stanice jsou označovány souhrnně jako Sparta I a díky nim bylo odesláno za hranice Protektorátu Čechy a Morava téměř 6 tisíc radiových depeší.[4])

Zatčení[editovat | editovat zdroj]

Do Hodkoviček vedly gestapo informace z výslechů zadržených i údaje získané zaměřovací službou Funkabwehru. Konspirativní dům v Hodkovičkách[p. 2] byl 7. května 1941 v 19.00 přepaden komandem gestapa.[5][6]

Božena Klečková[editovat | editovat zdroj]

Božena Klečková blízko roztopených kamen právě přepisovala na stroji dešifrovanou depeši, kterou ještě stačila v kamnech spálit.[6] Gestapo uvěznilo každého člena rodiny v jiné místnosti a vyčkávalo na příchod Jindřicha Klečky. Kromě dospělých byl v domku přítomen desetiletý syn manželů Krotilových.[7]

Jindřich Klečka[editovat | editovat zdroj]

Jindřich Klečka odešel již odpoledne z domu a jen pár desítek metrů odtud (prakticky ve stejné ulici) připravoval na večerní provoz náhradní radiostanici v domku paní Marie Hercíkové.[6] Ten večer čekal Klečka svého spolupracovníka André Regenermla s depešemi, které chtěli náhradní vysílačkou předat do Londýna[7]. Na Klečku čekali gestapáci marně. Kolem jedné hodiny ranní se mu podařilo z obsazené ulice prokličkovat přes zahrady. Dostal se do Braníka ke svému známému Josefu Čápovi, pak se skrýval nějaký čas u paní Linhartové v Modřanech. Nakonec se hledaný radiotelegrafista prostřednictvím doktora Rudolfa Mareše dostal k jinonické ilegální skupině.[7] Tady pak Jindřich Klečka pravidelně obsluhoval vysílačku Sparta I až do zátahu gestapa na Jinonický akcíz (noc ze 3. na 4. říjen 1941).[6]

André Regenermel[editovat | editovat zdroj]

André Regenermel měl předat 7. května 1941 svému zástupci poručíku Otokaru Štorkánovi zašifrované depeše, ale Štorkán na sjednanou schůzku nepřišel, protože byl zdravotně indisponován.[8] Regenermel se tedy sám vypravil do Hodkoviček, kde v domku bydleli manželé Krotilovi, aby se tak depeše nakonec dostaly včas k radiotelegrafistovi Jindřichu Klečkovi.[8] Bylo to ovšem v době, kdy u Krotilových právě probíhaly domovní prohlídky. Regenermel vstoupil do domku Krotilových 7. května 1941 kolem 20.00 hodiny.[9][6] Měl od domku vlastní klíč, aby mohl podle potřeby přicházet i odcházet. Regenermel byl okamžitě zatčen komandem gestapa a při osobní prohlídce u něho byla nalezena pistole a zašifrované depeše. (Navíc našlo gestapo v bytě Krotilových pod postelí radiotelegrafický komplet.[8]) Při krutém výslechu Regenermel sice nikoho přímo nevyzradil, ale nakonec gestapo přece jen zjistilo, že mu depeše předala spojka - František Mázl ze Smíchova.[9][p. 3]

František Mázl[editovat | editovat zdroj]

František Mázl byl následující den (8. května 1941) ve svém bytě (Na Doubkové 1281/2 v Praze 5 na Smíchově[10]) rovněž zatčen[4] a při domovní prohlídce byly nalezeny radiosoučástky a zašifrované i nezašifrované depeše. Při krutém výslechu přiznal Mázl, že depeše převzal od radiotelegrafisty Bedřicha Škopka.

Bedřich Škopek[editovat | editovat zdroj]

Bedřich Škopek byl zatčen gestapem 9. května 1941 ve večerních hodinách (ve 22.15).[1] Během prohlídky Škopkova bytu vstoupil do prostoru jako z udělání další asistent radistů, Václav Štulík. Byl okamžitě zajištěn a při osobní prohlídce u něj byly nalezeny dvě občanské legitimace, v jeho bytě pak radiostanice britské výroby a další šifrované zprávy.[3]

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Výsledkem zásahu v Hodkovičkách bylo zatčení minimálně deseti odbojářů – spolupracovníků z okruhu ilegální radiostanice Sparta I, zabavení dvaceti radiostanic a několika nezašifrovaných i již zašifrovaných zpráv. Na jejich základě kryptologové Funkabwehru prolomili šifrovací klíč Sparty I (jednalo se prolomení šifrovacího klíče „Věra“).[6] ) a další korespondence s Londýnem přestala být pro gestapo a Abwehr tajemstvím.[3]

Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu (27. září 1941) byl Bedřich Škopek dne 30. září 1941 (v rámci tzv. prvního stanného práva) popraven v jízdárně kasárnách v Ruzyni.[1][p. 4]

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Krátce po druhé světové válce se konala v Praze oficiální vzpomínková akce na statečné radiotelegrafisty ÚVODu. Tehdejší tisk o akci referoval následovně (zkráceno a upraveno):

V Grégrově sále Obecního domu se konala ve čtvrtek 24. října 1946 vzpomínková slavnost, při níž byla uctěna památka sedmi statečných radiotelegrafistů, kteří první docílili spojení z okupované vlasti do ciziny a zejména do Londýna. Hrdinů poručíka André Regenermla, Václava Štulíka, Jindřicha Klečky, Bedřicha Škopka, štábního kapitána Václava Morávka, Františka Peltána a Františka Mázla, vesměs vojáků, vzpomněl osobním listem i sám pan president Edvard Beneš, který připomněl chvíle, kdy v Londýně osobně naslouchal jejich vysílání a vyslovil jim tehdy přímo své uznání. Vojenští přidělenci Británie a Francie podali nestranné a jedinečným uznáním se vyznačující svědectví o významu našeho domácího odboje pro spojenecké velení. V závěru promluvil Doc. Dr. Vladimír Krajina, vedoucí organizace ÚVOD. Před ukončením slavnosti dekoroval zástupce čs. armády generál Čeněk Kudláček sedm radiotelegrafistů, kteří se dočkali svobody vlasti.

 ,  , [13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Václav Štulík – narozen 5. září 1913. Elektromontér, bratranec Jindřicha Klečky. Zatčen gestapem 9. května 1941 v bytě Františka Mázla,[4] zastřelen 30. září 1941 v Ruzyňských kasárnách.[3][4]
  2. ↑ Současná (rok 2014) adresa: Praha 4 - Hodkovičky, PSČ: 14700, Nad lesem 133/32; poloha - GPS souřadnice: 50°01′28″ s. š., 14°24′44″ v. d.
  3. ↑ František Mázl (* 1. ledna 1911 v Činěvsi u Městce Králové - † 1. října 1941 v Praze) byl povoláním holič a kadeřník.[10] I když nebyl radiotelgrafistou, poskytoval neocenitelné služby při předávání depeší, přemisťování a ochraně ilegální odbojové vysílačky Sparta Ib. Vysílalo se i z jeho bytu Na Doubkové 1281/2 v Praze 5 na Smíchově (ulice se nachází těsně pod smíchovským parkem Santoška)[10]. V tomto bytě byl i 8. května 1941 zatčen gestapem.[4] Následujícího dne byli dopadeni asistent Václav Štulík a radiotelegrafista Bedřich Škopek.[10] František Mázl byl v době prvního stanného práva odsouzen k trestu smrti. Byl zastřelen 1. října 1941[4] v 16.30 v jízdárně Ruzyňských kasáren.[10][3]
  4. ↑ V areálu vojenského útvaru v Praze-Ruzyni (sučást pojovacího vojska Armády České republiky) se nachází budova jízdárny, která byla v roce 2017 upravena jako památník. První popravy zde byly vykonány už po 17. listopadu 1939 (9 studentů popravených „bez soudu“) a další následovaly v době 1. stanného práva (po příchodu Reinharda Heydricha do Protektorátu Čechy a Morava). Zastřelením nebo oběšením bylo v jízdárně ruzyňských kasáren popraveno celkem 247 lidí.[11][12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc. (1939–1941). Příprava vydání Jan Kočudák; redakce Jakub Laxar. 2.., rozšířené vyd. Praha: Ottovo nakladatelství (1. vydání), 2022 (2022 tisk). 496 s. ISBN 978-80-7451-871-3. Kapitola 5. Hudba k ohňostroji, s. 322. První kniha z trilogie. 
  2. ↑ Tajemství tří králů, S.84 až S.85
  3. ↑ a b c d e f LUDVÍK, Karel. František Peltán - čtvrtý ze „Tří králů“ [online]. Kolín: Společnost Václava Morávka, 2012-12-04 [cit. 2014-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-04. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j PADEVĚT, Jiří. Kronika protektorátu. 1. vyd. Praha: Academia, 2021. 871 s. ISBN 978-80-200-3203-4. Kapitola Jmenný rejstřík: Bedřich Škopek, s. 171, 259. 
  5. ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 472, 508, 542, 543, 654, 705. 
  6. ↑ a b c d e f PADEVĚT, Jiří. Kronika protektorátu. 1. vyd. Praha: Academia, 2021. 871 s. ISBN 978-80-200-3203-4. Kapitola Jmenný rejstřík: André Regenermel, s. 171, 259. 
  7. ↑ a b c PETR, Kettner; JEDLIČKA, Ivan Milan. Tajemství tří králů. Praha: Nakladatelství Mht, 1995. 174 s. (Akta: svazek první). Mht-06-95. S. 84, 85. O lidech, kteří nesměli vstoupit do historie. 
  8. ↑ a b c ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1939 - 1941) (Rejstřík osob: Andre Regenermel, Milena Šeborová). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. S. 238, 239, 240. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je první z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  9. ↑ a b ŠIMŮNEK, Michal. poručík André Regenermel (* 31.3.1914 New York - † 30.9.1941 Praha) [online]. web: Spolek pro pietní vojenská místa (vets) [cit. 2022-10-28]. Zdroj: Jiří Padevět, cyklus: „Zapomenutí frajeři“. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d e ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1939 - 1941) (Rejstřík osob: František Mázl). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. S. 240. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je první z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  11. ↑ LANZENDORF, Marek. Památník Obětem 2. světové války [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa, 2018-01-25 [cit. 2022-10-31]. Umístění: Praha 6, Pilotů 217/12, v jízdárně ruzyňských kasáren; Seznam popravených: 30. září 1941: Bedřich Škopek 9. 1. 1915 – 30. 9. 1941. Dostupné online. 
  12. ↑ Seznam osob popravených za I. stanného práva v Praze (30.9.1941) [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa - archivní verze [cit. 2022-10-31]. Škopek Bedřich (nar. 9.1.1915), bankovní úředník. Dostupné online. 
  13. ↑ Zpráva citována z výstřižku z denního tisku, neidentifikovatelné noviny vydané někdy po 24. říjnu 1946.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bedřich_Škopek&oldid=22290169“